Veřejný prostor poslední dobou praská pod náporem informací o start-upech a o umělé inteligenci. Za chvíli bude za člověka myslet i rozhodovat. Bude taky za nás jíst? Zatím to tak nevypadá, jíme stále totéž co naši předkové, samozřejmě rozšířeno o zeleninu a ovoce, o nichž neměli tušení. Jenže jak to tak vypadá, třešně budou pomalu dražší než smartphone a stanou se lahůdkou pro horních deset tisíc.

Za komunismu byla kvalita toho, co bylo na pultech, zoufalá. Jednu dobu nebyla k sehnání cibule. Mango, kiwi nebo chřest byly jen postavy z románů, s nimiž nebyla šance se v reálném životě potkat.

Jestli je v něčem mezi námi a západní Evropou stále rozdíl, je to v kultuře potravin a jídla. A teda nebetyčný. Stačí srovnat obyčejnou francouzskou a českou sámošku, ale dokonce i polský a český farmářský trh. Ta francouzská je jakoby obchod jiné generace než ta naše. Nabízí daleko bohatší výběr, výrobky, které ty naše vůbec neznají, a množství variant těch, které my máme jen ve třech, čtyřech  odstínech. Ať už to jsou desítky jogurtů nejrůznějších chutí od oříškové po maracuju, nebo deset druhů plněných ravioli tam, kde můj Albert nabízí stále ty tři stejné dokola, zelenina tam není povadlá. Co je důležité, koupíte tam množství připravených jídel, s nimiž lze udělat večeři za půl hodiny. A jsou kvalitní. Minimálně tucet nejrůznějších polévek v krabici, které stačí ohřát, spousta ryb.

A v čem je taky nebetyčný rozdíl: mají tam stále víc potravin bio, dnes v každé běžné samoobsluze. A vůbec i výrobků bio, nedávno jsem v Paříži koupil v obyčejném krámu zubní pastu bio. Nevím, v čem to bio spočívalo, ale vím, že stát tam kontroluje, aby bio bylo bio. Lidé tam stále víc dávají pozor na to, co jedí, aby to nebylo zaplevelené chemikáliemi, a obchod jim v tom jde vstříc. Bio je dražší, ale ne tak, že by bylo výsadou bohatých.

Ten rozdíl ale nekončí u odlišně roztaženého vějíře nabídky. Spočívá také v tom, kde a jak se nakupuje. Pražští radní ve své moudrosti postavili v Praze ještě za Rakouska-Uherska snad v každé čtvrti tržnici prosklenou hygienickou katedrálu, kam každý den trhovci přivezli do kultivovaného prostředí pod střechou všechno, co se dá sníst.

Je s podivem, že po devadesátém roce se ani jedna z nich v Praze nevrátila ke svému původnímu účelu. Noví radní ignorovali, že jejich předchůdci ty tržnice postavili pro veřejnost, a vesměs je pronajali, aby vydělávaly. Ve vinohradské se usídlily designové butiky, které tak dlouho zely prázdnotou, až je před nedávnem zrušili a místo nich je nic. Nad centrální, na Starém městě, visí už léta otazník. Přitom v mnoha městech Evropy tržnice stále slouží původnímu účelu a nikoho by tam nenapadlo je rušit, popřípadě je předělali na haly plné nejrůznějších restaurací.

U nás trvalo spoustu let, než se do Prahy vrátily, zprvu nesměle, stánky s trhovci. Ty takzvané farmářské trhy jsou ale jen slabým odvarem toho, jak vypadá tržiště ve Varšavě nebo v lotyšské Rize či estonském Tallinu. Dva tři stánky s ovocem a zeleninou, někdy jeden dva se sýry, dva s masem, pár s pečivem, dva květináři. A zbytek pletené košíky, fast foody, víno do skleničky. Spíš módní místo, kam si v sobotu vyrazí mladí manažeři a nejrůznější expati, než místo běžného nákupu. Tak vypadá trh na Vinohradech. Ovšem s tím, že tři dny v týdnu nefunguje, jako by v tu dobu lidé nepotřebovali zeleninu.

Tu exkluzivitu podtrhují ceny. Teď, v červnu, v době úrody, tam stojí kilo jahod dvě stě padesát korun, tzv. „bio“ dokonce dvě stě devadesát devět. A kilo třešní neuvěřitelné čtyři stovky bez koruny (aby to bylo stravitelnější?). Co měla každá babička na zahradě, se pro Pražáka proměňuje v luxus. Na rozdíl od Varšavy, kde se teď na desítkách rohů objevily malé stánky s jahodami za osmdesát korun kilo.

Risknul jsem to srovnání s Varšavou na síti „X“ a dostal spoustu přihlouplých odpovědí ve stylu, ať si zajedu na samosběr nebo ať si ty jahody pěstuju sám, když se mi to nelíbí. Taková zvrácená obrana jakéhosi podivného češství, na něž jsem se odvážil sáhnout. On nám tady bude vykládat, že prý jinde to je jinak a lepší! Nikoho ten nehorázný rozdíl v ceně nepobouřil, alespoň ne mezi těmi, kdo reagovali.

Opravdu jsme populací, která si nechá všechno líbit? Nechceme mít, aspoň ve středoevropském provedení, co se nám tak líbí v Itálii nebo Francii? Je fakt, že Poláci mají za sebou několik povstání, že si vybojovali Solidaritu, která zatřásla v celé Evropě komunismem, kdežto my vysoké stovky podpisů pod tzv. antichartou a Listopad až po pádu berlínské zdi. Opravdu si všichni myslí, že se s předraženými potravinami nedá nic dělat? A co si takhle vydupat nějakého obránce konzumentů?