Máme před sebou výbor poezie Jany Štroblové (1936), sestavený z šestnácti už dříve vydaných sbírek. Ilustrace Vojtěcha Kemennyho, barevné skvrny shlukující se v neklidný soulad, knihu dotvářejí velmi výmluvně. Její název je rovněž znepokojivý: Jméno boží nadarmo. Bez vykřičníku i bez otazníku. Přesto se otázka vnucuje: Opravdu bereme boží jméno nadarmo? A jiní se mohou ptát – co ten výrok vůbec znamená? Že Bůh neexistuje, nebo že se s námi nemíní bavit? Je tento básnický výbor vyznáním víry, nebo je to teologicko-filosofická polemika? Podobně jsem před časem uvažovala nad autorčinou sbírkou Rouhavé zpovědi. Viděno zvenčí lze název básnického výboru chápat jako nedogmatickou potřebu duchovního dialogu.

Přes to všechno vnímám, že poezii Jany Štroblové nelze označit jako náboženskou v tradičním smyslu slova. Nadále ovšem platí, že je to poezie duchovní, spirituální, jak sama básnířka přiznává: v těch básních je Bůh a zvířata. Nejsem povolaná, abych se pouštěla do teologických výkladů, a rovněž si nemyslím, že by to bylo nutné. Jak už bylo řečeno, Jana Štroblová nepíše poezii tradičně náboženskou, její duchovno je zakotveno v pokoře a úctě před vším stvořeným i zrozeným. Také bychom mohli povědět, že zmíněný způsob vnímání Boha spočívá v tom, že člověk neničí, neubližuje ničemu stvořenému, vyjádříme-li se doslovně, tedy že neničí boží dílo a neubližuje zejména němé tváři.

Čteme poezii básnířky, která nemluví o sobě, ale skrze sebe uvažuje o světě, ve kterém žijeme všichni. Je to velice citlivé a otevřené vyznání lásky ke všemu živému, ale možná přesnější je již zmíněný výraz úcty ke všemu živému. Sledujeme obraz životodárné pokory, nikoli pasivního, kajícného odumření světu.

Zabiju tě jako psa!

Kdybych měla pro názornost vybrat jen určité básně, abych zdůraznila nárožní kameny této poezie, pak by to byla „Jatka“ a „Pouť“. Neboť v nich jsme zachyceni takoví, jací jsme tělem i duší. Pokud v básni „Jatka“ čtenář očekává rozhořčenou obžalobu naší „masožravosti“, pak může být zmatený. Autorka nesoudí, neútočí, ba ani nijak výrazně společensky neapeluje. Jen prožívá. Ano, jsme opravdu daleko od představy božího ráje, „tam jehně spí schoulené u vlků a člověk / zabořuje tvář do lví hřívy“ (s. 42). Kde se taková představa zrodila? Není to alibismus – tvrdit, že tohle chceme také, ale něco se v minulosti zvrtlo? Naivní víra, že na počátku světa/života nebyli žádní predátoři a netělesné bytosti – andělé – nepotřebovali chovat žádné tvory pro svou obživu. Jenže lidé nejsou andělé. A křik: Zabiju tě jako psa už přehlížíme.

Jde o to, že zlo není jen touha ničit, touha, která koluje v žilách tzv. silných. Zlo je odumření citlivých vlásečnic v našem těle. Jatka jako symbol zkamenění zaživa. Třebaže název básně platí také jako metafora války, ten detailní záběr: na smrt hnané telátko – je nezapomenutelný. Závěrečný verš:

Drž mě na světě za ruku
s. 42

pak není jen obyčejná prosba, je to prosba úpěnlivá. A prosíme-li úpěnlivě, jsme opravdu daleko od všech rájů a nadějí.

Báseň „Pouť“ – to je hoře, to je elegie. Jak jinak vyjádřit bolest nad ztrátou pradávné důvěry, že novozákonní Bůh je milosrdný a nedovolí zabíjet ani pro oslavu svého jména. Už žádné celopaly – živé oběti. Ani chrámy křesťanů jako vítězné slavobrány. Modlení (ano, modlení, nikoli modlitba) jako opilý ryk? Smutné zjištění, že je třeba mít pořád po ruce oběť – jiného živého tvora, který nás svou bolestí vykoupí: biblická holoubátka nebo beránci. Pak rozumíme autorčině bezbožné víře, horkou jehlou sešité, která znovu a znovu spočívá v obraně živých tvorů, třeba i havranů, kteří

tak posedle si nad kraji
nad ztracenými kraji ráje krákají
s. 63.

Ostatně ono vábení k zabíjení, ta honitba, ono ha-la-li, jsou v této sbírce neustále přítomné.

Přesto takové a jim podobné verše nedeklamují: Zachraňte planetu. Ani nepřikládají návod, jak to udělat. Ve verších zní spíše vraní hrana. Nebo je řeč o ohroženém ledním medvědovi, kterému pod nohama taje kra. Žijeme permanentně ve strachu, co přinese další den, ale, jak říká autorka, bohužel to není dětský strach, který si odžíváme v bezpečí.

Důrazně apelovat na svědomí se nabízí jako jedna z možností, ale nemusí být účinná. Jana Štroblová v básních neapeluje. Obecně sice poezie apel připouští, avšak platí za něj: takové básně jsou poznamenané vnějším tlakem. Najít ten správný tón, dostatečně sytý, ale nikoli mítinkově vyvolávací – to je výsada, které se Janě Štroblové dostalo. Možná to poněkud zužuje autorčino panorama, ale je přece známo, že její poezie není eklektická, Štroblová není básnířkou mihotavých světélek, náhodných inspirací. Pracuje téměř vědeckou metodou, soustředěna na životní téma. Hlubinné duchovno básní se setkává s vědomým společenským postojem – jinak to ani nelze.

Krajiny neočividné?

To všechno, a nejen to, čtenáře Jany Štroblové nepřekvapuje. Můžeme samozřejmě pořád namítat, že její poezie je jednostrunná: neustálá nejvnitřnější, spontánní blízkost ke všemu živému, s výrazným aspektem ke zvířatům, zejména k těm ohroženým – a absence krajně osobní intimní zpovědi. Základní prvky se opakují, nabírají však další a další detaily. Emocionalita bez sentimentu. I když má básnířka blízko k přírodě, nepíše o ní romanticky ani malebně.

Přírodní dění v poezii Jany Štroblové není kulisa, není to jenom myšlenková imprese. Vše je spjaté s pamětí. Musíme pozorně rozeznávat básnické vzkazy z dechu vlčího máku, bezu nebo chrpy – ano, pak jsme v říši krásy. Ale básnířka připomene i loukotě či žebřiňák či zarovnané dříví k zástinku – a dodá archaismu punc dávné přítomnosti, kterou skutečně můžeme nazvat prapamětí.

Všechno živé i neživé není líčeno jako objekt, ale jako samostatný subjekt s vlastní filosofií

svět vránovatí
břeh se od moří odtáh
vycedil horkou slzu ledovec
s. 30.

Je tu i vzlyk: „Obvažte krajinu fáčem / a zastřete Bohu oči“ (s. 24). V takových verších je neklid, tušíme předzvěst, ale i mimořádnou, téměř výtvarnou obraznost, personifikace místy jako oživená malba na plátně, jindy jako výjev z pohádek: „Sníh mladý šiml než v klidu spočine / pobíhá podzimem a dupe do rzi“ (s. 22) nebo: „A starý prosinec kdesi v horách zved žezlo / plameny bájné vatry tam šlehají stále níž“ (tamtéž). Do obrazů přírody proniká úzkost, imprese má navrch, příroda intenzivně odráží duševní pohnutí. Autorka se vyznává, že nevěří hladkým nápěvům ani sladkým hrám:

obraz krajiny bobtná šarlatem, až zdvih rám
s. 23.

Čtenářům neujde ani to, že básnířka nereflektuje moderní věk, moderní techniku, koneckonců nedbá ani na novodobou planě zkratkovitou řeč a setrvává ve svých dynamických imaginacích. Lomoz a neustálou akceleraci našeho světa vnímá, avšak není to středobod její citlivé poezie. Jako by se jí všechny mimoúrovňové křižovatky, reklamy, blikátka všeho druhu netýkaly. Jako by se autorčina představivost ohradila proti umělému nasvícení. Ano, v jistém smyslu je to pravda. Jana Štroblová nepíše o světě jako o špatně rozestavené kulise – co ji zajímá, jsou podzemní proudy. Čas vnímá jako štvaný šestispřežím (kam se hrabou auta!) Třebaže sama už nelétá, stále se ptá, kdo a kde je ona sama. Možná bude v přespříštím životě deštěm. A nikde nenajdeme škodolibou ironii nebo sarkasmus. A nenechá svou duši obalit houní.

I pravého dráteníka ještě potkáš

Z uvedeného se může zrodit námitka, že autorčin poetický jazyk nejde s dobou. Z jistého úhlu pohledu to tak vypadat může. Poezie Jany Štroblové důsledně trvá právě na výrazném básnickém sdělení. Je jí cizí zrychlený (a někdy i odbytý) záznam dojmu, verše nejsou bezbarvě věcné, stroze informativní. Básně si uchovávají melodickou intonaci, ale nestanou se písněmi. Rozeznáváme v nich však vzestupnou i sestupnou tóninu. Konfrontovány s většinou současné lyriky se zdají pomalé. Sporadické rýmy jsou neočekávané, samy o sobě velice výmluvné. To není jen shodný shluk slabik:

Být zas noc oranžová od jeřabin… Kéž právě k brance ve zdi
tmou jde rabín…
s. 31

Nebo:

Praskaly suché trávy. Nás pohltil ječmen –
tak skrýval zelené krále, zrozené všelijak.
Kdo nám jak šátečkem zamával blaženým věčnem?
Pak jsme šli přes doly – řeky, přes pláč a přes liják.
s. 58

Autorčiny verše jsou pojmově bohaté, vícevýznamové, ale básnířka se umí vyjádřit i stručně – ovšem to je jiná zkratka: zkratka na časové ose. Můžeme mluvit i o mimočase. Není jen tady a teď. A koneckonců: s Bohem, Tajemnem, Neznámem, s přírodou bez „lexika“ nelze „esemeskovat“.

Komu odkážeš svoje oblaka

Je třeba přiznat, že to hlavní, co charakterizuje poezii Jany Štroblové, tedy její spříznění se zvířaty, v tomto výboru přímo nedominuje. Takovou smutně krásnou výjimku představuje báseň „Psí smrt“. Je sice o smrti, ale ještě víc je o důvěře i v umírání a do třetice o jasném poznání, že i zvířata mají duši.

Naopak dominantou výboru jsou básně o vztahu k Bohu. Ale jak už bylo řečeno, básnířka by neobstála, pokud by byla její poezie pedanticky hodnocena náboženskými kritérii. Nacházíme tu duchovno vpravdě vesmírné a zároveň nesmírně člověčí. Jistě, některé biblické obrazy můžeme chápat jako symboliku. Ale i symboly si vybíráme podle stavu své duše. Třeba požehnání. Slovo z rodu magických. Pokud básnířka prosí Boha, aby nám tu ještě nechal Ježíše, aby vlídně pásl stáda krav, koní a koz, pak proto, že se bojí lidí v roli pastýřů, kteří už poztráceli vlídnost a mají se za pány světa. A jinak vyzní opět autorčino rouhání, když (marně) prosí Boha, aby vlídně přijal i psy. A zase jinak vyzní prosba k Bohu, aby jí dal najít mír, protože je sama sobě těžká…

Takové básně – modlitby ovšem u Jany Štroblové nepřekvapí, jsou jejím věrným obrazem. A neujde slovo „vlídnost“. Ostýchám se mluvit o této poezii jako o vlídné, protože slovo samo o sobě je zranitelné. V této poezii slyšíme i soucit. I to je křehká věc. Rozumím závěrečným veršům stejnojmenné básně:

Ať byls nebo nebyls Pane Ježíši
buď pochváleno jméno tvé
s. 35.

Ovšem setkáváme se zde i s básněmi, v nichž se mluví o smrti. Kupodivu nejsou smutné ani rezignované. Hovoří se v nich o nezničitelné blízkosti. Jednou se potkáme s milovanými „na planetě bílých koní, u sněžných stohů… vyposlechneme si šepoty i mlčení…“ Vždyť „i Kristuspán chodil po vodách ve svůj čas“.

Básnířka však myslí především na odkaz:

A komu teď odkážeš svoje oblaka ostrovy
… komu všechna ta hájemství ty tvoje državy
tvé větrné zámky
s. 59.

Takže onen smělý i nesmělý rozhovor s Bohem je také o věčnosti. Vždyť co znamená věčnost, ne-li předávání, odkaz?