Černé břicho nebe přikrylo paneláky. Poslední okna zhasínala. Občas se rozzářil nějaký vchod, vyšel poslední opozdilec vyvenčit psa, bylo jich stále míň. Konečně přišli mladí manželé, že v té budce do rána zmrznem, ať jdem k nim. Vděčně jsem přijala, konečně mě někdo nechtěl oddělit od Sylvie. V bytě se mi líbilo. K těm lidem jsem okamžitě pojala důvěru, měli tam stejné knížky, jaké jsem měla doma já. Dali nám každé po krajíci chleba s máslem, strčili Sylvu do spacáku a ta tam vděčně zalezla, a mně řekli, že pro mě nemají místo, a zavolali na mě policajty. Byla to pravda, místo tam nebylo, a tak jsem s nimi odešla. Policajti na mě byli hodní, uvařili mi kafe a nechali mě vyspat se na lavici. Ale ráno se vyměnila směna a ti mě bez milosti vyhodili. A já jsem odešla a Sylvii jsem úplně vypustila z hlavy a pak jsem celý den pendlovala mezi Bohnicemi a Prahou. Jezdila jsem načerno tramvajemi, šla kus pěšky a zase nastupovala do jiné. Kdykoli jsem dorazila do Bohnic, něco mě táhlo ku Praze, kde jsem měla přátele. V Praze mě to okamžitě táhlo k blázinci. Na Sylvu jsem nemyslela.

Teď už to nebyla revoluce, ale cítila jsem, že jsem dospěla k hořkému konci. Neustále jsem si promítala svůj minulý život, v duchu procházela všechny vztahy a hledala jsem, kde jsem udělala chybu. Nenacházela jsem ve svém životě nic než chyby. Večer jsem zakotvila ve vinárně uprostřed města – neměla jsem ani halíř –, kde jsem potkala jednoho svého přítele, se kterým jsem se normálně bavila, nic na mně nepoznal. Najednou se mi osazenstvo vinárny nějak posunulo. Obličeje a postavy se zavlnily, stali se z nich skřeti. A v tu chvíli, nevím jak, příšerně jsem svého přítele urazila. Odešel. Chvíli jsem ještě popíjela a pak se mi podařilo zdrhnout bez placení. Venku už zatím byla noc. Na poslední chvíli jsem chytla odjíždějící autobus a jela do neznáma. Ocitla jsem se na předměstí. A zase jako vždycky, nízké dělnické domky. Všude tma. Postavila jsem se do úzké uličky za vysokou ohradou.

Jak jsem tam tak stála, v uších mi stále zněla písnička – ztratili jsme Máňu v zeleném kabátě… I já jsem měla zelený kabát, musím tu tak stát, aby mě zase našli. Ale musím stát naprosto nehybně. A tak jsem tam stála. Vítr mnou procházel, jako bych byla ze vzduchu. Černé moře mraků se do mě přelévalo. Hodinu, dvě. Byla jsem promrzlá na kost. Konečně se zpoza rohu vynořil malý, obtloustlý muž, zasunul mi ruku pod paži a někam mě odváděl. Hlasy mi poručily, že nesmím mluvit, a tak i on mlčel. Nevím, jak dlouho jsme šli, ale najednou jsme se ocitli v maličkém baráčku, v maličké teplé kuchyňce. Samým štěstím, že jsem konečně v teple, jsem se rozmluvila, a když mi nabídl chleba s máslem, tak jsem mu začala vykládat, že to mi dávají všude, celý den jsem nic nejedla a že to mi nic nedá. Projevil nesmírnou radost, že mluvím, protože si myslel, že jsem němá, přidal mi kus salámu a chvíli jsme si povídali. Pak jsem mu dala najevo, jak nesmírně jsem unavená, a on mě poslal do malé ložničky v patře, kam se vešla jen skříň a postel. Už jsem usínala, když tam přišel za mnou. Projevila jsem nesmírný údiv a značnou nelibost nad tím, že mi leze do postele, ale on mi pokorně vysvětlil, že v domku je jen kuchyňka a ložnička a jiná postel že tam není. Byla to pravda. Domeček byl tak směšně maličký. Nebyl vůbec můj typ, ale dal mi najevo tolik něhy, že jsem mu podlehla. Vyprávěl mi, že je soudce a že dojíždí do Mladé Boleslavi. Ráno mě pozval na snídani do města. Objednal mi jídlo a šel telefonovat. Věděla jsem, že telefonuje do blázince, a tak jsem mu zatím zdrhla.

A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas. Znělo to, jako by na mě křičel ze všech amplionů. Když mi těsně před vypuknutím šílenství, vlastně jsem už šílená byla, řekli, že už není ve stavu pacientů, nic mi to neřeklo, teď jsem však věděla, že je po smrti. Sliboval mi, že spolu osídlíme novou planetu a že ji oplodníme vlastním potomstvem. Vlezla jsem do metra a dávala si pozor, aby mi na jezdících schodech nebylo vidět bosé nohy. Jela jsem vlakem k Bohnicím, kde na mě čekal Aleko, ale na konečné mě zase něco varovalo a odmítla jsem vystoupit. Zajela jsem až do depa. Zřízenci po mně chtěli doklady. Neodpovídala jsem jim. Právě jsem pochopila, že mám schizofrenii a že ji ovládám. Ovládám schizofrenii! Všechno ve mně jásalo. Tu se najednou na schodech do metra objevili dva muži v bílých pláštích s nosítky. Začala jsem hystericky řvát.

V sanitce se dělo něco podivného. Jacísi lvi a tygři se k nám snažili proniknout okny. Každopádně mě ze sanitky vyhodili a do blázince jsem dorazila po svých. V přijímací hale seděl muž v bílém plášti a díval se na mě pátravým pohledem v ocelově modrých očích.