V prvé řadě vás znám jako autorku básnické sbírky Laskavost odděluje noc ode dne, jejíž některé texty byly koncem loňského roku publikovány v Tvaru, a jako účastnici projektu Literature Across Frontiers, díky kterému jsme se poznaly. Vím ale, že je toho mnohem víc. Posledních šest let žijete v Larisse v Řecku, kde sídlí Thraka, nezisková organizace, která provozuje mnoho aktivit, jako je vydávání básnických sbírek, on-line a tištěného časopisu, pořádání regionálního básnického festivalu a literárních rezidencí. To vše je dílem jednoho týmu a vím, že v něm i vy máte své místo. Mohla byste nám říct něco více o svém propojení s Thrakou?

Thraka je malý tým s velkou komunitou kolem sebe. Jádro aktivit Thraky tvoří pět lidí – Thanos Gogos, Nikolas Koutsodontis, Vagia Kalfa, já a náš knižní grafik Efthymios Gallos. Existuje ale mnoho dalších lidí, kteří sdílejí naši misi popularizovat poezii a naši touhu využít naši platformu k dialogu o tématech, která jsou pro nás důležitá – a je to privilegium a radost s nimi spolupracovat.

Naše činnosti jsou velmi rozmanité – od provozování nakladatelství Thraka, které se zaměřuje téměř výhradně na básnické sbírky a vydává kolem třiceti knih ročně, přes organizování mezinárodního Thessalského básnického festivalu, který trvá pět dní a koná se ve čtyřech městech v re-
gionu Thessaly, až po vydávání on-line a tištěného časopisu a mezinárodní rezidenční projekt pro začínající spisovatele a překladatele Ulysses’ Shelter, mimo jiné s naším českým partnerem Culture Reset. S tím vším je hodně práce, ale pro nás to má smysl a doufáme, že i pro ostatní. Vnitřní smysl pro účel a nádherná zpětná vazba, kterou dostáváme od naší komunity, nás motivují v další práci.

Právě proto, že to vypadá jako obrovské množství každodenní práce, jsem opravdu zvědavá, jak to vypadá v zákulisí. Jak náročná je tato práce a jak moc jste všichni vytížení? Nezdá se to občas až příliš náročné? Zažil někdo z vás za dvanáct let činnosti vyhoření? Jakým výzvám čelíte?

Všichni zastáváme mnoho různých rolí, jak už to v malých a středních nakladatelstvích bývá. Je mnoho různých věcí, které je třeba udělat, a všichni jsme se nějak naučili širokou škálu dovedností a cest, jak to dělat co nejlépe. Pro mě jsou nejzajímavější úkoly, které zahrnují kreativitu a koncepční myšlení. Ráda vytvářím programy, které jsou primárně zaměřeny na cílevědomé činnosti – cílevědomé pro mě nebo v kontextu společnosti, nebo ty, které jsou prostě umělecky zajímavé a ráda bych je sdílela s ostatními. Samozřejmě, syndrom vyhoření je pro mě každodenním rizikem, ale nestěžuji si. Mnoho lidí je na tom mnohem hůře než já. Někteří lidé například staví budovy a hrozí jim pád z lešení a zlomenina páteře. U mě to není tak dramatické. Také jsem se naučila naslouchat svému tělu a mysli a dělat si přestávky a poodstoupit, když to potřebuji. Kdybych se kvůli něčemu musela zničit, pokud by to nepřežilo pár dní mé sebepéče, pak by to za to úsilí stejně nestálo. Také svým způsobem stavíme dům a občas padáme a zůstáváme ležet, ale zvedneme se.

Dalo by se říct, že Thraka reaguje na politické klima? A že některé z jejích aktivit jsou společensky a politicky angažované? Zde se ptám spíše na řecký kontext, protože vím, že tam je nyní horko.

Když se něco děje opakovaně nebo když se stane něco skutečně hrozného, reagujeme. Ale obecně neradi reagujeme, protože nejčastěji platí, že když přijde čas na reakci, je už příliš pozdě. Raději máme konzistentní, nepřetržité akce, které vycházejí z našich hodnot. To jsou práva žen, práva LGBT a práva pracovníků, svoboda projevu a uměleckého vyjádření a decentralizace kultury. Věřím, že pokud jste v aktivismu konzistentní, vedeni touhou zachovat věci, kterých si vážíte, a měnit věci, které považujete za nebezpečné nebo nespravedlivé, budete silnější, zakořeněnější, a tedy účinnější, než kdybyste jen reagovali a skákali z jedné katastrofy na druhou. Akce jsou „done and undone“, zatímco nepřetržitá činnost, udržovaná dlouhodobou přítomností, podle mého názoru vytváří efekty, které jsou mnohem širší, nehmotné, a tudíž méně pomíjivé. V Thrace konkrétně důsledně pracujeme na zdůrazňování věcí, které jsou pro nás dlouhodobě důležité. Vydáváme mnoho feministických a queer knih, vydáváme také mnoho dobré poezie, která by nutně nebyla komerční, což je svým způsobem také druh antikapitalistické akce. Organizujeme básnická čtení věnovaná právům žen, darujeme knihy feministickým, lesbickým a antirasistickým festivalům, měli jsme také speciální čísla časopisu věnovaná právům žen, právům pracujících, změně klimatu. Vydali jsme první antologii současné řecké queer poezie, jejímž editorem byl Nikolas Koutsodontis, a antologie současné řecké gay poezie je také na cestě… Ale navzdory tomu, že neradi reagujeme, poskytujeme prostor těm, kteří reagovat a řešit každodenní politické problémy chtějí. Měli jsme třeba velké básnické čtení u příležitosti Mezinárodního dne poezie, abychom podpořili boj o spravedlnost ohledně vyšetření železničního neštěstí v Tempi, které si vyžádalo 57 životů.

Měli jste někdy problémy s vládními orgány? Jako například zákaz některých akcí nebo omezení finanční podpory či jiné věci, které vláda používá k trestání „nesprávných“ lidí?

Naštěstí je řecký vydavatelský sektor tak podfinancovaný, že tam nekolují žádné peníze, kterými by se dalo vydírat. Ale žerty stranou, cenzurováni nebo něco podobného jsme nikdy nebyli. Na našem Thessalském básnickém festivalu máme zavedenou dobrou spolupráci s magistrátem Larissy a s regionální vládou Thessalie. Festival v posledních několika letech podpořilo také ministerstvo kultury. Institucionální podpora přišla až po mnoha letech skvělých výsledků, kterých jsme dosáhli s téměř nulovými zdroji. Myslím, že když vytrváte v projektech, které jsou umělecky vynikající a přispívají společnosti, vaše práce bude časem uznána a alespoň minimálně podpořena. To byla alespoň moje zkušenost. Vydávání knih a časopisu je však u nás plně nezávislé a tak se nám to líbí. Líbí se nám ta svoboda.

A co globální témata a problémy? Vzpomínám si, že jste říkala, že se konalo čtení proti femicidě. To zní solidně, protože mnoho lidí tento problém ani neuznává.

V roce 2024 zahájila Thraka společně se sítí řeckých spisovatelek „Její hlas“ program „Ženy na jevišti“. Součástí je speciální číslo on-line časopisu Thraka, které publikuje feministickou poezii, prózu, eseje a rozhovory, a program vrcholí živým čtením účastnic v Athénách 8. března. Na tuto akci byla velká odezva – jak od více než padesáti autorek, které publikovaly v čísle a účastnily se živého čtení, tak od více než 200 lidí, co se přišli podívat. Existence femicidy je objektivní fakt a palčivý problém evropských společností a jsem ráda, že řecká literární veřejnost v tomto případě problém rozpoznala a reagovala na něj jako na základ pro vybudování jednoty a solidarity, a ne tak, jako by to byl předmět nesmyslné scholastické debaty.

Vypadá to, že Thraka je velmi dobrým příkladem, jak se literatura může podílet na společenských změnách, jak může podporovat, formovat názory, poukazovat na hodnoty. A co zbytek literární scény v Řecku? Je to spíše monolit, kde se každý z vás cítí spojený s celkem? Nebo je spíše rozdělena do různých skupin na základě generace, genderu nebo jiných kritérií, podle kterých se lidé tak rádi dělí?

Řecká literární scéna je velmi velká a rozmanitá. Je zde tolik dobré poezie, že zbytek Evropy by měl opravdu začít řeckou poezii dovážet. Scéna je také poměrně roztříštěná. Koexistují zde různé skupiny s různou estetikou, hodnotami a formálními či neformálními asociacemi nebo institucemi, často bez přílišného vzájemného kontaktu. Velmi silná je undergroundová nebo alternativní poezie, existuje také mnoho velmi dobrých autorů tradiční poezie všech generací. Také mnoho literárních scén, jako jsou knihkupectví, nakladatelství, festivaly nebo jiné živé akce, je vyprofilováno generačně. V tom smyslu, že padesát básníků z určité věkové skupiny tam třeba bude nebo se o to bude hluboce zajímat, kdežto mnoho básníků z jiné věkové skupiny ani nebude vědět, že tato součást literárního prostředí existuje nebo že je relevantní i pro významný počet jejich vrstevníků. Tato rozmanitost je dobrá, protože je tu něco pro každého. Je zde také mnoho multimediálních experimentů. Propojování poezie s hudbou, s vizuálním uměním, s performancí… Cítím se s touto scénou propojena většinou prostřednictvím aktivit Thraky. Thraka je ve specifické pozici, protože naši autoři pravidelně získávají národní ocenění, ale jsme také velmi otevření undergroundu a experimentu.

Proč myslíte, že se tak relativně malá skupina lidí stále potřebuje dělit na menší části? Nevypadá to neproduktivně? Co nás tady a vás všechny tam k tomu tlačí?

To je velmi dobrá otázka. Myslím, že je to dáno tím, že zde mnoho lidí poezií žije. Neberou ji jako koníček nebo profesi. Hluboce se o ni zajímají. Formují kolem ní své sociální skupiny, zamilovávají se v tomto kontextu nebo se v něm také odehrávají jejich celoživotní spory. Snaží se s ní propojit svůj profesní život. Zdá se mi, že více než v Chorvatsku je zde pro některé z nás literatura subkulturou a způsobem života. Také mnoho autorů je nebo byli aktivisté nebo akademici. Osobní, umělecké, profesní a politické se mísí dohromady. V tomto kontextu bude přirozené, aby se členové populace složitě seskupovali, aby vyvíjeli struktury uvnitř struktury.

Účastníte se spisovatelských organizací v Řecku nebo v Chorvatsku, odkud pocházíte? Jaký to pro vás má smysl? Cítíte, že je nyní potřebujeme více než kdy jindy, nebo ne?

Jsem členkou Chorvatského svazu spisovatelů a členkou Chorvatského centra PEN klubu. Jsem ráda, že jsem členkou těchto organizací, protože dělají mnoho dobrých věcí pro propagaci literatury a práv spisovatelů, pro propagaci vizí kultury a její role ve společnosti, ve kterou také věřím. V Řecku jsem členkou sítě spisovatelek „Její hlas“.

Když mluvíme o dělení podle genderu, co si jako autorka myslíte o situaci spisovatelek v moderním světě? Jsme stále někde pozadu? Mohla byste porovnat Chorvatsko a Řecko? Mám silný pocit, že rozdíly nejsou velké a že je to tak nějak stejné jako v Česku, ale jsem zvědavá.

Myslím, že v moderním světě jsou spisovatelky téměř rovnocenné mužům. „Téměř rovnocenné“ znamená, že sexismus – implicitní nebo explicitní – je stále velmi přítomen, ale ne tolik jako dříve, není tak zřejmý jako dříve. Nyní je snazší ho přehlížet, autocenzurovat se. Nereagovat na každý detail, abyste nebyla zase „ta, co si pořád stěžuje“. Přesvědčit sebe, že to „není tak vážné“, dokud se nestane něco vážného. „Téměř rovnocenné“ je vážná past. Znamená to inkluzi „do určitého bodu“, znamená to „dokonce i některé pozice moci“, ale ne padesát procent z nich. Znamená to nereagovat na nerovnost, protože se aktivně přesvědčujete, že trocha nerovnosti není tak důležitá věc, aby se kvůli ní dělaly problémy.

Ale myslím si, že z pohledu členky skupiny, se kterou se historicky nikdy nejednalo jako s plně rovnocennou, nemůžeme ani pochopit rozsah toho, co by ono „jen o trochu více rovnosti“ pro ženy skutečně znamenalo. Jaké úrovně svobody, sebevědomí, radosti by to mohlo přinést. A také možná více strachu nebo jakýchkoli jiných negativních emocí.

Ale obecně jsem vděčná všem ženám, které se plazily, abychom my mohly chodit, a doufám, že budu svědkyní toho, jak další generace žen i mužů dosáhnou plné míry mentální, emoční a tvůrčí svobody lidské bytosti, kterou může poskytnout pouze narození a výchova v rovnoprávnosti.