Zarazil mě obraz: „vyrobené z tmy“. Nevím, jak vypadají vyrobené včely. Dovedou bzučet? Žijí v úlech, kde usilovně tvoří/vyrábějí med? Mají žihadlo? Když se začtu do Šuhájkovy sbírky, zjistím, že jsem si takové otázky kladla zbytečně. Autorovi nejde o včely, nejde vůbec o hmyz, třebaže mu v jedné básni jakýsi rudý v brouk leze po ruce. Ale tma je v jeho poezii připomínaná často.

Pokud čtenář otvírá sbírku pozpátku a napřed si přečte doslov Jakuba Řeháka, bude kultivovaně varovaný. Nečekej nikdo básničky, které se při čtení samy rozklenou, otevřou a nabídnou ke klidnému, možná podvečernímu počtení. Jakub Řehák decentně upozorňuje, že Šuhájkovy verše nejsou vždy srozumitelné…

Napřed se zeptejme, co v poezii znamená srozumitelnost. Možná jednoduchost a zároveň přesnost vyjádření… Snad bezproblémovost? Snad bezprostřednost, tedy že autor příliš neohýbá přirozenou lidskou mluvu? Šuhájkovo básnické vidění předkládá obrazy očividně z tohoto světa a ony, třebaže vyjádřeny poeticky, odpovídají naší zkušenosti a umíme se v tom neběžném básnickém prostoru pohybovat po svém?

To znamená, že mezi autorem a čtenářem nestojí žádná překážka. V tom to vězí: ve sdílení, které je oboustranně prožívané, ovšem nikoli bezvýhradně totožné, ale na stejné vlnové délce. Tak nějak…

Nesrozumitelnost pak logicky znamená, když všechno právě řečené chybí… Opravdu?

Pokud si připomenu doslovné varování, že básník není vždy srozumitelný, představím si jako první možnost poezii hermeticky uzavřenou: není pro všechny. Tohle neroztleskáme. Básník Vladimír Holan to říká bez servítku: nabereme jen tolik, jak velkou máme lžíci…  Nu, co už…

Jako druhá možnost se nabízí automatický text, při jehož psaní autor na nic nedbá a verše žene divoce před sebou, jak se mu líhnou v hlavě. Bývá pak sám překvapený výsledkem, spolu se čtenářem, který se překvapit nechává rád. Ale kolik takových je? Vždycky zbývá dost těch, co si nebudou jistí, která bije…

Takže s básníkem Pavlem Šuhájkem se budeme seznamovat opatrně. Začneme kompozicí sbírky.

Vizuálně je kniha zajímavě řešená. Přední i zadní strana obálky upoutá dvěma perokresbami Jiřího Šuhájka, klidně řeknu klikyháky – a nemíním to nijak pejorativně. Dvě člověčí hlavy, ve kterých je pěkně zauzleno. Což není zas tak nové zjištění. Tento trochu obměněný motiv se samostatně objevuje v knize ještě čtyřikrát a popáté jako dvojstránka třiceti šesti podobných miniaturních kebulek. Nepoeticky řečeno: pořádně to v nich šrotuje. Promyšlený tah. Básně i kresby jedno jsou. Sytá a oranžová barva v knize naopak dobře kontruje.

Kniha se skládá ze čtyř oddílů: „Zbytková energie“, „Tenké světlo“, „Jako hlína“ a na závěr „Svinutí“.  Srozumitelnější je pro čtenáře možná označení „Zbytková energie“ a „Jako hlína“. Zatímco „Tenké světlo“: co to vlastně je? Slabé světlo? Paprsek? A ještě k tomu „Svinutí“, ano, existuje, víme v povědomí, oč jde, ale zároveň nevíme… Ovšem taková poetická hra se čtenářem je naprosto legitimní. Skoro bych řekla, že bez ní by byly jakékoli verše jen lehce napomádovanou mluvou. Pokud nás může něco zmást, pak je to způsob, jakým jsou ve sbírce uvedeny jednotlivé básně. V obsahu jsou sice identifikované podle prvního verše, v knize však nejsou nijak vyznačené (třeba tučnými písmeny) a vzhledem k básníkově stylu se lehce může stát, že čteme dvě básně jako jednu, dokonce tak mohou splývat i básně tři a víc. Protože Šuhájkovy texty nestojí na výrazné pointě, verše plynou skutečně jako voda, co nepotřebuje břehy. Je zajímavé, jak se básně postupně zkracují – od těch dvoustránkových až ke kratším, výjimečně tvoří báseň dokonce jeden verš.

Poetický prostor je jednoduchý. Jako obzor je přítomno Brno, jeho hlavní nádraží, čtvrť Bohunice (kvůli největší nemocnici?), parkoviště u Lidlu, lazaret u svaté Anny, Mendlovo náměstí, stará radnice, pasáž Typos, zastávka černovičky… další velká nemocnice?

Pak dům, v něm ohraničené místnosti, typické čtyři stěny, ale v básních něco jako uzavřená kostka. V domě nic mimořádného: lednice, stůl, postel, okna, balkon… Venkovní prostor charakterizován stromy a jejich důvěřivými korunami, nejčastěji je to ořešák, ale také stará, velice stará hruška. Možná se některým čtenářům vybaví Nerudova báseň o staré hrušni. Šuhájek po svém píše o trávě, která prochází trávou. Neustále se setkáváme s odrazy, třeba s jeho vlastním protijedoucím odrazem. Odrážení je ve verších víc. Velmi často svět odražený ve skle, v oknech. Svět, který utíká s námi, ale mizí za námi. V básních se pohybují stíny. Rovněž jizev je ve verších dost, podobně i tetování, dále ještě jehla v mnohoznačných významech. Můžeme také připomenout čtverečkovaný papír, čtverečky vůbec, nejen na papíře. Autor se zmiňuje i o špíně – v mnoha podobách. Mezi traumatickými verši nalezneme i dva verše mírně optimistické:

Světlo se válelo v blátě
aniž se ušpinilo
s. 27.

Opakovaně jsou přítomny dopravní prostředky: auto, trolejbus, tramvaj, vlak. Ale také jízda pro seno na korbě traktoru. Pohyb, který představuje neklid. Nacházíme i básně netypicky milostné. Spíš jde o vztahy, které nestojí pevně. Rozchody. Vnější svět plný billboardů a reklam, krátké mosty přes krátké řeky… zmíněn je tu e-mail i automatický překladač. A připomenuta je i Ukrajina nebo Rumunsko.

Co je na tom nesrozumitelného? Jak vidno, nejsme ve vzduchoprázdnu. Šuhájek si nevymýšlí ani nové pojmy, ani nehněte nic umělého, neznámého. Naopak, jeho představy jsou z tohoto světa, často utkvělé, úzkostné, vrací se k nim, opakuje je.

Kde tedy začíná jeho nesrozumitelnost? Nejde o nedorozumění? Vždyť například po přečtení básně „Říkáme jí motůša“ (což rumunsky znamená teta) rozumíme každému slovu. Čteme smutný osud nešťastné ženy, báseň bychom mohli převyprávět svými slovy. Jindy si zase kluk v trolejbusu položil hlavu na školní tašku… Jenže pak už kolem projíždí upravená zahrada… „chodby mezi pichlavými přímkami“…  „bílý fosfor doteků / které nejdou uhasit“ (s. 53) a po jednoduchém sdělení je veta. Neobvyklých básnických figur je ve sbírce mnoho. Nejde o jednoduché přirovnání, jde o naprosto nový svět, kdy se běžné věci tříští do mnoha nejen podob, ale i vzájemných vazeb. Jako když z člověka – podle Šuhájka – mají

vyrůst […] vosy zevnitř
s. 52.

Je to svým způsobem mučivá poezie, ale básník nemíní žalostně vyjadřovat intimní muka. Sice obrazně přiznává, že se popelí v černé, že s ní splývá a že ho nese tma, ale takto se vlastně chrání před veřejnou, ba dokonce pokornou zpovědí. Básnický výsostný obraz snese pak i nejtišší intimitu. Tak si může autor vyprávět se svým bratrem, může znovu prožít bolest nad ztrátou otce, může sám být otcem. Pocit jakési nesrozumitelnosti může vyplynout z přemíry obraznosti a neudržitelného samospádu. Prostě nestačíme tak rychle vstřebat noční zvířata slov ani si neumíme představit černé kostky uhlí padající z vychladlého nebe, ani místnost bychom nevylíčili „jak nečtený dvojlist založený kočičím chlupem“ (s. 85). Možná si nejsme jistí, kdy divoká Šuhájkova obrazotvornost představuje rozpad světa nebo jeho proměnu. Rozeznat sen, fantazii, blouznění – jako třeba honičku nahého kolem staré radnice… nebo jako mohou být

nesmrtelní
olizováni pekelnými jazyky
ještě i v nebi
s. 75

– není snadné, protože postaru chceme přesně vědět, co tím chtěl básník říct. Neznáme ani ostrohrannou krajinu a nevnímáme sami sebe jako melodie času, momentální tóniny. To, co tvoří báseň divotvornou, chceme mít převedeno do snadné řeči. Málokdo spojí neblahé covidové roušky s rouškou Veroničinou a pohyby větví si nepřekládáme jako koktavou znakovou řeč…

Jako by básník nebyl pozemšťan. Nebo aspoň „náš člověk“. Přitom stačí přečíst si soustředěně verše, ve kterých Šuhájek například líčí své pocity při autorském čtení. Je zpocený a touží si zapálit cigaretu. Sice to napíše takto jednoduše, avšak v dalším verši si zase stáhne hledí. To není stud. To je ochrana křehkého hájemství. Není snadné přiznat veřejně všechny pocity. Především své strachy. Zejména ten děsivý strach ze smrti, básník sám se cítí jako hrbolatá hrůza. Je tu ještě „vyšší“ strach: z podivné, nepoznané, nedokazatelné, ale šílené samotě ve smrti. To je vážná věc, básník však úzkost vnímá jako hloupou hrubku. Takže pochopíme, že ji nechce jen tak po sousedsku vytrubovat. A tak běží svahem… Básník sice vypadá, jako by se nad námi vznášel (nedejbože povznášel), jenže on prožívá opravdové pochyby sám o sobě, vnímá velice citlivě svou malost.

Tak nevím, v čem přesně spočívá malá srozumitelnost Šuhájkovy poezie. Mně připomíná divokou kaskádu, místy trans. Obrazy, které čtenář nedokáže snadno vstřebat, zatímco básník jimi dýchá. Možná jistá neohraničenost – čtenáři chybí přesné kontury: odsud až posud. Nikde vysvětlující věty. Možná je v ní mnoho nečekaných a nevysvětlitelných odrazů. Jen namátkou: auto jako živý nemocný tvor, v zatáčce sebou mrskne ocelová ryba, večer je vyplazený moták z vězení a přimrzá k mříži. Nápověda chybí, musíme si poradit sami. Takových skoků je ve sbírce dost. Někoho to může pobláznit, možná i usmýkat. Ale to poezie občas dělá. Dobrá báseň sídlí někde v krajině úžasu. Tam se netluče na vrata.