Vždycky mě překvapí, kolik turistů se v cizině tlačí ve frontách před nějakým muzeem. Přitom doma, ve svém městě, do žádného nejdou, jak je rok dlouhý. Proč jsou ochotni vystát ten špalír? Dnes to navíc s mobily vypadá tak, že se na obraz maximálně mrknou, udělají si selfie a plují s davem k dalšímu rámu a dalšímu stisknutí spouště.

V newyorském MoMA mají jeden sál věnovaný Monetovým několikametrovým modro-růžovo-zeleným leknínům. Pokud si chce člověk každé z těch pláten prohlédnout v celku, musí jako já dlouhé minuty čekat, než se mezi davem selfujících návštěvníků objeví skulinka. Nikoho z nich nenapadlo zkusit se dívat na celé plátno, každý, každá si chtěl odnést jako kořist jen svoji fotku na pozadí pár barevných skvrn. Kvůli tomu impresionista ty odrazy ve vodě maloval?

Monu Lisu v Louvru si prakticky neprohlédnete, jednak kvůli davu, jednak, když už se jím proderete, kvůli vzdálenosti, na kterou vás pustí bezpečnostní zábrany. Prohlížet si v detailu její kompozici, zkoumat, proč na sebe krajina po obou stranách její hlavy nenavazuje, snažit se proniknout Leonardovo sfumato – na to zapomeňte. To už je lepší dívat se na reprodukci.

Co je důvodem, proč se před ní tlačí tolik lidí a vedlejší sál zeje prázdnotou? Proč, když už jednou vejdou do Louvru, nabitého tisíci artefaktů od Asýrie po evropskou malbu, hledají turisté hned cestu, jak se dostat k tomu malému plátnu? Proto, že je slavné a že má astronomickou cenu. Madonna nebo Taylor Swift malby. Něco podobného, jako když se dřív davy po několikadenním putování mačkaly před kusem lebky či před kostí malíčku nějakého údajného svatého. Z muzeí se svým způsobem stala poutní místa nevěrecké doby. A jako dřív si lidé z pouti přinesli svatý obrázek, vracejí se dnes se selfie. Jen ten narcismus je o stupeň vyšší, teď už já a relikvie.

Umění je předmětem spekulací, finanční poradci ho doporučují jako dlouhodobou investici, výhodnější než do punčoch nebo kakaových bobů. Vytváří se tím představa umění jako něčeho luxusního, něčeho pro svět boháčů, něčeho jako kabelky Vuitton.

Slyšel jsem o rodině, která vlastní plátno velkého mistra a z obavy z krádeže ho uchovává v sejfu švýcarské banky. A není jediná. Jednou za rok si ho v rámci oslavy nějakých narozenin nechají přivézt domů, uspořádají si pod ním večeři a zase ho nechají odvést do trezoru. Proto ho Cezanne nebo Rembrandt maloval, aby leželo ve sklepě?

Proč jsou obrazy a sochy tak ceněné? Protože jsou jedinečné, protože je vyrobil někdo, komu se v tom nikdo jiný nedokázal vyrovnat. Opak sériové výroby. Proto to naše západoevropské zbožštění originálu a hrůza, že si někdo místo originálu koupil kopii. Proto ta ostuda a vyhazovy, kdyby se ukázalo, že nějaké muzeum vystavuje kopii a ne originál. Může být dokonalá, od originálu se vizuálně nelišit a lidem se líbit. Je to ale plagiát, pro odborníky černá ovce v muzejním stádu.

Je ale opravdu nutné lpět na originálech? Stále víc lidí planety cestuje, chce vidět umění s velkým U, když je tak drahé, chce vidět obrázek a vyfotit se s ním, s otázkou originálu si hlavu neláme.

A co kdyby šlo naopak umění za lidmi? Louvre se o něco takového pokusil a na severu Francie v oblasti postižené dezindustrializací otevřel před třinácti lety svoji pobočku. Pokladů skrývá ve svých depozitářích habaděj. Krátkodobě ovšem muzea své originály nepůjčují ráda, notabene na jiný kontinent, vždy je v tom riziko.

A co kdyby se objevila taková kacířská myšlenka, za kterou autor už teď dostane určitě za uši? A sice proč nezpřístupnit lidem na jiných kontinentech umění, které se dnes stalo globálním, dokonalými replikami? Vyrobenými v omezeném množství pro pár muzeí a zaštítěnými ze strany institucí, které vlastní originál? Dnešní techniky už umožňují dokonalé kopie. Stále víc se šíří móda tzv. imerzivních výstav. Jsou to projekce, kde sice můžete šlapat po promítaném obrazu van Gogha, ale dojem jeho plátna z toho není.

Cestou replik se už postupuje s drahocennými rukopisy, v muzejních vitrínách jsou pro návštěvníky vystaveny faksimile a originály jsou uloženy v trezoru. Podobně postupovala Francie s jeskyní v Lascaux. Když se ukázalo, že se na jejích prehistorických malbách objevují vlivem vlhkosti dechu návštěvníků mikroorganismy, které je ničí, jeskyni pro veřejnost uzavřeli a vedle vytvořili její identickou kopii včetně nástěnných maleb. Má stejné rozměry, její stěny přesně kopírují nerovnosti a výstupky té původní, malby jsou stejné. Navštěvují ji milióny turistů a mají z ní stejný silný zážitek, jako kdyby byli v té originální. A ještě si udělají svoje selfie.

Že by byl rozdíl v tom, že s obrazy se obchoduje, kdežto s jeskyněmi ne?