Pavel Novotný

Máti a dědek

Beletrie – Poezie
revue Ravt 8/2021

ZA SKLEM
Moje máti vždycky nosila rozevláté sukně
a byla permanentně cejtit vínem,
za lednicí se hromadily korky
a uřezané plastové uzávěry levných litrovek,
pořád se tu točili nejrůznější kamarádi
provonění cigaretama a alkoholem,
v té uzounké předsíňce,
v té panelákové nudli spojené
s malou koupelnou
a ještě menší kuchyní,
tam brnkali na kytaru,
seděli na linoleu opřeni nohama
o umakartovou almaru nebo o lednici,
žili jen tak, vegetovali, četli,
poslouchali hudbu, popíjeli, po nocích,
tam za tím zvlněným lisovaným sklem
rýsovaly se jejich tmavé siluety
a neustále se mluvilo o knihách,
dokola se probírala Hlava XXII
a Gold za všechny peníze,
Zolův Zabiják se už rozpadal pod rukama
a mluvilo se pořád o Sofiině volbě,
o Spolčení hlupců, o Hrabalovi.
A máti neustále nadávala,
že jí někdo nevrátil knížku,
ale znovu a znovu je půjčovala,
k tomu popíjela víno
a baštila alnagon,
ty hromady alnagonu jak bonbóny,
aby utlumila bolest rozbitých kloubů.
A poslouchal se gramofon,
stará Tesla, co stála a hrála na lednici
Chopina, Čajkovského, Mozarta, Griega
nebo strašlivé fláky od Plavců či Zelenáčů,
Marylu Rodowicz, dryjáčnickou Hegerovou,
případně tingltangl ze Semaforu či Kytici,
vpíjelo se mi to všechno v polospánku do hlavy,
rylo to hluboko do závitů.
Když jsem měl horečku
a nemohl se nadechnout,
upřeně jsem sledoval ventilačku,
a když jsem se soustředil,
pak se to úzké dlouhé okénko
dalo do pohybu,
kývalo sebou sem a tam
podle středové osy,
až se zvolna zase ustálilo
a pak zas, kdykoli se mi zachtělo,
mohl jsem takhle roztančit cokoliv,
někdy jsem rozchodil i televizi,
pochodovala si pak kývavě po kredenci,
nikdy mi ale nespadla.
Jindy jsem před sebou tlačil
tu obrovskou hnusnou
těžkou kouli z plastelíny,
co seděla přímo na hrudi
a propadaly se do ní prsty,
dusila mě a zavalovala,
až mi najednou zkřehla,
prolomila se jak skořápka
a propadla se do nicoty,
která zas pomalu hutněla
zpátky v onu hustou tíhu.
A moje matka zatím jemně
šramotila v kuchyni nádobím,
dívala se na televizi nebo četla,
četla mi před spaním stále dokola
strašidelnou pohádku o křesadle,
případně Krásu nesmírnou,
případně Mannon Lescaut,
cpala mi to do hlavy horem dolem
a mně se pak zdály sny,
mraky snů o lesklém nose,
jenž svítil jako báň,
mraky, do kterých jsem se
znovu a znovu probouzel zpátky
a propadal se zpátky do míst,
kde poslední vlaštovka zmrzla
u nohou Šťastného prince.
Knihovna byla malá
ale koncentrovaná:
samá masitá četba,
pozvolna ustálený kánon knih,
všechno krajně očtené,
smyslově ohmatané, poslepované.
Nejvíc si toho půjčoval Jarda Svoboda,
co jezdíval vždycky na kole,
chromou nohu po obrně
zavěšenou v klipsně,
druhá noha tou nohou
otáčela jak silný píst,
Jarda vždycky říkal,
že ta noha se jen veze
berlu měl připevněnou
na rámu gumovým pruhem
na hlavě cyklistickou čapku,
takhle přijížděl, aby pak
s hlavou lehce zvrácenou,
opřen o berli, před kredencí
prohlížel knihu za knihou
a nechal si o nich vyprávět,
aby pak s nějakou odjel pryč.
Mraky přátel a mraky známých,
co občas podnikali večerní cestu lesem,
aby se u potoka rozdělal oheň,
aby se hrálo a mluvilo
aby mě uložili zabaleného do deky na plochý kmen,
abych před usnutím poslouchal celý ten
vesmír zvuků, který se mísil
s pachem ohně alkoholu a cigaret.
V hluboké noci pak Bedřich, co pracoval
v Československých radiokomunikacích,
ten vysokánský notorický alkoholik,
co řehtal jako kůň, nosíval mě na ramenou
tmavým lesním tunelem stromů,
kde probleskovaly hvězdy,
a já mu rukama zajížděl do vousů,
ohmatával jsem jeho uši,
jezdil mu rukama po temeni
a sál ten bezpečný plný pach
prokouřeného a propitého
vousatého Bedřicha.
Nevím, jak tím lesem vždycky
propochodovala moje matka,
jak prokormidlovala
s těmi svými rozmlácenými
artrotickými kotníky, koleny, kyčlemi,
věčnými náběhy na výron v lokti,
v těch botkách se sešlapanými řemínky,
zpitá vínem kráčela škobrtavě
a přitom tak lehce,
poletovala po kamenech a přes kořeny
až domů,
na sobě jakousi volnou síťovinu,
hrála si na letadlo,
schovaná někde mezi těmi mraky přátel,
a všechno tak záhadně drželo pohromadě
a v tom ševelení zapištěla občas
flétna dávného čundráka
Luďka Snížka,
kterej trochu připomínal zjevem
Dustina Hoffmanna.
Tenhleten Snížek ale
nosil levný tesilky a kouřil startky,
pracoval jako noční vrátný v Sebě,
na flétnu hrál bídně
Bláznovu ukolébavku
a byl to zdaleka nejdivočejší ze všech kamarádů,
čert, kterej způsobil všelicos,
dával dohromady lidi,
aby zas jiné rozděloval,
zanechával po sobě spoušť
rozklížených životů, nejrůznějších
strejdů, rozkradených sbírek,
darovaných zvířat a ztracených otců.
Tenhle Snížek chodíval vždycky
s obřím kletrem, nosil v tom
gramofonové singly a knihy,
pořád něco přinášel a odnášel,
zjevoval se nepravidelně
a já věděl, že mě zas přidusí dekou,
když nebudu chtít spát.
Jednou se přenoska gramofonu
únavou materiálu
vyvrátila v pantech,
trčela potom šejdrem,
ale ticho bylo jen na chvíli.
Obratem mě totiž napadlo
připevnit na vahadlo oblázek
gumičkou z ředkviček,
takhle to hrálo už napořád
a neustále se to něčím doplňovalo,
přístroj svítil svým červeným okem do tmy,
nelítostně frézoval drážky.
A jednou takhle v noci,
když jsme už dávno spali,
začal někdo najednou
házet kamínky na sklo.
Říkali jsme si, že to zas bude
Pepik Nosek, co táhne od Břízy
a přišlo na něj loudění.
Ale jak ten člověk házel a házel
a nedal si pokoj,
cítili jsme, že tohle přece neni Pepik,
že v tom člověku se hromadí vztek,
že hledá čím dál větší kamínky,
že takhle vytrvale hází jenom Snížek,
cítili jsme, jak k nám ventilačkou
stoupá dým z jeho cigarety,
a když dokouřil, vztekle popotáhl,
po hromosvodu se vysápal
k nám na balkón, protáhl ruku ventilačkou,
otevřel si dveře, vešel do pokoje,
syčel jak had, profackoval moji matku
a když jsem po něm chňapl a kousl ho,
odstrčil mě šmahem do peřin,
podusil mě
a pak si lehl na koberec,
zahrabal se do deky
a obratem usnul a chrápal.
Ráno si pak ten rozcuchanej přízrak
v pokřiveném tureckém sedu
otevřel svou svačinovou pixlu
s chlebem a vajíčky,
baštil na koberci opřen o knihovnu
a když dojedl, vytáhl z kletru páječku
a dva velké kusy pěnového polystyrenu.
Tou páječkou začal
pro kohosi k čemusi
vypalovat do té bílé hmoty
tvar andělských křídel,
nevyhnutelně,
s krajní vážností,
soustředěn seděl na koberci,
tavil hmotu,
aby chvilku na to zas
rozmáchle odpochodoval,
odevlál kamsi pryč
máchaje svými puky tesilek,
s křídly a páječkou v kletru.
A za lednicí vytrvale
hlodala uprchlá bílá myš,
která se jmenovala Hubert,
tahleta myš nám tam hlodala
kabely reproduktorů,
ale vždycky pečlivě dbala na to,
aby žádný z nich nepřekousla.

 

DĚDKOVO SÁDLO
Všechny ty nedělní obědy,
ty ďábelské neděle, kdy jsem musel
sestoupit tam dolů k nim na oběd,
vejít přesně ve dvanáct
pozdravit „dobrý den“,
pojídat kachny a vepřové a hovězí,
ty tuny zelí a knedlíků,
nakonec za všechno poděkovat,
říct „nashledanou“.
Všechno tohle se léta a léta
kupilo, houstlo to do
těžkého mastného monolitu.
S tím sádlem mi to dědek
provedl několikrát,
ten obraz se stále vrací:
otevírám prosklené dveře předsíně,
vzápětí mě překvapí dvě obrovské ruce
obalené čerstvým tukem z výpečků,
vjedou mi rázně do vlasů,
důkladně mydlivě vemnou mi sádlo
hluboko do hlavy, oddálí se,
dají mi chvilinku oddech,
pak je mi kštice mocnými tahy
kartáčem uhlazena na pěšinku
a já už se hroutím do sebe,
v mrákotách vybíhám ven
v pláči, ve žhavém slunci
utíkám nahoru zpátky domů
sádlo se roztéká, kape,
slévá se se slzami,
kape to na žhavé
kočičí hlavy,
dědek na mě burácí
jídelním oknem do ulice
a já utíkám a utíkám
zpátky k nám nahoru.
A ožrala cikán starousedlík,
co bydlel na statku pod Výšinou,
zrovna si to šinul dolů
do hospody s tím svým
obřím džbánem,
ten zase zíral
na tu naši scénu
a já se styděl,
styděl jsem se příšerně
za ty dva v tom domě
a za svou hlavu
naloženou celou v sádle,
kterou po cestě zpátky vzhůru
nikdy nešlo nikomu vysvětlit.
Doma mě máti umyla saponátem
a společně jsme se rozčilovali nad tím,
jaký příkoří se nám to děje,
jak nám kdykoli můžou vtrhnout do našeho světa,
jak si nám všechno zpřeházejí, rozmetají,
jako bychom jim patřili od začátku až do konce
a že už k nim na ty obědy chodit nebudu
a že jsme stejně vítězové.
Ale vydrželi jsme to jen dva víkendy
a už jsem tam zase šel
s hlavou skloněnou.

A dědek stále připomínal,
že tady u nich dole
že všechno je jinak
než tam u nás nahoře,
že tady u nich se
strouhá parmezán
do okurkových sklenic
a že je potřeba, aby člověka
lidi potřebovali, aby mu
byli zavázaný,
a vždycky se mě ptal,
jestli jsem se přišel
jenom najíst
anebo jsem přišel
z lásky k nim,
a já nevěděl, jak odpovědět,
nakonec jsem řekl:
z lásky k vám jsem se
přišel k vám najíst
a on opakoval tiše:
z lásky k vám jsem se
přišel k vám najíst
a zas koukal těma svýma
krásnýma pomněnkovýma očima
do těch bleděmodrých kachlíků
nad plynovým vařičem
a pronesl jakoby soucitně,
že jsem slabomyslnej,
a pak se odmlčel
a stál tam jak socha,
v těch svých plavkách,
tlakoval se a chvěl
jak papiňák s hovězím,
až pozvolna začal syčet,
až vybuchl.
A já zase utíkal a utíkal
pryč od nich, přes sklep,
nenajedenej,
po anglickém trávníku,
kolem metasekvoje
nahoru zpátky domů
a on burácel jídelním oknem:
slabomyslnej
a ke všemu ještě
s uštěpačným výrazem!
budeš popelářem!
tahat budeš popelnice
s cikánama jezdit
popelářským vozem!
A já utíkal,
slzy už zase
kapaly na ty kostky
a zase jsem natrefil toho cikána,
jak si to v děravejch teplákách,
se džbánem v ruce
houpavě valí na Břízu
a jenom vyjeveně zírá.

Pavel Novotný – Zápisky z garsonky, Trigon 2020

Chviličku.
Načítá se.
  • Pavel Novotný

    (1. 12. 1976, Liberec) je básník, germanista, překladatel, pedagog, příležitostný hudebník. Žije a pracuje v Liberci. Vydal několik básnických sbírek, například Tramvestie (2016) či Zevnitř (2017), a společně s Helenou ...
    Profil

Souvisí