Knihkupec Janeček byl kromě knihkupcem především dezolátem. Vadilo mu snad všechno, co zavánělo racionálním přístupem, stabilitou a bezpečím. Ve svém krámě, kde nabízel vedle trendových titulů neomarxistického sociálního inženýrství také nacionálním socialismem zavánějící díla Nietzscheova, Heideggerova, Schopenhauerova, Poundova, Houellebecqova, Célinova či Demlova, se scházela různá individua z pseudouměleckého polosvěta a vzpomínalo se na staré časy porevoluční, v nichž si každý mlel, co mu slina na jazyk přinesla, země se zmítala v transformačních turbulencích a na ulicích bylo všechno, jen ne bezpečno. Janeček se s oblibou oháněl rádoby bohatýrským argumentem, že „vystát sebeblbější názor patřilo k výbavě každého, kdo to s polistopadovou demokracií myslel vážně“. A myslel to vážně.

Ano, ano… I knihkupec Janeček, stejně jako ostatní dezoláti, zapomínal, že tolerance k odlišnému názoru je základem demokracie jen potud, pokud tuto demokracii neohrožuje. Zatímco páně Janečkův (a jemu podobných) otřepaný protiargument, že demokracie takto chápaná představuje největší nebezpečí jak sama pro sebe, tak o sobě (snad se tím myslí obecně?), můžeme brát jako pózerský bonmot, pak otázku, kde je psáno, že lidé mají povinnost tvořit si jen objektivní a pravdivé názory, lze chápat už jen coby vyslovenou destabilizující provokaci. Stejně jako dotaz, jak poznáme ty, kteří na základě své speciální schopnosti správný, a tudíž bezpečný názor zastávají. A proč prý by to měl být právě ten, jenž relativizuje, bagatelizuje, a dokonce i kriminalizuje dílčí i zásadní pochybnosti, které jsou základním předpokladem kritického přístupu?

Jděte s tím k čertu, pane Janečku! My už tohoto spasitelského pseudointelektuálského rozumbradování převlečeného za obranu svobody a demokracie máme v dnešním světě zmítaném krizemi, terorismem a válečnými konflikty plné zuby! Vaše demokratizující selanka skončila nejpozději s pádem newyorských „dvojčat“, pane Janečku!

Kdybyste namísto sentimentálních vzpomínek, nihilistického přehlížení hlavních tendencí dneška a dekadentního lpění na přežitých konceptech věnoval pozornost tempu a výsledkům technologického vývoje, který jde ruku v ruce se stále sofistikovanějším propagandistickým působením, muselo by vám být jasné, že si žádný objektivní a pravdivý názor na složité jevy a fenomény doby běžný občan vytvořit prostě nemůže, natož aby ho mohl zastávat. Z toho pouhou logickou úvahou plyne, že není ani možné tolerovat odlišný názor, jednoduše proto, že nejsme schopni postihnout jeho povahu. Tvořit si názory na názory druhých lidí mohou bezpečně jen mediální specialisté, které zvou do televize (hlavně veřejnoprávní). Navíc v situaci, kdy AI věrohodně generuje lidské projevy, není bohužel možné důvěřovat nějakým nezávislým odborníkům na platformách neprovázaných s oficiálními mediálními strukturami.

Vaše tvrzení, že tu tedy znovu máme „generální linii jako za bolševika“ a vám je znovu odpírána možnost společenského působení a upíráno právo na občanskou angažovanost, by až tak nevadilo, pokud byste z něho neodvodil svůj nehorázný požadavek být písemným potvrzením zbaven daňových a občanských povinností, trestní zodpovědnosti, volebního práva a svéprávnosti vůbec. To by se vám líbilo! Umýt si ruce! Do slepé uličky těchto úvah vás zavedla neochota opustit staré pojetí demokracie, které nahrává ruským agentům a Putinově páté koloně v jejich úsilí destabilizovat demokratické procesy v naší zemi. Aktuální náplň moderní demokracie odolné těmto rozkladným tendencím dnes spočívá vedle voleb především v označování a eliminaci závadných názorů a závadových projevů. Zde je v současnosti prostor pro uplatnění občanské zodpovědnosti, který se otevírá i pro vás. Tohle neříkám sám za sebe ani ze sebe, tohle jsou poznatky výzkumníků z Centra pro studium demokracie a kultury (CDK). A to už ani nezmiňuji výsledky Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA), které byste si, pane Janečku, za rámeček svých přežitých představ nedal. Odborníci vyfocení na úvodní stránce tohoto nezávislého think-tanku AV ČR, kterak shromážděni kolem velkého stolu nahlížejí do papírových podkladů svého vedoucího, by vám vytřeli zrak!

Jak vidno z předchozích faktů, pan Janeček byl čiperný dezolát, a tak není divu, že se přes antivaxerství (podle lékařské dokumentace očkován pouze proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, dětské obrně, hepatitidě B, spalničkám, zarděnkám a příušnicím), proruský trollismus (prokázány nejednoznačné úvahy o povaze ukrajinské demokracie spojené s výzvou lidu této těžce zkoušené země, aby hned po Rusech vyhnal i vlastní oligarchy a mafiány, za jejichž rejdiště na bojištích umírají, plus soucit vyjádřený s uhořelou posádkou nepřátelského tanku), volební neúčast (naposled odvolil Zelené v roce 2013; Pravý blok v roce 2017 snad ani za volbu považovat nemůžeme) a zákonitě i skrze propalestinský aktivismus (absentuje podpora alespoň rané fáze Gideónových vozů a staršího Litého olova, Ochranného ostří, Sloupu obrany atd.), došel až na samé dno: Začal psát dopisy prezidentu republiky! A ke všemu je i odesílat…

Každý soudný člověk ví, že takové dopisy jsou ve skutečnosti adresovány Kanceláři prezidenta republiky, kde je otevírá úředník, který se zabývá i odpověďmi na ně. To však knihkupci zjevně nedocházelo, takže nějakou dobu věřil, že jeho verbální invektivy čte hlava státu.

Výmluvné bylo, že s touto korespondencí nezačal za úřadování předchozích vedoucích individuí s daleko rozvinutější narcistickou poruchou, ale až s nástupem současného pana prezidenta, který vrátil i podle hlavních médií prezidentskému úřadu jeho vážnost (prokázanou nejméně podobou s erbovním lvem) a situaci na Hradě více než konsolidoval.

Přesto jeho přímé zvolení připomínalo panu Janečkovi „podivnou mutaci helsinského syndromu a dobrovolně přijaté amnézie“. Tezi, že znovu máme důstojného nástupce Václava Havla, zesměšňoval požadavkem uvedení alespoň jednoho styčného bodu obou osobností. Můžeme jich vyjmenovat desítky, ale copak má nějakou cenu s takovými Janečky ztrácet čas?

Nejlépe snad o dalším „janečkování“ promluví jeho vlastní výplody:

(Pro lepší orientaci čtenářstva označujeme v Janečkových „epištolách“ místa, kde se zřejmě jedná o ironii, tučně.)

Vážený pane prezidente,

sloužil jsem v lidové armádě československé zhruba v časech, kdy jste tam rozjížděl kariéru také Vy. Oficiálně jsme se tehdy oslovovali: Soudruhu! Tedy ne přímo my dva mezi sebou, Vy jste sloužil u jiné jednotky nežli já a dobrovolně. Zatímco jsem byl v roce 1988 buzerován zamindrákovanými důstojníky v Železné Rudě, vy jste byl ve stejném roce ohodnocen v posudku k udělení medaile Za službu vlasti jako třídně uvědomělý a politicky vyspělý soudruh, napomáhající prosazovat vedoucí úlohu strany mezi podřízenými. Dnes to hodnotíte jako chybu s vysvětlením, že vzorný straník a rozvědčík byl apolitickým článkem čistě profesní instituce. To bych si jako chybu dovolil vyhodnotit zase já.

Také se tenkrát jako dnes tradovalo, že jsme ve válce, a opravdu nám, obráncům hranic, přelétaly nad hlavami vysloužilé americké Cobry v západoněmeckých službách a rozhazovaly nad nepřátelským územím blahopřání k přísně utajeným narozeninám našich velitelů v perfektní češtině.

Chtěl bych jen vyjádřit podiv nad tím, že člověk, který se odborně a ideologicky připravoval na boj s touto „imperialistickou hrozbou“ ve službách Varšavské smlouvy, zastává dnes tak vysoký post v hierarchii demokratické vlády.

Zlidovělé zdůvodnění, že jste se i navzdory svým kariérním začátkům (ve skutečnosti spíše už pěkný kus kariéry) nakonec rozhodl pro správnou stranu, poněkud pokulhává. Mám takový pocit, že přidat se k vítězům nepředpokládá výrazné morální kvality. Další argumentační lidovka, že Váš ustálený charakter prověřil kariérní úspěch ve strukturách Severoatlantického paktu, podle mého jen potvrzuje, jaká cháska lampasácká to všechno je.

V dokonalé úctě Janeček, knihkupec

Stará a ohraná protipavlovština, namísto argumentů překroucená fakta, latentní lži a skryté urážky. To je dezolátství v esenci. Zhruba v té době si „morální autorita“ Janeček poznamenal do svého diáře:

Když hraje divadlo Sklep svou (nejspíš nesmrtelnou) Besídku, stává před Dobeškou prezidentská limuzína. Alespoň víme, jaké je gusto měšťáckých utilitaristů.

Úšklebky, sarkasmy, pseudointelektuálské nálepky. Tohle Janečkové umí.

A další korespondenční „klenot“, jak jinak než s napřaženým klackem „komunistické minulosti“:

Vážený pane prezidente,

stal jste se ztělesněním teze, že není komunista jako komunista. To, že se Vaši největší podporovatelé a nejzarytější příznivkyně rekrutují z řad těch, kteří a které dlouhá léta zuřivě bránili opačnou tezi, považuji za projev Vašich značných schopností na poli transformace a v oblasti duševní anesteziologie.

Že se v takzvaném volebním štábu objeví staré hvězdy kolaborace, dokumentaristická můra přitahovaná lampou moci, cimrmanolog a přitroublé herečky, nepřekvapí asi nikoho. Prohnilá atmosféra české kulturní scény nešokuje, v jakém jiném ovzduší by oportunisté mohli být zároveň zasloužilými doktrináři a bezcenní pozéři sbírat nejrůznější ocenění.

Mírně překvapí bohatýři polistopadového antikomunismu, kteří náhle objeví dříve principiálně popíraný rozdíl mezi komunisty a komunisty.

Na druhou stranu potěší antibolševický likvidátor národní kinematografie, který si na Vaši inauguraci navleče parádní uniformu se šňůrami a prohlásí v těsném sousedství svatovítské katedrály do státní televize, že na svém nadřízeném, tedy na Vás, nemůže nalézt jedinou chybu, přestože se opravdu snaží.

Já se Vám snažím těmito řádky vysvětlit, že máslo na hlavě elit deformuje společenský prostor i po desetiletích.

V dokonalé úctě Janeček, knihkupec

Opět nic, co by nás překvapilo, jen typické pokrytecké lpění na ideálních principech a dokonalých morálních maximách těch, kteří nejsou zatěžkáni reálnými výzvami a břemenem odpovědnosti a nemusejí kráčet cestou kompromisů, známou už z dob, kdy byly v módě takzvané „apolitické osobnosti“.

V knihkupcově diáři najdeme také zápisky týkající se jeho profese, bohužel i ty nesou známky dezolátské kontaminace přiživované frustrací z cizího úspěchu a vlastního neúspěchu: Není to tak dávno, co Llosa patřil mezi mainstreamové autory. Dnes platí za spisovatele pro náročné čtenáře a intelektuály. Přízrak supermarketizace knižního trhu, který dosadil čtivosti na trůn literárních kritérií, si vybírá svou daň. Přitom víme, že pouhá čtivost otvírá dveře pouze stupiditě. Rozhodně také víme, kdo tomu v Brně převlečen za nositele literární kvality uhlazoval po léta cestu.

A máme tu další „prezidentskou“ perlu z páně Janečkova pera:

Vážený pane prezidente,

minulý týden vyjádřil jste naději, že naši občané, když to bude třeba, nebudou váhat bránit svou vlast se zbraní v ruce. Za mou osobu – ani náhodou, ani omylem! Náhle si na mě vlast vzpomněla? Já jsem však nezapomněl, jak se v této vlasti už celá desetiletí cítí nízkopříjmová OSVČ, jíž jsem. Navíc mi jakoukoliv aktivitu ve službách NATO zapovídá moje vojenská přísaha věrnosti Československé socialistické republice, o jejíž neplatnosti mě dosud nikdo neinformoval. Formálně jsem tedy vojákem zaniklé Varšavské smlouvy, což mi vyhovuje více nežli modrá knížka.

Možná jste také zapomněl, že se Vám na kavalcích povaluje celá profesionální armáda, kterou platíme z daní. Další možností je účinný lobbing v euroatlantických lampasáckých strukturách, v nichž jste tak hluboce etablován a kde můžete prosadit, aby si svoje državy korporace, nadnárodní koncerny a banky bránily vlastní armádou, kterou by financovaly ze svých požehnaných astronomických zisků. Mohla by se jmenovat War is Money Army a bojovali by v ní takoví ti robůtci z akčních filmů a neposední naposilovaní chlápci, co nemůžou vydržet doma.

Znovu si nemohu pomoci, ale Vaše máslo na hlavě je jako bumerang, který díky Vaší ambici zastávat prezidentský úřad vrací stále přesně ten relativismus, díky němuž jste byl zvolen. Svou vládu jste pak nucen pojmout jako tichou apoteózu měšťácké normality, v jejíž blízkosti vyznívá apel na občanskou statečnost a svolávání do zbraně jako urážlivá ironie.

S pozdravem Janeček, knihkupec

Bohužel, opět nic nového pod sluncem, typický postup dezolátské frustrace (nechápu, proč Word stále podtrhuje slovo dezolát jako chybu…). Janeček stupňuje osobní útoky, vyřizuje si neexistující účty a přiostřuje rétoriku, jako koneckonců všichni, kteří nemají relevantní argumenty.

Občas, se v Janečkovi vedle moralisty probudil zasloužilý knihkupec:

Pane prezidente,

raduji se z toho, že se Vy a Vaše milostivá choť netajíte svým literárním vkusem. Jen konformita a renomovanost nám totiž může přinést tolik potřebnou stabilitu. Momentálně nevím přesně, co nám tato stabilita přinese jiného kromě debility, ale doufám, že až dorazím lahvinku cabernetu Monsieur Plumage, něco mě napadne!

Jinak jsem přesvědčen, že státní vyznamenání pro slohové konstruktérství parazitující na nestydatém vymetání archivů a nepřehlédnutelné dílo prodchnuté zlatomládežnickým étosem devadesátých let zacílí střelku literárního kompasu tím správným směrem.

Buďte zdráv a vesel! Janeček, knihkupec

Vážený pane prezidente!

Snídejte si, s kým chcete. Jistě už jste začínal den s horšími paňáci, než je světoznámý americký výrobce literárního fastfoodu, který má v centrální místnosti svého přímořského sídla knihovnu s překlady vlastních děl.

Problém představují až sekundární projevy v médiích, omezující se na automatická vyjádření o tom, jak přínosné pro literaturu a pro všechny, kteří se literárního provozu účastní, takové veliké knižní události jsou. Opak jest pravdou. Příjezd cirkusu není přínosem pro divadlo!

Proto jsem si dovolil vypracovat osmero shrnující užitek světového bestselleru pro malá knihkupectví, která nevypadají jako prodejny papírových kvádříků zaměnitelných s tatrankami:

1)           Objednaný titul je dodán s šestidenním​ zpožděním od zahájení oficiálního prodeje

2)           Knihu nelze vzít do komise, každý exemplář nutno zaplatit

3)           Titul je předražený

4)           Rabat o deset procent nižší, nežli je obvyklé u všech ostatních titulů

5)           V den dodání se kniha prodává na internetu za nákupní cenu pro malého knihkupce

6)           Marketingová kampaň nakladatele vyjančeného velkým kšeftem s dokonalou beletristickou komoditou ještě zúží a sníží literární povědomí, na jehož šíři a rozvinutosti závisí obrat malého knihkupectví, které prodává v řádech jednotek a zřídka desítek kusů od jednoho titulu

7)           Bestsellerista obdrží klíče od hlavního města, takže při svém návratu znamenajícím další destruktivní zásah do
místní knižní kultury nemusí klepat

8)           Novinářský titulek „Čte se samo!“ vytvoří u běžného konzumenta představu, že je tu literární kritika, která se
navíc účastní i velkých a důležitých věcí

V dokonalé úctě Janeček, knihkupec

Snobské okopávání kotníčků světoznámého autora hovoří samo za sebe a nepotřebuje tedy další komentář…

Rádoby vtipnému sarkasmu páně Janečkovu samozřejmě neuniklo ani otevírání obálky s poslední vůlí T. G. Masaryka. Není totiž nic snazšího a levnějšího než vysmívat se humanistickému poselství. To umí každý. Fakt, že se po otevření zapečetěné závěti ukázalo, že o zas tak humanistické poselství nejde, je jiná věc a bude předmětem dalšího zkoumání.

Pane prezidente,

po zveřejnění obsahu tajemné Masarykovy obálky, jejíž otevření pozdržel poblázněný sekretář prezidentova syna svévolně o celá desetiletí, se jen prohloubilo moje přesvědčení, že Vás toho pojí daleko více s prezidentem Masarykem nežli s Václavem Havlem. Mám také pocit, že se Vám do něj lépe stylizuje.

Pojítkem nemyslím urážky národnostních menšin a povýšené nářky na obyvatelstvo, které není ochotné plnit Tatíčkovy chorobné a megalomanské sny, ale spíše používání obecných frází a abstraktních vyjádření ke konkrétním věcem, které spadají do repertoáru dokonale otravného mentorského žvanění, tak dobře známého například od Březiny či Durycha.

Osudem profesionálních kariéristů se pokaždé stane role matného a neškodného maskota měšťáků, kterému nezbývá nežli vymetat akce sloužící komodifikaci většinového nevkusu. Ano, to vy jste tím z nejpovolanějších uvést v rámci Ceny Anděl Coca-Cola do síně slávy arciknížete kantorství a sofistikovaného měšťáctví Zdeňka Svěráka. Potlesk a projevy přízně, kterými Vás oba zahrnula mladá generace hudebních tvůrců mě přesvědčila o tom, že jsme opravdu na konci cesty.

I přesto stále neodbytně trpím přesvědčením, že by ani v takových časech neměl být prezidentem člověk, který může nabídnout jen to, že bude sportujícím menším zlem nosícím ve volném čase kostkované flanelky a v rámci daných kompetencí, které na to zjevně nemohou stačit, udělá jakýsi blíže nespecifikovaný pořádek a znovu nastolí řád, což je nejspíš cosi nadřazeného dosud platnému a vymahatelnému právu. Tipl bych si obdobu řádu vojenského, který se nám z veřejného života opravdu načas vytratil. Naštěstí skutek utek.

Vzhledem k vágnímu charakteru odpovědí, kterých se mi na moje četné dopisy a výzvy dostává, zůstane pro mě asi už napořád věčnou záhadou, odkud se vzalo Vaše domnění, že naše země nutně potřebuje v prezidentské funkci osobnost vašeho nešťastného typu.

S pozdravem „Míru zdar!“

Janeček, knihkupec

Jak je z četby „dopisů“ zřejmé, propadá se Janeček jejich průběhem do stále extrémnějších a patologičtějších poloh a izolovanosti. Jeho „utrpení“ se stupňuje. A pokud by neukončila jeho korespondenční činnost hospitalizace, můžeme si být jisti, že by brzy sáhl po vulgarismech a dehonestaci prezidentovy choti (prokazatelně se zajímal o její studium na bratislavské Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda a o okolnosti jejího vystoupení z KSČ 20. 11. 1989), později zákonitě i po nějakém násilném aktu.

Páně Janečkův konec budiž výstrahou všem dezolátům: osmý den po odvysílání reportáže o neformální účasti pana prezidenta na motorkářském srazu vyklidil zjevně vyšinutý knihkupec jednu z výloh svého krámu, přesněji tu s „filozofickou a společenskovědní“ literaturou, a umístil do ní veliký portrét generalissima Stalina, k němuž až do svého zadržení z obchodu v pětiminutových intervalech vybíhal a na celou ulici volal:

„Vrať se a všechny je pověs!“

Tím nejsmutnějším na smutném osudu páně Janečkovu jeví se fakt, že ve svých písemných projevech projevuje snahu o zapojení jakéhosi humoru. Jenže humor v těsném objetí s nenávistí zkrátka nefunguje. A kdyby nakrásně fungoval, není to jistě prostředek, kterým bychom dnes mohli, podle slov pana prezidenta, „vyřešit naše palčivé problémy a čelit výzvám doby“. S tím nám koneckonců nepomůžou ani ironismus a sarkastičnost. Nežijeme v časech starého dobrého mocnářství, dnešní složitě strukturovaný společenský prostor plný zjevných i skrytých hrozeb požaduje jasné postoje, názorovou zodpovědnost, pevné kontury a zřetelné siluety.

À propos, jak jsme si ověřili u povolanějších, pan Janeček jistě není žádný Hašek…

(Za zapůjčení použitých materiálů děkujeme přednostovi Kanceláře prezidenta republiky ing. Milanu Vašinovi, primářce IX. oddělení psychiatrické léčebny v Dobřanech MUDr. Jitce Souškové-Vacíkové a státnímu zástupci JUDr. Markovi Juřicovi. Za užitečné informace a konzultace patří dík mjr. Karlu Věšínovi z Odboru prazvláštního určení, brigádnímu generálovi, nositeli Medaile za zásluhy o bezpečnost Bc. Františkovi Stárkovi, Odboru humoru a satiry Ústavu pro jazyk český, kolektivu IDEA a pracovníkům CDK.)