Skončily dovolené, končí léto. Co bylo jeho hlavním sdělením, které snad každý zažil na vlastní kůži? Vedro. Vlny veder, jaké tu nebývaly. A před jejichž existencí už není možné strkat hlavu do písku (mimochodem pěkně rozžhaveného). Je to sdělení natolik hlasité, že by nemělo ve víru nákupů obalů na sešity a penálů zapadnout.

Jižní Evropa se mění před očima. Římské arény, mosty, fragmenty via Domitia zůstávají, procházet se jimi přes den je ale na hranici snesitelnosti. Zůstávají městečka na kopcích jihu i růžové víno pod platany na náměstích. V jejich fontánách ale přestala na jihu Francie téct voda, dno některých říček se proměnilo v procházku po vyprahlých balvanech suchou nohou. A místní počítají, že bude hůř.

V Marseille naměřili koncem července 40,6 stupně, v Avignonu 39, v Bordeaux několikrát rekordních 41,6. Tři čtvrtiny Francie žily v létě ve znamení nejvyššího nebo vysokého stavu pohotovosti kvůli horku. Vtip není v tom, že by tam v minulosti vedra nebyla. Byla, ale ne tak velká a hlavně jen pár dnů, kdežto teď trvají týdny a nepolevují příliš ani v noci. Pokud to tak půjde dál, podle meteorologů bude jih Francie muset kolem r. 2100 počítat se dvěma souvislými měsíci takových veder, říkají jim „canicule“. A lokálně se tamní obyvatelé podle odborníků budou muset za pětadvacet let místy připravit až na padesát stupňů, což se snad ani nedá přežít.

Ta vedra a vyschlá krajina mají spoustu nepřímých dopadů, na jihu kontinentu především požáry. Letos plameny ničily krajinu ve Francii, ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, na Balkáně, všude na jihu.

Rozpálená Praha během posledních let ukázala, že nás se vedra týkají stejnou měrou, ne že ne.

Co s tím vším? Že se klima mění, už snad chápe každý, kdo je schopen vnímat realitu. Nejde o to jen bít na poplach, ale hledat, jak s těmi budoucími vedry žít. Jak měnit naše okolí, způsob života. Sáhnout po inteligenci, zapojit pragmatismus a představivost. Přestat s politickými půtkami ohledně klimatu a jednat.

Je jasné, že největším problémem jsou a budou města a způsob, jak se dosud pojímala a stavěla a jak se udržují jejich historická centra. Bude třeba odvahy zastavit setrvačné uvažování a začít rychle přemýšlet o nových řešeních. Jak se zbavit ostrůvků horka ve městech nebo je aspoň omezit, jak vysázet co nejvíc stromů a zeleně. Tam, kde je mají, je v ulici menší horko a jiné klima než na rozpáleném betonu nebo asfaltu. Podle některých francouzských odborníků bude dokonce nutné se od těchto dvou matérií odvrátit a pro nové stavby používat jiné materiály, které se víc hodí do horka: třeba vápno, konopí, jíl.

Jak jsme na tom my? Našli jste tohle téma v nějakém programu do voleb za měsíc? Máme pracovní skupiny a instituce, které by pracovaly na tom, jak přizpůsobit česká města vedrům, která se budou opakovat? Pražský magistrát má klimatický plán a město podle něj pomalu  adaptuje. Ve vnitřní Praze ale nevidět žádné větší změny. Ano, fontána pro děti dole na Václavském náměstí a jedna na Vinohradech, a co dál?

Města potřebují daleko víc stromů, než mají dosud. Kde je slíbený milion nových? Vysadit jeden každý dnes naráží na tolik překážek a na tolik zjevného odporu, že je zázrak, pokud se v nějaké ulici, kde dosud nerostly, objeví. Lze to jen při její celkové rekonstrukci a to stojí majlant. Řízení se táhnou, projekt běžně trvá několik let. V Praze jsou problémem nejrůznější sítě, zakopané všelijak pod chodníky, každý kabel zvlášť, takže potom nezbude pro strom místo. Aspoň ne podle současných předpisů. S tím bude třeba něco udělat, byť to bude drahé. Brzdou jsou i památkáři, nepovolují vysadit jednotlivé stromy, pokud tam před sto lety nebyly, preferují uliční stromořadí. Takže před jednou školou na Žižkově nepovolili tři stromy, bylo jim to málo.

Tohle všechno se musí radikálně a rychle změnit. Stromy tu nejsou jako okrasa a estetický přílepek lepších čtvrtí, jde už o přežití a o zdraví obyvatel. Magistráty a radnice by měly na jejich vysazování nahlížet jako na jeden z nejdůležitějších prvků, který může zmírnit vedra, jež nás neminou. Horka na lhůty jednání jakýchsi komisí čekat nebudou.

Změny v myšlení se netýkají jen institucí a politiků, část řešení je i v malých měřítkách. V zahrádce jedné kavárny na jihu Francie naměřili v poledne pod klasickým slunečníkem 56 stupňů, zatímco pod rostlinným loubím jen 29. A řešení bylo nasnadě.

Nebo taková malá civilizační vymoženost: ve Francii vám v každé, i nóbl restauraci dají k jídlu automaticky a zdarma chlazenou vodu z kohoutku. Člověk poprosí o „karafu“ a necítí se jako žebrák. Proč to u nás většinou nejde?

A perlička na konec: jeden novinář vyklepl v severočeském Mostu na kamennou obrubu u samoobsluhy vajíčko. Za pár minut měl volské oko, tak byl kámen rozpálený. Víc snad netřeba dodávat. Stačí?