Fialová
Tady, kde jsem a nejsem,
cítím dech Stvořitele.
Potáhl horu vřesem
jako posvátným dýmem…
Ale se šípem lítosti v těle
dnes jeho dílo přijmem;
dřív bývali tu i vlci,
dřív dobrá voda tu tekla,
dnes marně z ní jedinký hlt chci,
jsem-nejsem a jsi-nejsi.
Nad zmarněnou krásou pláčem.
A mají zmizet i lesy
do horoucího pekla…

Pod čí ochranou budem, pod čí?

Obvažte krajinu fáčem
a zastřete Bohu oči.

(Odstíny světla, 2018)

Bílá
Den jako zasněžený les.
Tak znenáhla
ticho. A cosi – sám rys ostrovid
z výšky, co všecky dnešky přesáhla
číhá
a chystá se mě oslovit.

(Odstíny světla, 2018)

 
kdo z nebe hází v kusech přítmí?
                              Začal Bůh znova tvořit tmu?
Je jí snad málo?
                      Vlastní rytmy
má běh           Jak zběhnout zpod rytmu
který ti vnucuje svou vůli
z tvé tiché pěšiny tě stáh
divže ti duši nerozpůlil
Štve tě po cestách necestách
a slibuje         a je v něm faleš
vyjeví jenom některým
že zaměňuje pravdu za lež

A bubnuje k tomu ještě rým
tak jako světlo v rakvi temný
jak černé mše a obřady
Nemysli           nemluv          oči nemni
Ten rytmus tě vsaje     „Do řady!“
Už tě vsál      „A teď s řadou do řad!“

Uvidíš co se vidět má:
ten rytmus je sám strach        Běž pořád
až tam kde obezdí tě tma

(Do nikam, 2019)
 
 
neměj strach na všecky se dostane
Kytice? Snad jen z rulíku či blínu
Vražedné kvítí           Na hrob?
                   Jenom okus
(to sucho na kost):

kakost
krokus

A neuberou mi mou hlínu?

Neměj strach     na všecky se dostane
ve spravedlivém neúprosnu
v té vrstvě pod námi co není nijak tenká
a místenky jsou dávno rozdané

Třeba tě doprovodí prvo-sen-ka
s právem prvního snu

(Děravý testament, 2020)
 
 
možná už na tom nesejde
Tak jsem se přátelila se slovy –
a ta mě teď do němoty zasvětí?
Zrazují mě     couvají ze smlouvy
a vypadávají mi z paměti
pár jsem jich stářím zapomněla
možná už na tom nesejde
mrkají na mě z pološera

i sebe jsem už zapomněla
          ale kde              kde jen kde

Oděrky na verších čas napudroval
připadám si že kradu slova
                      cizí
jak půdu pod cizíma nohama
ta staronová slova jsou však má

mihnou se          třesknou v uších     a ta tam
možná tam v dávnu je zas nahmatám

vede k nim stopa          ne to není stopa
jen skrytá žíla               zpod kamení stoupá
pokud ji nenahmátneš poznáš ji po tepu
v srdečních ozvách

Dál můžeš jít poslepu

(Děravý testament, 2020)
 
 
prošlapat novou stopu před Betlém
Jít jak se chodí přes tmu: se světlem
prošlapat novou stopu před Betlém
v rukou mít sníh        Sníh!        Aspoň to nám vrať
Bože        to čisté bílo pro závrať

(Měsíc tak pošetile modrý, 2021)
 
 
po Mléčné dráze převeď mě
Přifoukli měsíc a on ví že třeskne – tam nesmíš chybět tak tam jdi
jenom co topoly teskné        o jejich špičky zavadí
anebo o špičky hvězd – jejich ostrý břit
jím se dnes rozhodly noc postříbřit
jezinky noci      zpoza tmy
těm ale nevěř nevěř tmě
radši pojď ruku podat mi
po Mléčné dráze převeď mě

                        „Jen obezřetně!“
                        „Nastupte!“
                        „Dáte se zlákat?“ „Snad. A vy?“

Ta pěšina jde sama      vtom se zastaví

                        „Vystupte!“

                        Nikdo vás potom už nehledal
vesmír se uzavřel spustil svou černou skepsi
nikdo už nevnímal že stopa vede dál
a puklý měsíc vyje spolu se psy

(Měsíc tak pošetile modrý, 2021)
 
 
a co když nás tam nikdo nepřijme
Přes hloží      přes prosby a přes hrozby
až k bráně      Srdce ještě nerozbij
slyšíš jak tluče křehce: „šetři mě“

A cesty nejsou hladké ani přímé
A co když nás tam nikdo nepřijme
neohlášené hosty            A když přijme?

(Měsíc tak pošetile modrý, 2021)