Sára už dávno vzdala ambice být ženou, která vede aktivní sociální život. Nebo vůbec nějaký sociální život. Otupěle leží napůl vsedě na gauči, zasypaná křehkými střípky slaninových brambůrků, jejichž vůně přebíjí odér, který jí vychází z podpaží, nezaujatě usrkává fantu a svými drobnými a v tuhle chvíli umaštěnými prsty, moc krátkými na to, aby pohodlně dosáhly na všechny ikonky na jejím mobilu, kliká na malý kompas umístěný vpravo v dolním rohu displeje. Do kolonky s lupou cosi napíše. S velkým telefonním přístrojem, který pevně svírá mezi prsty, vypadá trochu jako opička s tabulkou tmavé čokolády. Trochu jsem na ni měla chuť, chtěla jsem si kousnout.

Nananana

„Mám takovej malej crush,“ řekla před několika měsíci kamarádce a o pár týdnů později si v metru na útržek papíru, který našla slisovaný a olepený neznámou substancí na dně batohu, zapsala: „Propadám obsesi, pobláznění, vytrácím se z reality.“ V té době sledovala nezdravé množství sérií à la Jane Austen a do jejího uvažování se nenápadně, ale intenzivně vkrádal patos. V momentech, jako je tento, by ráda ovládala umění poezie, místo toho těch pár ucelených myšlenek, které se jí ve změti chaosu panujícího v hlavě podařilo zachytit, úhledně zapisovala na kousky papíru, které doma ukládala do malé plastové přepravky, kterou komplexně nazývala deník.

Nana s ní od září pracovala v divadle. Po vánočním večírku se na instagramu objevilo video ze společného focení. Sára si ten okamžik vybavovala. Všichni už byli naaranžovaní vedle sebe, zatímco ona stála opodál a přemýšlela, jestli se vážně chce fotit. Když si video, na kterém je skupinka nepřirozeně statických lidí očekávajících fotografické zhmotnění na věčnost, doma pustila, všimla si, že se Nana dívá jiným směrem, a došlo jí, že pozoruje ji. Usmívá se a rukou naznačuje, ať jde a stoupne si vedle ní. V ten moment si toho nevšimla. Za těch čtyřiadvacet hodin, co bylo video online, ho viděla aspoň třicetkrát. Připadala si jak mimo vlastní tělo, čočkou objektivu sledovala stejnou scénu znovu a znovu. Tahle nezvyklá pozornost ze strany někoho, koho Sára považovala za mnohem zajímavějšího a atraktivnějšího než sebe samu, ji přivedla do stavu chvějivého rozrušení. O pár dní později jí Nana přinesla maté, další měsíc spolu o pauzách začaly chodit kouřit za roh, na narozeninové oslavě jedné kolegyně spolu byly v týmu, když hrálx aktivity, vyměnily si čísla, jednou se náhodně potkaly v kině… Takhle to šlo pořád dokola, jako nekonečná smyčka melodie, která se přehraje, když se zatáhne za šňůrku. Na na nana na na na na nana na na na na. Kdyby tohle byl román, popis nejistého období a očekávání, kdy se konečně něco stane, by čtenářstvo nutil číst dál. Ne snad proto, že je to tak zajímavé, ale proto, že to všem vzdáleně navozuje stejné pocity jako Sáře. Nakonec bych musela zalhat a napsat, že se něco stalo. Jedna by něco řekla nebo by se trochu přiopilé začaly líbat na koncertě nebo by jako náhodou jedna zapomněla klíče a musela spát u druhé. Nebo, nebo, nebo.

Nananana

„co mám dělat, když mám crush?“

Internet je pomalý, chvilku trvá, než její zadání zpracuje a na základě její uživatelské historie a personifikované reklamy vygeneruje hodící se výsledky.

Nananana

Doufala jsem, že napíše, „jaká je charakteristika závislostního chování“.

Nananananana

Pomalu skroluje stránkou s výsledky. To, že jí google vzhledem k její historii prohlížení mohl zaměnit za teen holku, ještě chápe. To, že si myslí, že by ji mohli zajímat náctiletí kluci nebo obecně cis muži, ji v tuhle chvíli skoro až urazí.

Trochu prkenně specifikuje: „jsem queer, co mám dělat, když mám crush na svoji kamarádku?“ Výsledky jsou o poznání lepší, ale stále v kategorii 16+. Moc nepřemýšlí nad tím, jestli ve svých třiceti může být to plus, protože už jen kvůli tomu, že tuhle otázku napsala do googlu, si připadá jak zpátky na střední. Zběžně přejíždí očima po definicích problému, seřazených jak položky ve slovníku. Nepoužitelnost toho, co nachází, jí roztrpčuje. „… buď upřímná, řekni jí, jak se cítíš… otevřeně komunikuj o svých pocitech… připrav se, že váš vztah možná skončí.“ Maže původní dotaz a zvyšuje laťku: „co dělat, když mám lesbickej crush na svoji lesbickou kamarádku?“

Nanananananananananana

Na světě jsou lidi, kteří mají náchylnost k užívání drog, aby unikli, když se přehltí jejich emoční systém. Část z nich toho docílí konzumací látek, které ošálí receptory v mozku, které pak začnou produkovat jiné množství hormonů než běžně, čímž se změní jejich vnímání sebe i světa kolem. Sářin emoční systém byl přehlcený téměř neustále. Několikrát do měsíce opakovala, že si chce najít noru, ve které se zahrabe do země a už nikdy nevyleze. Byly dny, kdy ráno necítila žádný smysl v tom, vstát z postele, a když to udělala, nenacházela moc důvodů, proč neskočit z okna. Už několik let abstinovala, nebrala drogy, nekouřila, takže ke svým úprkům pryč z reality potřebovala jiný stimul a tím se stala Nana.

Nana nebyla první. Chtělo to několik ne úplně úspěšných pokusů, aby přišla na to, jaký trip si dokáže přivodit, aniž by cokoli polykala nebo vdechovala. Stačilo na ni myslet a její mozek sám začal vytvářet hormonální koktejl podobný účinkům mdma – dopamin, serotonin, noradrenalin. Pořád a pořád dokola. Rozdíl mezi crushem a skutečnou zamilovaností je, co se hormonů týče, minimální – liší se především v tom, že crush může přijít rychle, náhle. Kdežto zamilovanost přichází až po nějaké době. Intenzita prožívání je ale stejná. Zamilovanost po nějaké době opadne, crush oproti tomu může trvat roky, protože zůstává ideální, mimo realitu, je to nekonečný útěk. Dlouho si myslela, že oproti jiným toxickým látkám crush nezpůsobuje ani bad trip a nemá ani vedlejší účinky. Když jsem ji sledovala, jak jako opilá někde polehává a zasněně se dívá do prostoru, se kterým v tu chvíli nemá nic společného, chtěla jsem být Nanou v jejích představách, chtěla se z ní napít jako z misky s mlékem, dovolit jí vstoupit na nebezpečné území tělesné touhy, ale v téhle první fázi na ni Sára ještě pořád myslela čistě platonicky, skoro až přátelsky, ale myslela na ni skoro pořád.

Nana se stala příčinou i lékem její insomnie, náhražkou antidepresiv i důvodem rozpadu vztahu s její přítelkyní. Nana byla její nejoblíbenější droga, kterou v té době už několik měsíců užívala v mikrodávkách, aby se nestala rezistentní. Pokaždé, když měla pocit, že potřebuje víc, Nana jí sama od sebe, aniž by to věděla, začala věnovat méně pozornosti. Přišly týdny ticha, abstinenční příznaky, a když se zdálo, že její utrpení je u konce, znovu se ozvala. Crush je nejsladší forma závislosti. Nedá se přestat.

Nananananana

Čím víc se prolamovala do jejího života, tím dokonalejší jí přišla. Myslela, že se rozsype, když poprvé viděla její byt. Každý detail jejího života jí přišel jak kousek perfektního, velice obsáhlého a propracovaného uměleckého díla. Čas s Nanou vnímala jako autofikci, tak nějak to byla pravda, ale zároveň i trochu lež. Věděla, že její vnímání reality stojí na vytváření fikce, ale nechtěla si to přiznat. Přestala rozeznávat hranice toho, co skutečně prožívá a co jen idealizuje.

Nanananana

Po tom všem, co se během posledních pár minut dočetla, nemůže uvěřit tomu, co google vyextrahoval z divokých vod internetu, vyhodnotil jako nejpřesnější odpověď na její dotaz a tučně jí to naservíroval přímo do výšky očí. „Drž svůj crush pod kontrolou!“

Skoro se jí chce smát. Je to vliv nějakých antigenderových hnutí, které nakazily všechny výsledky obsahující slova crush a lesba a snaží se podnítit osobu, očividně plnou pochybností, když něco takového napsala do vyhledávače, k tomu, aby rozhodně nepodnikala žádnou akci, jež by mohla vést k romantickému vztahu? Nebo je tohle prostě lesbická realita?

Čte dál. „Snaž se od crushe odvést pozornost a zabav se něčím jiným. Scházej se s přáteli nebo si najdi nějaký nový koníček.“ Je to jak z nějaké queer holčičí romantické bible. Ještě by tam mohlo stát, „věnuj se víc kondičnímu sportu nebo adrenalinovému vyžití“. Každopádně je to přese všechno legitimní rada, která si zaslouží zvážení. Sára chvíli uvažuje, jestli svůj dotaz ještě jednou nepřeformulovat na „co dělat, když mám lesbickej crush na svojí lesbickou kamarádku, jsem v otevřeným, ale ne poly vztahu a ona ve zvláštní on/off situaci se svojí ex?“. Ale dojde jí, že si pokládá špatnou otázku.

Mobil zahodí a nějakou chvíli se snaží zaměstnat něčím jiným než svými obsedantními myšlenkami na Nanu. Vydrží jí to asi půl hodiny, pak se podívá na film, co jí Nana doporučila, a ještě před tím, než ho dokouká, jí píše. O pár hodin později začne přemýšlet nad románem, filmem, divadelní hrou, obrazem nebo básnickým opusem, který by o ní mohla stvořit, aby se zabavila, než jí Nana odepíše.

Nananana

Chování charakterizovatelné jako závislostní se vyznačuje omezenou kontrolou nad vlastním jednáním, silným pociťováním touhy nebo nutkáním konzumovat určitou látku a může mít za následek fyzickou i psychickou újmu.

Sleduju ji. Rozdrbaná kůžička po okrajích nehtů, kruhy pod očima, nesoustředěnost, nezvykle silné menstruační bolesti, větší zahleněnost, rozpraskané koutky úst, modřiny neznámého původu.

Nananananana

Do „deníku“ si zapsala: „Mám pocit, že mi Nana přestává dělat dobře.“ Ráda by o tom s někým mluvila, ale od té doby, co otevřeně přestala chodit s cis muži, se jí téměř všichni přestalx ptát na její romantický život. Nebo jí pokládají jednoduché ano/ne otázky. „Jste furt spolu?“ je jedna z těch nejčastějších. Občas začne mluvit sama od sebe, ale její protějšek v konverzaci pak stejně stočí téma někam jinam. Přijde jí, že o Naně může mluvit víc se svými mužskými přáteli, čímž se zároveň dostává do jejich exkluzivního klubu básníků poraněných láskou a ekologickou krizí. Možná to s tou poezií přeci jen dopadne. Dál brouzdá po internetu. Nachází jedno moudro za druhým, kromě jiného i stránku FAQ about crush, na které se dočte, že zatímco nemůžeme ovlivnit to, že se do někoho platonicky zamilujeme, můžeme ovlivnit to, kdy to ukončíme. „Crush lze ukončit sílou vůle čelního laloku, meditací, disciplínou a pravidelným tréninkem,“ píše domnělá autorka textu, za jejímž jménem hrdě ční Ph.D.

Začala tedy meditovat, pokouší se na ni nemyslet a zabavit se nějak jinak. Úzkosti jí ale zabraňují v tom, opouštět byt, tak aspoň posiluje s dvoukilovou činkou. Občas se přemůže a s někým se sejde. Zakazuje si posílat jí memes. Snaží se zaktivovat čelní lalok. Reakce jejího dopaminového obvodu na sebe ale nenechá dlouho čekat.

K ránu se probudí z naprosto živého snu, procitnutí do reality je stejně hořké jako to, když si v šesti uvědomila, že už nikdy nebude moct ne-číst, když uvidí text. V tom snu stojí s Nanou ve vchodových dveřích bytu své přítelkyně. Nana se chystá jít, Sára jí řekne, ať ještě nechodí a trochu se k ní přitulí. Ona se na ni překvapeně podívá a zeptá se, jestli se něco děje? Sára mlčí a neví, co odpovědět. Nana trochu překvapeně „ne?!“, začne se usmívat a pomalu se k ní nakloní.

Když se trochu probere ze spánku, nemotorně si stáhne kalhoty od pyžama. Teče. A já taky. Úplně se roztéká. Do její hormonálního koktejlu smrti se přimíchal testosteron.

Nananana

Nebyla si úplně jistá, jak a kdy přesně nastal ten obrat, ale najednou z nich byly blízké kamarádky. Ačkoli význam slova blízké je relativní, protože Sára její blízkost pomalu vstřikovala do žil. Lepily na sobě jak dva listy navlhlého papíru. Nana jí posílala srdíčkový emoji, když se smála, pokládala ruku na nejbližší část Sářina těla, detailně jí líčila svůj milostný život, mluvila o své ex, když spolu šly po ulici, jejich těla do sebe neustále narážela. Sára v její přítomnosti často neovládala jemnou motoriku. Věděla, že by měla být ráda, že ji má tak blízko, i že přátelství je konstantnější než milostný vztah, ale přesto toužila po té jedné exkluzivní pozici v jejím životě. Chtěla se vsáknout do její existence. Chtěla smysl svého života odůvodňovat jejím. Přála by si říct, že v případě, že ji Nana odmítne, bude připravená strávit zbytek života se psy a poezií. Už to někde četla. Je zoufalá. Celá ta věc ale trvá tak dlouho, že jí přijde, že už je pozdě na to, něco s tím dělat. Pravidelně se jí o ní zdají sny plné tělesnosti a tělních tekutin – pot, sliny, výtok. Šeptla jsem jí, že to zašlo moc daleko, ale to už sama dávno věděla.

Nanananana

Jednou ráno si všimla změn na svém těle. Dlouhodobé vystavení testosteronu, které od prvního snu její žlázy produkují, se začíná projevovat. Na břiše objevila zrůdné černé ochlupení. Samo o sobě by ji to nechalo v klidu, cesta touhy od pupíku dolů byla dlážděná tmavým chloupky už od puberty. Co ji zaskočilo, bylo ale to, že se začaly objevovat i směrem nahoru. Víc se potí a její pot má nakyslý čpavkovitý pach. Začalo se jí znovu dělat akné, její záda jsou posetá zarudlými bolavými hrudkami, které se jí při sebemenším doteku zarývají do nervových zakončení. Vypadávají jí vlasy. Uklidňuju ji, že je to věkem, a ne důsledkem jejího návykového destruktivního chování.

Nanananananannanana

Přestala chodit do práce, nechala si napsat neschopenku a celé dny konzumuje cokoli, co jí přijde pod ruku. Čeká, že se něco stane. Něco se musí stát, myslí si naivně. Přestává vnímat hranice vlastní osobnosti, ztrácí se ve všech teen hrdinkách i cute klucích z romantických komedií, které pohlcuje jak černá díra. Neví, jestli se identifikovat s ženskými postavami, protože jejich touha i fyziologické pohlaví odpovídá jejímu. Tápá mezi tím, jestli s hlavními hrdiny romancí chce také vézt vztah nebo se chce stát jimi. Napustí do skleničky vodu a hodí do ní tabletu vitamínu C. Na mobilu jí bliká Nanino jméno. Bez pohybu sleduje vibrující telefon. Ztrácí se ve vyzvánění odrážejícího se kuchyní, které přehlušuje šum tablety. Rozpouští se, mizí pod vodní hladinou, klesá ke dnu, mění se v mořskou pěnu. Až se úplně vytratí.