09_poezie_suk
Jan Suk

Výkřiky z němoty

Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva

Beletrie – Poezie
Z čísla 19/2025

Jiný program trápení

Co dech stačí, vše naplno spustit.
Obráběnou noc, tkaný den,
šněrovadla i vázanky lásek.
Viděl jsi tam naproti ženu ležící i postávající.
Zhlížela se v zrcadlech očí dvou kudrnatých synů.
On, zřejmě cosi z muže,
zdál se jako by byl vladařem lidstva.
On zvolna pojídal,
sousto za soustem,
mleté v mlýnici zbytků.
K tomu několik
odpoledních vysvlečených bund
rozhozených po opěradlech tmy.
A ještě zvuk z kuchyní plných povelů
k jedům podávaným
v těchto podivuhodných končinách,
kde minaret moru
přešel na konci předminulého století
do jiného operačního programu trápení

 

Didaktické poučky

Vyléval jsi tak dlouho vodu z planet, až jsi plul osaměle
po dvorech
padajících k barokním svatostánkům. Na zelených horách
svítila
modrá hvězda, příslušenství lidstva bylo ve vyváženém
stavu,
někdo zápasil, jiný prohrával, třetí byl neviditelným tvorem
v publiku
nálad a dojemných atmosfér, nikdo z nich nedokázal se
zmobilizovat
k poděkování, každý trpěl svým zdáním člověka,
dítě
fotografuje přihlouplou matku, občas je tam úsměv,
jindy podezíravost;
slyšíme kopance výchov,
didaktické poučky létají sálem
jak papírové vlaštovky

 

Kráčející sníh

Co bylo cestou sebráno? Zajisté listí stromořadí.
Zajisté obrázky žen přibité k mužským křížům.
Rovněž několik sportovních zápasů,
chlapci pokračovali v tretrách
a s holými lýtky tímto mrazivým okolním
světem, kde držím krátce jakousi mramorovou kliku,
zvoním
dlouze na svou hlavu, která je zvonkohrou,
i violoncella poskládaná
v soukolí vzdušných oparů a jitřních mlh pokoušejí se
nic
nepřesáhnout, zahloubit se do této jizvové země,
k těmto ubohým polím,
po nichž by měl co nevidět kráčet sníh

 

Neúplatný řád světa

Vytrvalé chvíle.
Slavobrána přibližných souhvězdí,
Orion,
Andromeda,
ale sluneční soustava má zpoždění,
ujel jí vlak.
Drzost Venuší kroužit opačně kolem pohlavnosti
velkého třesku,
vracet se ještě pro několik zapomenutých meteoritů,
kdesi je vyzvedávat z podloží skutečnosti,
hledat smysl noci,
jejž nelze objevit,
vyhloubit světlem do tmy jámu,
ale už všechno slyšíš
z neskutečné dálky.
Odněkud se vracejí pobřežní hlídky
v plavkách sokyní a vražedkyní.
Odjinud odcházejí v exodu argonauti,
Pélleas miluje pláč
Melisandin,
randíme pokradmu,
pod mateřským výhledem do budoucnosti,
občas se střetneme v dialogu,
jindy
vysíláme paprsky monologu tam,
kde je dutina k tomu určená,
jindy vycházíme za nepřítelem,
abychom ho objímali tak vroucně,
až ho zcela odrovnáme,
ale jsou zde neviditelné hodiny,
je tu několik kabin
pro nahotu světa,
ženy mívají bílé čelenky,
muž má uhýbavý pohled,
srážejí se s touto bludnou, vykořeněnou planetou,
piš do jejích úbočí,
kde vězí židovských hřbitovů reliéf,
ozvi se z mých početných chatrčí,
Bože vyzývání,
Bože zívající nad našimi bolestmi,
vím, že jsi mým rozpakem,
že jsi jak kuchyňská váha
s hrstí mouky navíc.
Tuším, že oba přecházíme na červenou.
Budeme zastaveni, zajati,
tvoje osobní kouzlo nám nebude nic
platné,
řád světa je neúplatný,
muž se díval do ženského nebytí,
muž
svíral právě narozené dítě,
pak odtáhl do půlnoční hospody,
kde pivo kroužkovalo čápy,
později ho vezou na stanici narkotiků,
abstinentů, mnichů
a příkladně zvučných odříkavostí

 

Pokud (Trója)

Pokud existují cestovatelé.
Pokud jsou pro ně položeny
a vyasfaltovány cesty.
Pokud svírají kompas,
později vesmírnou navigaci
v čupřině objevů,
pokud se přechodně ubytovávají
na náměstích přetékajících pomníkovou ospalostí,
pokud zde na okamžik usnou,
ale s rodící se představou,
zda existuje neobjevený svět,
zda jsou kontinenty patrně tak malé,
úzké, stěží pro chodidlo, že je bude
nutné vysvobodit z mořských temnot, že jsou rovněž
ostrovy porostlé cypřišovým hájem, na nějž navazuje
přepychová vilová čtvrť, farma dravých aligátorů, prohibice
alkoholických neřestí na Floridě,
pokud jsou tam ústící řeky,
jež se v povodí rozhovořily,
pokud se tam vyskytují
prodavači tropického ovoce,
bájní plavci s pomerančem v ústech,
pokud je kdekoli svět potřísněn poetickým živlem,
pokud budu psát v následujícím životě sonety věnované
černým vdovám duší,
pokud bude ještě vycházet slunce
ráno,
a nikoli o půlnoci,
pokud budeme spát nerušeně
až do našeho dovršení,
pokud nenastanou jiné
nepředvídatelné události,
čekej mne
s mečem, s rukovětí, se štítem
kdesi
v bahně obklopujícím Tróju

 

Karyatida

Rozhovore, plyneš mezi párátkem v zubu
a peristaltikou pozdějších hudebních produkcí.
Možná budeme uchováni v zámecké kašně.
Možná tam budou naše ledová ústa líbat
horký, rozpálený kámen.
Možná tam sestoupí několik zatím celistvých strun.
Patrně
kolem budou kroužit staré neporazitelné stromy.
Zřejmě
dole poplyne pěna toků,
pěna z úst světa,
možná tam budou hrát si děti
se slepou bábou,
všemožně ji budou přenášet,
vystřelovat ji
jak projektil k černě popelavé obloze,
možná kolem pojedou
předešlé i budoucí války,
muž bude kohosi uklidňovat,
ten oponent
zuří dále,
jde si svou neochvějnou cestou,
člověk je paličatý jak osel,
dočista jak stříbrný osel na ostrovu tajných mnichů
poblíž soluňských rybích konzerváren,
poblíž kostelů,
kde ryba jediná
modlívá se za celé oceánské lidstvo,
možná až tam dojdeme
po těchto riskantních březích, kudy se valí kolony
nákladních aut občas střídané šípem ženského kabrioletu,
jenž v letu vykreslí do mobilního přístroje svůj obraz,
ale to je málo pravděpodobné, když dítě fotografuje
matku
a k tomu se opírá o dveře toalety,
a když jiné dítě fotografuje
otce,
a k tomu se opírá o pyramidu,
o krev faraonovu, o karyatidu
nesoucí na zádech všechny dojemné,
seřazené
zeměkoule

 

Jediná obraznost (Lago Maggiore)

Vyjdi z prohnilých městských hradeb.
Opusť představu,
že budou někdy samy sebou proražené,
že tam vznikne lokalita
umělých vodních nádrží,
že se tam bude skvět obzorový ostrov,
takový,
jaký jsem spatřil na Lago Maggiore,
byly tam tisíce mramorových labutí,
byly tam stovky poletujících sfing,
bylo nevlídně,
převozník toho dne odmítl pracovat,
jeho veslo bylo
povalené nebo opřené o zeď místních taveren,
veslo nabídnuté
jedné z oněch sfing,
které již byly dávno za vyslovenou otázkou,
ale jimž zbývalo doklopýtat k odpovědím,
jichž bylo mnoho,
rozdílných, protikladných,
i na pobřeží předstírajícím vnitrozemskou jistotu
panovaly omšelé domy vzdušným vírům
a rozvlněným korunám
nepatřičné noci,
hledal jsem tam útulek,
hledal jsem v něm
cosi vyhřívajícího noc,
nacházel jsem pouze hřeby pobité
vstupní dveře,
za nimiž jsem se domníval,
že zkamenělo ucho,
že tam přiléhal celý obličej náhle utvořený ze zvídavých
krápníků,
ale člověk nesmí přehánět,
když disponuje jedinou obrazností,
jíž by neměl komukoli půjčit, svěřit,
poskytnout bezplatně i v ohrožení života

 

Startovní pole poezie

Zrození chrámu.
Nejprve zde postál dlouze malý Bůh.
Později byl vystřídán
papírovým modelem jakéhokoliv božství.
Nestačilo to.
Obohacujeme tuto první impulzivní záležitost ještě
konkrétností básně,
ale to již se dávají ony papírové atrapy do prudkého pohybu.
Začínají nás rdousit, přibližují se k nám do takové blízkosti,
že se ve vypjatém okamžiku zřekneme dobrovolně
minulosti,
i kdyby byla uspokojivá nebo krásná,
že se raději rozhodneme
rekonstruovat čas těchto božstev stojících stále ještě
na holé planině,
kam kdosi občas sveze na koňském povozu
malý, drobný kámen, s nímž si pohrává,
přesouvá ho po zemi,
snaží se,
aby ten přesun byl kýmsi zaznamenán,
potom nastává příležitost
pro bludné architekty,
kteří dosud nic nepostavili,
nyní však mají vytvořit
nesmrtelné dílo, mnoho věží,
deset dvacet čistých, libozvučných zvonů,
k tomu zákristie,
k tomu boční kaple pro dívčí oči,
k tomu množství svatých panenek z mechů vír,
k tomu ještě přiložit varhanní improvizaci,
vést sem prvního myslitele,
který se zasnoubí s chrámovým projektem,
přivést i druhého, jenž vše začne zpochybňovat.
Na rýsovacím prkně povstanou jiné účelové stavby,
altány v lesoparku,
růže v božství, přesněji: Bůh v kalichu
růží,
i když právě tato chvíle je startovním polem
poezie

 

I láskou

Dynamičnost denních harmonogramů.
V opozici je muž, který vzdoruje.
Muž, který již stvořil pojem
barikáda,
muž, který tam vystavil cosi
jako signaturu svého zázraku,
muž mající v očích pouštní bouři v deltě
mezopotamských řek,
muž představující se obecenstvu
jak písař do hlíny stvoření,
muž odnášející do zakrvácených keřů
nezranitelnou ovci,
muž s trojitým znamením na trosce čela,
muž pohublý, pravděpodobně nedostatečný,
ale přitom zachovávající společenské normy, muž
zvěstující, že toto místo bylo nám určeno, možná
vyvoleno, jinam nesmíme se hnout, kdo bude odchýlen,
stane se obětí druhých obětí, zde se navlékají prsteny
na prsteny, žádný povědomý prst, vše je bez úsilí
povzbuzováno k malému bytí, všechno nasálo svůj
vyměřený čas, v bočních kaplích duchovních projektů
je kvartet o smrti dívky, v postranních oltářích najdeš
sám sebe
jako nenapravitelného a směšného mučedníka,
ty, který máš peníz,
jímž bude stvořen cíl,
ty, kdo sem vnášíš cosi těkavě dynamického,
nic se zde nedá zastavit, všechno proletí pokojem,
komínem, nebem, hvězdou
i láskou

 

Zlověstná řeč

Žití v sálech závratí.
Domy mají zvrácenou perspektivu,
bude nutné odstranit je z dosahu
lidských doteků, ale včerejší návštěvník cosi
skládal na zaneřáděný dvůr, cosi železného táhl
jak poražené zvíře do zákulisí
těchto zlověstných řečí,
neboť každý básník tě snadno přesvědčí,
že řeč je ploditelkou netvorů,
že řeč málokdy slouží svému oboru,
jímž je mlčenlivost

 

Bouřlivé fantazie vzpomínek

Stmíváním se k sobě začali blížit.
Žena nesla nám ukázat svět,
který porodila.
Byly to velmi neurčité tvary,
byla to robátka zavinutá do jejího strachu,
byly to výpěstky bouřlivé fantazie,
jež čas od času
jak blesk sjíždí do lidského hromosvodu,
nebo prostě do každého druhého svodu,
neboť jsme stále čímsi
sváděni a pokoušeni,
stále cosi projektujeme, mluvíme o tom
před spánkovou adaptabilitou v mozku,
hovoříme o tom,
i když se zdá,
že za zády je všechno dávno dokonáno,
kladiva
odpočívají ve fochu hvězdy,
srpy jsou bolševickou relikvií
v relikviáři svatých Maurů,
je tady několik pravděpodobných viníků.
K jednomu přistupuji
a snažím se mu vysvětlit důvod,
proč je vinen,
on nechápavě pozoruje mouchu na okenním parapetu,
včera
probouzející se včelu odchytává do sítě svých iluzí,
bude brzy jaro,
pošeptá kořenům v člověku,
bude opět podzim,
zasvítí listům k pohřbu
jejich pádů,
budou brzy kluzké dráhy,
namydlená schodiště,
maminko,
jednou ses takto zřítila a poranila,
zatímco ta, s níž jsem tehdy žil,
začala se smát,
aniž by ti podala pomocnou ruku,
zanevřel jsem na tuto formu lásky,
stačilo několik doteků,
abych se přestal čehokoliv dotýkat,
stačilo několik kolizí,
abych začal dynamicky létat

 

Ztrácející se fuga

Požehnána buď, vřelá dobroto archandělova.
I trn v prstu je schopen se zahojit a vrátit se
k rodnému keři. Nám se něco takového zdaří
zřídkakdy,
to potom klneme do božských bronzových
bran,
to jsou s námi na polích pokojů havrani slídící
ve skříních s opuštěnou antikou,
zobany přehrabují životopisnou partituru,
list po listu vyletěl
úchvatným komínem poskytujícím útulek
zimomřivému tropickému ptactvu,
jež sem omylem vlétlo oknem v iglú,
občas netuším,
co vznikne pod rukou,
nač vstoupí noha,
jaké otisky, Bože, v tobě zůstavíme,
když ty vyznačuješ se tím,
že nezanecháváš zde ani
portrétní miniaturu své zářivé tváře

 

Výkřiky z němoty

Pane, věříte, že jste věřící? Pane, chodíte
v kružnici, ale už se z ní stal ponurý kráter
klášterních zdiv a bůh ví jakých odloučeností
od smečky,
pane, vy tvrdíte, že jste žil kvůli čemusi
vysokému,
snad to byl nebeský stvol,
snad pilíř deroucí se
ke zmateným oblakům,
avšak co je tak zmátlo:
země, dvakrát a třikrát požehnaná cizí
země, nad kterou měly plout, nad níž se měl
vysypávat jejich nehmotný obsah, oblaka měst,
oblaky ženských vůní, oblaky stoupajícího
neklidu, i když, Pane vysoký, pane mužný, pane
v prsu, ty měl bys uklidnit nás, položit ruku
na to chvějící se tam kdesi uvnitř,
vyjmout vše,
vystavit to světlu,
odejít ve svých bývalých stopách,
ach, hlase dějů z dějin,
hlase
výkřiků
z němoty

foto Petra T. Růžičková

Chviličku.
Načítá se.
  • Jan Suk

    (14. července 1951 v Benešově – 15. února 2025 v Benešově) byl básník, esejista, prozaik, publicista a nakladatelský redaktor a editor (více než 30 let pracoval jako šéfredaktor nakladatelství H & H). Byl pravnukem ...
    Profil

Souvisí

  • 06_poezie_mach

    Lišák je ještě stále zakousnutý do její srsti
    a hluboká stopa po jeho zubech
    se zacelí až začátkem léta

    v době
    kdy liščata
    během hry
    dokážou
    rozhryzat zelené stonky rostlin

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2025
  • má naděje na lepší svět visí na vyšisovaném vlásku
    lidé se ukládají k spánku po uložení bdících bitečků
    oči mi hranatí, pohled kašovatí
    znovu načtené stránky dosud nečteného jsou k potrhání
    ruší mou pozornost jako šipečka pronásledující svůj ocasatý
    konec
    zevnitř zmastnělý mozek nepřestává přijímat
    zvuky matnou, obrazy mizí
    mé hemisféry naříkají v příbězích
    v podcastu smetanový hlas slibuje Mléčnou dráhu

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2025
  • 08_poezie_bor

    dnešek je teplý jako celodenní nošení zahradních rukavic
    otevřením okének se sníží účinnost klimatizace
    i když nedojde k rozžehnutí svíček u božích muk
    smrkové monokultury s přidáním důvěry
    rostou i bez příbalových letáků

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 18/2025
  • 08_foto4
    Milan Děžinský, Tomasz Różycki, Michal Habaj, Max Czollek, Jarosław Mikołajewski, Ondřej Macl, Dagmara Kraus, Dominika Moravčíková, Zita Izsó, Katarína Kucbelová

    10. ročník Ceny Václava Buriana Olomouc

    Dvěma prsty té ruky jsi na ni mířila,
    když sis jako malá hrála na kovboje,
    jako by to byla hlaveň pistole,
    ale přitom jste obě dvě věděly,
    že ubránit se jí se ti stejně nikdy nepovede.

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 17/2025
  • 07_poezie_m

    Když tu byl naposled Eco,
    chtěl se setkat, psal Havlovi, Havel
    pozval nás na oběd, pamatoval si,
    jak jsem u paní Feltrinelliové před dvacíti lety
    na Pomodora křičel, tak si je pozvěte
    do Itálie, bratry, a paní Ecová
    se ptala, co znamená to ano, které pořád
    my Češi opakujeme…

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 16/2025