Rozbřednutí
Teď se vám o Daliborovi, který byl blázen do filmu Drtivý dopad, zmíním.
Každá rozmluva s ním se točila kolem zániku světa. Třeba:
„Dneska to do nás vrazí. Asteroid. Půjdeme do konce světa.“
A ukazoval na obraz Měsíce na zdi. Tohle vám říkám, protože jsem měl pár dobrejch snů a ty mi řekly, ať se nebojím mluvit. Že na druhém konci nečeká děvka, která se mi vysměje, ale chápající čtenář. Že už vás film nebaví a chcete odejít? Nebojte, druhej díl je spaghetti western a komedie ve stylu Sám doma, dočkáte se postavy tajného policajta Klotylda, bujarého Tarzána, siláka z lidu, a problematika prdele bude přesunuta o úroveň výše, a to k abstraktní gnoseologii. Stále bobuji na kázajících bruslích, ale jsem už nenápadnej člověk, kterej bydlí v Nuslích.
Jak jsem jezdil perníkářům pro dávku ke Zpěváčkům
Byl jsem toho času na oddělení v Bohnicích jedinej, kdo měl vycházky. Byl tam se mnou jeden člověk, dost zlej, kterej si nechával říkat Démon. Pak ještě jeden, to byl Andrej. A tyhle dva si píchali pervitin, kterej jim vozili dealeři přímo do ústavu. Pak to ale začali nějak hlídat a já jednou souhlasil, že jim pro ty sračky dojedu. Instruovali mě k hospodě U Zpěváčků, kam jsem vyjel načerno a u šílenejch individuí, který vypadají jako pekelný monstra, u starejch ďáblů i gadžů jsem jim to svinstvo vopatřoval. No ale jednou mě sebrali tajný, důvod byl ten, že jsem neplatil v domě, ale normálně na ulici, a tak policajti měli výhled jako v kině. Vodvezli mě do Bartolomějský, tam proběh výslech a nakonec mě vodvezli zpátky do choromyslňáku. Smažky můj příběh pobavil. Doktor Kobeda se smál, ale díky týhle příhodě mě pozdějc přeřadil na volný oddělení, prej abych nebyl s těmi lidmi ve styku, že není pro mě dobrý mít narkomany jako přátele. Tam pozdějc šlo i šoustat, což mi moc vyhovovalo v rámci možností.
Jo a mimochodem, ty obšťastněný bytosti byly ženskýho pohlaví.
Jsem nervozní ze schůzky s J
Znal jsem v tý době skvělou holku, jmenovala se J. Byla strašně hodná a krásná a já ji sice miloval, ale zároveň jsem ji nebyl vůbec ani trochu ochotnej chápat, a ještě jsem ji podváděl s jinou. Takže dost zvláštní „láska“, nemyslíte? Byla to vlastně první holka, se kterou jsem chodil. Měla na mě opravdu dobrý vliv a myslím, že jsem to s ní opravdu zvoral, právě díky drogám a frajeřinám, kterejma jsem udržoval svoje ego v pohotovosti, místo abych ho nechal rozplynout v absolutnu, což je možný díky oddaný lásce a službě druhýmu, čemuž jsem v tý době naoko rozuměl, ale vlastně jsem chodil jen po stezkách hněvu, pohodlnosti a sobectví. Aspoň to tak dneska vidím. V devadesátejch letech jsem se motal kolem holek, který to dost daleko dotáhly. Ale ze mě se stal, jak mi včera řekli v nemocnici, dobře kompenzovaný chronik. Ani jsem se nezeptal, co to je.
Bůh a já
Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost. Tak jsem meditoval pod vlivem zlodějů a feťáků. Vzpomínám si, jak sedím na posteli a snažím se imaginovat pramen světla. To je mixováno stupidními seriály televizního boha zajíce Zazy.
Také navštěvuji tamní kostel a dojímám se tamní katolickou větví.
Měl jsem nějaké sny, ve kterých vystupoval Ježíš, daboval ho tuším Petr Oliva.
Jiří Pastorek, slušný člověk, bývalý zloděj aut, mi tehdy řekl:
„Pán si tě povolává.“
Dokonce jsem několikrát vyhrál šachy s lidmi, jejichž racionalita byla tak 1 : 4 normální. Byla to vejra snad čistá a dopomohla mi zpět k dobrému životu. Travoltovský projev versus snaha o poznání sebe a převýchovy mravní včetně telefonátů v té době ještě živé Míle Tomášové.
„Nebijte lidi, kazíte si tím karmu,“ mi tehdy řekla.
Bratři Bažanti a Poslední pokušení Krista
Během mé první internace v bohnické léčebně jsem se setkal s rodinou bratří Bažantů. Bylo jich, přemýšlím, pět. Každý jeden z nich představoval jiný typ blázna a manifestoval od sebe per asteroid odlišnou moudrost. Nejstarší byl myslím jen lehce rozblázněný, a když jsem ho zhruba před měsícem potkal ve městě, vypadal jako zcela obyčejný člověk. Nechápu, jak to v životě chodí, ale s bratry Bažanty jsem pochopil aspoň něco.
Takhle se má scéna:
Přízemí pavilonu 31, rok 1998, léto. Měsíce strávené pod topením, protože pokoje byly zavřené, aby magoři nespali přes den. Takže! Mám z domova půjčenou knihu Nikose Kazantzakise Poslední pokušení Krista. Zhltnu to téměř na jeden zátah, avšak nedočtu poslední kapitolu. Však vám hned řeknu proč. Byla nouze o cigarety. Byla nouze o tabák i o papírky k ručnímu balení. Přichází jeden z Bažantů, ten nejstarší a nejduchovnější, a pohlédne mi do očí:
„Já si to na chvíli půjčím…“
A jen zírám, neschopen pohybu, na prsty toho svatého blázna, jak trhají stránky z poslední kapitoly té geniální knihy a balí z nich, z jejich tiskařské černi plné jedovatosti, umouněnou cigaretu. Takový byl nejstarší bratr Bažant, člověk na jiné cestě, orientalista v utrpení, zasvěcenec srdce.