Nedávno jsi absolvoval sérii autorských čtení ve Francii. Jak se to českému básníku poštěstí?

Před osmi lety mě oslovil ústecký výtvarník Martin Kolář, který spolupracoval s Romanem Kamešem z Revue K, a díky téhle iniciativě vyšla francouzsky sbírka crôa crôa. Mezitím si mě začal překládat Xavier Galmiche, který miluje slepice a čte sbírky odzadu. A nejspíš ho zaujala poslední báseň sbírky Krooa krooa, v níž Klacek nadává laňce do slepic. Takže se sešel překladatel s nakladatelem a v roce 2017 sbírka vyšla. Od té doby mě Roman Kameš každý rok zve do Paříže na sérii čtení, letos to byly tři autorské večery s básníkem Honzou Sojkou z Plzně. Jedno se odehrálo v Klubu básníků, což je taková malá estráda poezie, ale musí se tam recitovat zpaměti. To je podmínka.

Estráda poezie? Co si pod tím představit?

Probíhá několik kol recitace a u toho se jí a pije. Není to velký prostor, asi jako někdejší kavárna Fra v Praze. Interpretují se tam klasici, jako je Baudelaire nebo Pessoa, a do toho vstupují autorské bloky. Honza Sojka ani já neumíme ani slovo francouzsky, což je trochu trapné, takže čteme česky, ale měli jsme tam dvě recitátorky z Francie. Další den jsme vystoupili v galerii zaměřené na autorské knížky a poslední den jsme měli v knihkupectví Tschann dopolední čtení s vínem.

Zdá se, že Francouzi stále žijí básnicky.

To rozhodně. Nicméně čtení jsou navštěvovaná podobně jako u nás, přijde dvacet třicet lidí. A mihnou se tam i Češi, kteří tam žijí nebo jsou zrovna u někoho na návštěvě. 

Navázal jsi nová přátelství?

Letos ani v předchozích letech ne. Program je tak nabitý, že jsem z Paříže neviděl skoro nic. Ale nejedu tam jako turista, jedu tam odevzdat nějaký básnický výkon.

Jedno z našich prvních setkání proběhlo před devíti lety v Drážďanech. To vypadá, že jsi básník hojně vystupující v zahraničí.

Opravdu to tak jenom vypadá. Jsem zván jen do Francie a Německa, kde je výhodou, že mluvím německy. V Sasku bývám poměrně často, ať už v Drážďanech, Saské Kamenici, nebo v Lipsku.

Můžeš si své básně do němčiny překládat sám?

To jsem si naivně myslel kdysi dávno. Dnes mám několik překladatelek, zásadní je pro mě Jana Krötzsch, která se léta podílela právě na Drážďanské ceně lyriky, a v poslední době i Zuzana Finger. Ta přeložila několik cyklů, které ještě německy nevyšly. Kromě toho jsou moje texty přeložené do polštiny, chorvatštiny a rumunštiny, v Rumunsku mi díky Mirceovi Danu Dutovi vyšla i knížka.

To už je hezká sbírka. V češtině jsi naposledy vydal sbírku Škrapové pole, složenou ze čtyř dosti nesourodých částí. Jak jsi ji koncipoval?

Kdysi jsem psal knížky se sudetskou tematikou, říkám jim hrobařiny. Vyšly celkem čtyři a já si někdy kolem roku 2013 řekl, že to chci zkusit jinak. Jenže to si na sebe vždycky šiješ bič. Myslíš, že píšeš něco jiného než doposud, a po čase zjistíš, že pořád vězíš ve stejné škatulce.

Co se týče přijetí, nebo tvého pocitu?

Pocitu. Chtěl jsem změnit básnickou kuchyni. Takže vyšla knížka Ptačí řečí, takový fórek fónické poezie, a pak Linie S1, cestovní deník o vlakové lince, která vede z Děčína až do Míšně. Zkoušel jsem si jiné básnické koncepty a mezitím jsem pracoval na těchto cyklech. Před pár lety mě Martin Stöhr oslovil, abych byl básníkem lednového čísla Hosta, a já mu poslal tyhle čtyři soubory s vědomím, že do sebe vůbec nezapadají, ale spojuje je to, že básně nevycházejí z mé empirie. To byl můj záměr, chtěl jsem to risknout, ale byl jsem velmi nejistý. Obával jsem se, že spousta z nich jsou možná pitomosti. Pak jsem si řekl: dobře, buď na to mám koule, anebo ne. Martin tvrdil, že to funguje, byť ne všemu zcela rozumí. Ukázka tedy vyšla v časopise a pak jsme rok a půl pracovali na sbírce.

Odkud jsi na to šel, „mimo vlastní empirii“?

V oddílu „Muž s ptačí hlavou“ jsem pracoval se slovy, které jsem si vypisoval z map. Držím si tam sudetskou, expresivní linku a implicitně, zlehka, jsem tam vložil i covidovou situaci v podobě morové rány. Nebo jsem měl nalepený cyklus koláží a k nim jsem psal texty, ale ne popisné. Přepisoval jsem je tak dlouho, až z koláží zbyla jen vědomá či nevědomá inspirace. To je oddíl „Koutkem oka“. Název oddílu „Podle“ má dva významy – jednak „podle někoho“, jednak přiznaná podlost, že jsem někoho podle vykradl. Z prozaických a dramatických textů jsem vytahoval kusy vět a sestavoval z nich montáže.

Takže taky koláž.

Ano, taky, ale dělaná jinak. Řešil jsem ich-formu, er-formu a jsou tam i dialogy, které jsou drsné nebo hodně sexuálně otevřené, což ve své poezii moc nepoužívám. Z cizích nálevů jsem vytvářel něco, co vlastně není moje; šlo mi o to přivlastnění a o výsledný mix. Jsou to takové remixy. A poslední oddíl, „Uschi má uši aneb Gramatické obrázky z NDR“, to už je úplný fór. Odráží se tam moje třicetiletá zkušenost učitele němčiny na středních školách. Věty „Neubauerovi se stěhují“ nebo „Proč je nábytek na ulici?“, které jsem tam různě kombinoval, skutečně pocházejí z konverzačních příruček ještě z dob NDR. Martin Lukáš to v debatě Ceny literární kritiky komentoval slovy, že tyto subjekty ožívají jako nové entity. Vůbec jsem nevěděl, jak to bude fungovat, ale nakonec to opravdu obživlo. A trochu jsem doufal, že texty budou i vtipné.

To jsou. Jistě to bavilo i tebe samotného.

Bavily mě všechny tři „odvozené“ oddíly, tenhle způsob psaní mi dal velkou svobodu. Primárně mi šlo právě o hru s textem. Samozřejmě mám načteného Koláře, Hiršala, Nováka a další autory, kteří zkoušeli poezii posouvat do experimentu. Tohle ale nechápu jako experiment, spíš jako variace. Ohromně zajímavé mi připadalo i lexikum, na mnohá z těch slov bych sám nepřišel. Když mě nějaký výraz zaujal, vložil jsem ho do verše nebo dialogu. Takže sice vykrádám nebo se nechám inspirovat jako třeba Ivan Wernisch, ale zároveň mi to dává tu svobodu, že s tím můžu žonglovat a určit výsledný tvar, který bude jako text fungovat. Chtěl jsem, aby ta sbírka byla odlehčená a stála pouze na práci s jazykem. Chápu jako výsostný proces básníka – pracovat s lexikem a dát do toho svoje know-how. To je vlastně všechno.

Však také je práce s jazykem podstatou básnictví.

To rozhodně. Pro mě byla zásadní vždycky, ale potřeboval jsem jiné zdroje i jazykovou inspiraci. A ta mě dostala do jiného procesu, než kdybych napsal první, tzv. vykopávací verš a na něj navazoval. Problém byl v tom, že když jsem takhle postupoval několik let, už jsem nebyl schopen napsat normální báseň.

Opustit ten vzorec.

Přesně tak. Podařilo se mi to až loni v létě. Najednou jsem začal psát texty podobné těm dřívějším, ale už jsem byl díky téhle metodě posunutý dál. Vůbec to ale nebyl důsledek tvůrčí krize, jen jsem chtěl změnu. A taky risknout, že budu vědomě jiný, pro někoho možná blbější nebo nepůvodnější. Mimochodem mile mě překvapilo, že se o té sbírce mluvilo na zmíněné debatě Ceny literární kritiky. Věnovali se jí Jiří Zizler i Martin Lukáš a ta diskuse pro mě byla hodně cenná. Najednou jsem v básních objevil věci, které jsem tam primárně nevkládal. Tu debatu jsem poslouchal asi třikrát a inspirovala mě k nápadům, jak jinak by se ještě dalo pracovat.

Ráda slyším, že už píšeš něco dalšího. Už se ti rýsuje nový rukopis?

Něco se rýsuje, je to konvolut tří oddílů a kombinuju v nich montáže a „normální“ texty. Jako když děláš elektronickou hudbu, pak se vrátíš ke klasickým nástrojům a začneš to fúzovat. Škrapové pole bylo něco jako samply elektronické hudby – a tady budou živé bicí a kytara. Jsem zvědavý, jak to bude fungovat v celku knihy. Jeden oddíl jsou zápisky à la Pessoa a vytvářejí zvláštní valivý efekt.

Jak už ses zmínil, povoláním jsi středoškolský učitel. Jak si hledáš čas na psaní?

Učím němčinu a češtinu, ale tahle zkušenost se skoro nepromítá do zkušenosti poezie. Mám to oddělené. Moji studenti, tedy hlavně studentky, na děčínské zdrávce vědí, že někam jezdím recitovat a že píšu knížky, ale to je vše. A kdy píšu? Ne denně, ale každý týden něco přibude. Píšu už výhradně do počítače, mám tam uloženy různé soubory s básněmi, a když mám chvilku, otevřu si je a zapisuju si další nápady. Většinou po ránu, někdy ale i odpoledne nebo večer. Jakmile to jde, pořád ty texty obrábím. Pak je nechám odležet a po čase se k nim vrátím, a buď se něco stane, nebo ne.

Takže jsi pořád v procesu.

Ano, je to permanentní proces. Nemám to nahodile, že bych měsíc soustavně psal a pak se na to rok nepodíval.

Vnímáš to jako typ „práce“, jako neodmyslitelnou součást sebe, nebo ještě jinak?

Naprosto to pociťuju jako součást vnímání světa. Práce to není, ani to hrozné slovo – koníček. Je pro mě přirozené průběžně si zapisovat ne to, co zažívám, ale co se mi objevuje v textové rovině. Momentálně mám v hlavě tři knížky a další dvě mám rozpracované. Škrapové pole mě nakoplo. Trochu jsem se obával, že mi tahle sbírka zavře možnosti jít dál, a ona je naopak otevřela. A za to jsem vděčný. Čím jsem starší, tím víc si chci zkoušet různé cesty. Tedy za předpokladu, že knihy někdo vydá. Nakladatelský provoz se zužuje, takže jsem rád, když někomu něco nabídnu a on to chce vydat. Dává mi tak zrcadlo, že moje poezie za něco stojí. Nechtěl bych skončit jako nostalgický „bard“.

Napsal ti někdy někdo: tak tohle ne? Třeba právě Martin Stöhr?

Martin je editor, který v podstatě neříká ne, a přitom texty posouvá. Ale co bylo hezké – když mi napsal Ewald Murrer, že se mu sbírka líbila. Jedna věta v e-mailu, a potěšila. Sbírku jsem dal i Milanu Děžinskému a ten mi také napsal velice výstižný mail, také pochvalný. Už tohle mi stačí, zpětná vazba těchto lidí.

Loni to bylo třicet let, co jsi knižně debutoval, že?

Ano, v roce 1994 vyšla dvojsbírka napsaná s Tomášem Řezníčkem Druhá strana. To byla taková samosbírka. Pak v roce 1996 vydal Protis PRA, dodnes nevím, jestli bylo výtisků dvacet, nebo padesát, ale jsme Romanu Polákovi vděční, že naše knížky vůbec vydával. Každopádně první oficiální sbírka byla V zahradě Bredovských z roku 1999. Ta už byla trochu reflektovaná, třeba Janem Štolbou.

Už se můžeš ohlédnout. Jak se za těch třicet let změnil literární život a provoz?

V devadesátkách jsme si mysleli, že takhle to bude už napořád – že se budeme setkávat, vydávat sbírky a navzájem se poslouchat. Kolem roku 2000 začal převažovat vliv české prózy a všechno se nějak dorovnalo, i co se týče samizdatové literatury. Dnes je poezie myslím v dobré kondici.

Tohle rád říká Petr Borkovec.

To Petr říká dobře. Je tu spousta zajímavých básníků a básnířek, kteří se snaží o nové způsoby vyjádření. Což je skvělé. Druhá věc ale je, nakolik je poezie reflektována. Na čtení nikdy nebudou chodit tisíce lidí, mám na mysli spíš to, že tento básnický kód je čím dál těžší prosadit. Máme instagramy, tiktoky a je otázka, zda dokáže čistá poezie rezonovat hlavně u nejmladší generace. Ta už vnímá poezii naprosto jinak, což je samozřejmě v pořádku. Vlastně si myslím, že mojí generací končí jedna vlna. Jiří Zizler napsal v doslovu k trojsbírce Martina Stöhra Konec ornamentu něco, co je pro mě naprosto klíčové: že moje generace ještě byla v pevném kontextu se starými básníky. To znamená, že bylo třeba načíst nejen kompletního Holana, ale i Diviše, Koláře, Rotrekla, Vokolka, Juliše a další. Četli jsme jejich staré i aktuální sbírky, a teprve potom jsme vyráželi na zteč se svými básněmi. Tohle se, mám pocit, dnes už moc neděje. Cítili jsme kontinuitu.

A chtěli jste být její součástí.

Ano, přesně tak. A také existovaly možnosti, jak se jí stát, protože poezii vydávalo mnohem víc nakladatelství. Mnohá z nich produkci radikálně ořezala, třeba Torst nebo Druhé město. Rybník se zmenšuje, síť se zatahuje.

Máš pocit, že je dnes méně možností publikování?

Existují tu vedle sebe dva světy. Svět oficiálního publikování, kdy oslovíš nakladatele a on ti knížku vydá. I literární soutěže dokážou napomoci tomu, aby vyšel debut. A pak je tu online svět, který ti umožní vydat si sbírku v Pointě nebo si na ni vybrat na Doniu a vytvořit si vlastní, úplně jinou cílovou skupinu. To může být výrazně snazší, ovšem jen když jsi aktivní. Ostatně i mnozí slameři stojí o satisfakci v podobě knihy. Samozřejmě chtějí stát na podiu, ale chtějí i recenzi v tištěném časopise, ne jen zmínku v online prostoru. Autorovi to potvrzuje, že jeho tvorba obstojí v literárním provozu.

Takže tyhle tradiční záležitosti stále mají svou váhu, i pro mladé autory?

Určitě. Jsem porotcem Literární ceny Vladimíra Vokolka a někdy mě to až udivuje. Václav Vokolek kdysi prohlásil, že se do soutěže posílá poezie v prenatálním stavu, byť máme i kategorii pro autory až do třiceti let. Nejde tedy úplně o mládí, spíš o míru zkušenosti s literárním provozem. Zajímavé je – a to se posunulo v posledních patnácti letech, kdy vyhrávali třeba Teodor Kravál, Šimon Leitgeb nebo Martin Trdla – sledovat i to, jak se změnila prezentace básní.

Jsou v tom „noví“ autoři lepší?

Výrazně. My jsme možná měli nějaký mindrák, ostýchali jsme se, zatímco oni už často mají zkušenosti z jiných svých projektů. A druhý aspekt je to, že řada textů je už průkazných, a tak ze soutěže vzcházejí autoři, kteří jsou brzy považováni za etablované. Kdysi Vokolkovu cenu vyhrála například Klára Goldstein a dnes vidíš jejích pět skvělých sbírek. I tohle je pro mě satisfakce.

Jsi v porotě od začátku?

Ano, v roce 1997 jsme s Václavem Vokolkem soutěž založili. Nejsem tam ale za učitelku, co říká: U mě měl jedničku, slohy měl dobrý. To úplně nenávidím. Ale byli jsme u prvopočátků a někoho jsme nasměrovali třeba jen tím, že jsme mu k básním řekli dvě povzbudivé věty.

To můžu potvrdit, taky jsem to kdysi zažila.

Tak to děkuju. Ono totiž může, zvlášť u dnešní generace, stačit strašně málo, aby to vzdali. Jsou křehčí, i když možná se to jen zdá. A když je někdo naopak povzbudí, třeba vytrvají, časem jim vyjde sbírka a dostane se jí reflexe. Ne, vůbec si nemyslím, že poezie je v háji. Naopak. V době AI to možná bude poslední enkláva, poslední autentický kód.

Sama jsem v porotě soutěže Ortenova Kutná Hora pro básníky do dvaadvaceti let a překvapuje mě, kolik příspěvků je psáno vázaným veršem a obsahují tradiční básnické „propriety“. Čemu to připisovat?

Mám stejnou zkušenost. Je to důsledek středoškolské výuky. Děti si většinou myslí, že aby to byla poezie, musí se to rýmovat. Říkám jim: Rýmování, to už je majstrštyk, to dnes v Čechách umí strašně málo lidí. Učte se od nich, ne od Gellnera, Tomana nebo Nezvala. To je jako hrát dechovku, zatímco vedle to rozjíždí punková kapela. Je to ale těžké. Školní knihovny už mnohdy neexistují a odkazovat je na weby nebo facebookovou skupinu Poezie pro každý den… nevím. Ale když na starých autorech odmaturují a pokračují třeba na bohemistiku, tam už si každý najde to své a pochopí, co je to básnický text.

Snažíš se dětem na zdrávce předkládat texty, které považuješ za zajímavé, nebo se musíš držet osnov?

Osnovy už nejsou tak rigidní, spíš jde o to, že profilem absolventa je sestřička v nemocnici. Takže to nemusím úplně tlačit. Přesto když jsem kdysi ve třídě řekl: Holana asi vynecháme, že…, jedna studentka se přihlásila a řekla: Vy nás podceňujete, pane učiteli. Tak jsem jako v Mužích v černém udělal „blik“, nic jste neviděli, a učil jsem Holana. A zrovna včera jsme probírali Wernische. V kontextu samizdatu a exilu dojde i na Bondyho, Jirouse či Grušu. I kdyby si z toho něco vzali dva lidé, nemíním to vzdávat. Ale zároveň jim nebudu nikdy podsouvat, že kdo nečte poezii, je kretén. Jen je můžu, i svým příkladem, nasměrovat.

Je tohle jedna z věcí, která tě na učení baví?

Jo. To mě baví hodně. Jsme v ústeckém kraji a víš, jaká je tam sociální situace. Pro někoho můžu být poslední člověk, který mu nabídne informace jiného ražení, než jaké dostává doma. Netvrdím, že jsem kovaný intelektuál, ale chci jim ukazovat, že existují různé cesty, jak něco pochopit, a že i jejich učitel, který učí na zdrávce, najednou zažije víkend s poezií v Paříži. Že tohle všechno je možné. Aby si šli za svými sny, aby se nebáli prosadit a neměli komplexy, že jsou ze severních Čech, aby se učili jazyky a třeba jezdili do Drážďan na výstavy. To všechno je reálné. A je otázka, nakolik si z rodiny odnášejí, že je to součást života. Ale občas to někdo z naší školy dotáhne daleko, třeba herec Jan Nedbal je můj bývalý žák.

Jsi děčínský rodák, že?

Ano, žiju tam už padesát sedm let. Kdysi jsem měl tendence odejít studovat do Prahy, pak jsem si chvilku myslel, že můžu fungovat v kterémkoli městě v republice. V Děčíně mám ale kontinuitu rodiny, dětí, a pak je tu druhá kontinuita, ještě důležitější, a to je krajina. Zjistil jsem, že bez ní zkrátka nemůžu žít.

Čím tě tak přitahuje?

To je mentální nastavení. Vidíš vulkanické špičky Středohoří, Krušné hory a pak Labské pískovce. A když to nacítíš jako dítě a pak si to znova a znova revokuješ, jednoho dne si řekneš: vždyť tohle je to pravé, kam bych sakra chodil? Dnes už je jasné, že se odtamtud nehnu. Navíc jsme tu s partou lidí vytvořili něco, co funguje dodnes, ať už je to Cena Vladimíra Vokolka, nebo Zarafest.

Letos proběhl 25. ročník Literárního Zarafestu. Jaké byly začátky?

Naprosto punkové. Prostě hospoda. Pár lidí se rozhodlo, že udělá malý literární festival, a protože byl konec devadesátek, měli jsme na všechny kontakty a lidé k nám jezdili. Ať to byl Václav Kahuda, Emil Hakl, Vítek Janota, Josef Straka, nebo Petr Pazdera Payne. Spoustu autorů jsme znali ze čtení v Praze i jinde. Když se podíváš na web, uvidíš tam staré, rukodělné plakáty, které by dnes asi nikoho nezaujaly. Ale měli jsme entuziasmus a všechno šlo. Dnes už Zarafest organizuje Alice Prajzentová a dělá to dobře, po svém.

Chodíš se tam podívat?

No jasně, to by jinak nešlo.

Co se týče setkávání s básníky, na co rád vzpomínáš? Zažil jsi i Bítov?

Jeden ano a bylo to skvělé, aniž bych tenkrát věděl, jak moc. To je právě ono. Člověk se někam nachomýtne, a najednou se baví s velkými básníky, v mém případě to byl Ivan Diviš nebo Ludvík Kundera. Zůstane nějaká esence, dojem, pár slov. Pro ně to nebylo důležité, ale pro mě ano. Už jen vidět je, být tam s nimi. Ale silné byly i jiné akce, na kterých nebyly žádné básnické celebrity. Třeba když v Mostě u odsunutého kostela studenti střední pedagogické školy dělali landartové ročníkové projekty na moje básně z Krooa krooa a já, doprovázen kytaristou, řval do Krušných hor svoje texty. Stály tam tři stovky lidí s pivem a poslouchaly. To jsou nezapomenutelná čtení. Díky básním jsem se dostal do míst, kam bych se jinak nepodíval, a poznal spoustu lidí. Povídání o poezii je pro mě ta nejpřirozenější věc, kamkoli přijedu, okamžitě do toho vklouznu a jsem nadšený. Poslední dobou mi to v Děčíně nebo Ústí trochu chybí. I proto vítám každou příležitost popovídat si o aktuálním dění v literárním světě.

Máš pocit, že s tím zamával covid? Zdá se mi, že od té doby chodí na literární akce méně lidí, a ještě dlouho po lockdownech jsem měla pocit „nedosycenosti“.

V severních Čechách dostala scéna za uši, protože některé podniky, kam nás dřív zvali na čtení, omezily činnost. Třeba v ústeckém Café Max dělali pět autorských večerů do roka, a najednou byly pouze dva a navázané na katedru bohemistiky, jelikož se vědělo, že Ivo Harák přivede studenty. Jenže už to nebyla akce pro veřejnost. Já jsem zase moderoval čtení v Domě umění v Ústí nad Labem, a když přišli jen dva lidé, bylo to trapné. Výtvarníci z nějakého důvodu nechodí na literáty.

To můžu dosvědčit, na večery z cyklu Spisovatelé mezi obrazy v pražské galerii Hollar také chodí zase hlavně literáti. Čím to je?

Netuším. Přitom literáti na výstavy chodí. Každopádně Ústí nad Labem je univerzitní město, dřív tam bylo literárních akcí dost a nezbylo skoro nic. Například klubová čtení téměř vymizela. Což mě mrzí. Takže trasujeme Teplice–Děčín a navzájem se vykrýváme.

Opět: čím to je?

Asi to organizátoři už nechtějí dělat? Hodně talentovaných básníků navíc odchází jinam, třeba do Prahy. A když přijedou na víkend domů, nemají chuť ani sílu organizovat čtení.

Takže jde o to, aby se našel jednotlivec-nadšenec.

Tak je to vždycky. Musí to být člověk odtamtud, musí se tomu věnovat intenzivně a je to práce ne na rok nebo dva, ale na dlouhá léta, než si lidé zvyknou chodit. A když ten jeden člověk odejde, celé to spadne. I když přijde někdo jiný, už má jiné vazby a nemusí to fungovat. Jsou to hodně osobní věci, je to věc důvěry. Však to vidíš i v Praze. Fra už není, Liberál už je jiný než dřív, Avoid se taky změnil.

A práce organizátorů je pořád stejně náročná a často nevděčná.

Je, a když na to máš grant, každý se tě ptá, kolik přišlo lidí a jestli tam máš banner. To už třeba nechceš řešit, a tak se na to vykašleš. Ale pořádají se i bytová čtení, na jedno takové mě s Honzou Sojkou vloni pozval Ondřej Hložek, do Opavy, krása. 

Mnozí z nás takhle „vyrůstali“ na literárním salonu Terezy Riedlbauchové na Loretě.

Taky jsem tam jednou četl, s Petrem Králem, a bylo narváno. Tohle byly důležité impulsy, které v nás zůstávají, podobně jako zmíněný Bítov.

V Drážďanech jste se tehdy sešli s Danem Jedličkou a Honzou Kunzem z nakladatelství Perplex. Opava je na druhém konci republiky – jak se tedy stalo, že jste se spřátelili, a dokonce jsi u nich vydal sbírku Nebožky?

Jsou to moji velcí kamarádi. Vydal jsem tam v roce 2011 Nebožky a loni i sbírky Řeč mrtvejch / Erzherz / Nebožky v jednom svazku, protože ty knížky už nebyly v distribuci. Kdysi jsme spolu seděli na Zarafestu u piva a já povídám: Kluci, máte dobré nakladatelství, ale myslíte si, že přežijete, když budete vydávat jenom knížky z regionu? Mám tu rukopis Nebožek, co kdybyste si rozšířili nakladatelský rádius? A oni na to: My jsme skauti a máme zásadu, že musíme každou knížku schválit všichni tři, ještě s Martinem Kubíkem. Tak jsem jim to poslal a klaplo to.

Pamatuju si na pražský křest v JazzDocku.

To už taky nikdy nezažiju, čtení na takovém místě. Zajímavá je ale i moje zkušenost s nakladatelstvím Adolescent, které vede Aleš Kauer. Vydal jsem tam dvě de facto bibliofilie, malonákladové knihy, ale jsou krásné. Občas se trefuju do zóny, kde nejsem zdejší, a to mě právě baví – zkusit, jestli to projde, jestli nakladatel chce vydat nějakého Fridricha z Děčína. A nakonec tedy chce a já se tak dostanu zase do jiného kontextu. Dávat si takové výzvy mi připadá zdravé. Být zavedený autor znamená, že máš všechno jisté, a takhle skončit nechci.

Takže rukopisy aktivně posíláš do různých nakladatelství?

Ano. Nabídnout do Hosta Ptačí řečí nebo Linii S1 by byl nesmysl. Vždycky promýšlím, jestli se daný rukopis nakladatelství hodí do rámce toho, co vydává. U Aleše Kauera jsem si říkal, že by to mohlo projít, protože to jsou tenoučké knížky: Krevker a Blatt? Nie!, montáž z Blatného. A u Perplexu jedu spíš po sudetské lince. Každý nakladatel do procesu vnáší něco jiného, dostanu i jiného editora, což je taky velmi důležité. Mám rád, když do toho editor jde s vervou. Když se i trochu dohadujeme a vysvětlujeme si pozice. 

Autora to posouvá.

Jednak, a jednak je to zrcadlo. Čtenář je jiná liga, to už je hlediště. Komu bych ale měl věřit, když ne editorovi? On je ten fundovaný a je dobré brát si jeho rady k srdci. Do něčeho si nechám mluvit, do něčeho ne, ale už jen ta diskuse je pro vznikající knihu zásadní. Jirka Koten mi nedávno řekl: Můj otec vždycky zdůrazňoval, že kniha je nejvíc, co může člověk dokázat. Autorská čtení i ocenění jsou až za tím. Pokud je kniha vydaná oficiálně, pak taky prošla určitým procesem. Publiku je asi vcelku jedno, jakým způsobem přišla sbírka na svět, ale autoři i kritici vědí, že Host nebo Torst jsou určitá značka.

Jak ses dopracoval ke svému téměř showmanskému přednesu?

Můj přednes zpočátku rozhodně nebyl výrazný. A můj kamarád Tomáš Řezníček byl na pódiu lepší než já, byl spontánnější. Leccos jsem se od něj naučil a učil jsem se prezentaci sám, ani nevím jak. Jde ale i o další aspekt – přesně vím, který text budu číst na stagi a který je určen k tichému čtení. Když knížka vyjde, listuju si v ní a vybírám básně tak, abych mohl být důraznější, ale abych si mohl i zašeptat a aby tam byl nějaký nápad, který zaujme na první dobrou. Jiné texty nečtu vůbec, protože nemají auditivní efekt. To ale neznamená, že jsou horší nebo naopak že tamto je popina a tohle jazz. Většinou nabízím ochutnávku, do patnácti textů ze sbírky, a volím ty, které rezonují, protože jsou vtipné nebo dokážou zasáhnout.

Nemáš je pak už „očtené“ a neláká tě zkusit jiné?

To jsem si párkrát zkusil, ale zjistil jsem, že jsem publikum utahal, unavil. Nepotřebuju lidi bavit, nejsem žádný kašpárek s poezií. Ale když je vtáhnu, třeba si tu knížku pak přečtou nebo pořídí. Když si před publikum stoupnu a začnu recitovat, chci, aby cítili, že svou poezii myslím vážně a zároveň si dokážu udělat i legraci. Nemám rád nostalgii a velké pravdy, ze kterých si musí všichni sednout na zadek. Živé čtení je jako koncert. Učil jsem se to dvacet let, byl to dlouhý proces. Když jsem teď četl v Paříži, lidé mi sice nerozuměli, ale vnímali flow a pak se doptávali. A přišla za mnou Japonka a řekla: „Your voice is beautiful“. I tohle je důležité.

Tvůj výrazný přednes je ideální na závěr večera.

Podobně to má Pavel Novotný. Všichni říkají: Novotňáka dejte na konec, ten je vtipný a všechny přeřve a zazdí. Je běžné, že se básník posadí a v klidu, potichu čte. A pak jsme tu my huróni. Samostatná kapitola jsou básnířky, často mají trochu jiná témata, a tím pádem i jiný způsob přednesu. Řvi o tom, jak tě trápí partner, nebo o mateřství! To nejde. Jsou různé přístupy a je dobré poskládat program tak, aby nikdo nikoho nepřehlušil a nikdo si neříkal: mám tam vůbec lézt? Vždyť ovace už byly a já jdu na stage s básněmi, ve kterých je moje intimní já. Dramaturgie je zásadní.

S kým by sis rád početl?

Samozřejmě s Novotňákem. Doplňujeme se a je to prostě nádhera. Už pět let dělám mikrofestival BasBas, Básnický bastion, v Josefově u Jaroměře. Kamarádi výtvarníci tam mají bastion s koňmi, je tam pár ateliérů, dílna, filmový klub. Jak říkám, je to festival na dvě esemesky nebo dva maily. Napíšu pár básníkům a oni přijedou. Už tam vystoupil Pavel Zajíc, Radek Štěpánek, Vojta Kučera, Petr Hruška nebo Petr Čermáček. Samí lidé, u kterých víš, že to bude fajn. A vracejí se na další ročníky, někdo vezme i děti… vznikla jakási komunita. A večer pak sedíš, koukáš do ohně, kolem mňoukají pávi, v maštali podupávají koně a ty si říkáš: tohle mi úplně stačí ke štěstí.

Také si takhle pečlivě vybíráš, kterou nabídku na čtení přijmeš?

Zase tolik ne. Nedávno mě pozvali do Jičína na Valdštejnské imaginárium a já ani nevěděl, kdo se mnou bude vystupovat. Po letech jsem viděl Zofii Bałdygu nebo Kláru Goldstein a zíral jsem. Perfektní básně! Bylo to pro mě velmi cenné. V životě bych neřekl: tam bude ten nebo ta, tam nepojedu. Pokud si s někým lidsky nesedím, jen se pozdravíme a nemusím s ním být u stolu a pít pivo.

To zní vysloveně pozitivně.

Taky jsou věci, které nemám rád. Hlavně když někdo sestaví program a nějaký autor nebo autorka mu to narušuje. Například nečte svoje texty, ale cizí, a zboří celý koncept. Koncept se má respektovat, koneckonců za vystoupení dostáváme zaplaceno. Taky jsem ale už viděl leccos, i v zahraničí. Ženy to většinou nezkazí, dobře se reprezentují. A pak tam vyšleš nějakého magora básníka, co to má na háku. Pije lahváče před publikem a myslí, že se z něj ve Frankfurtu nebo v Lipsku někdo převrátí. A pak nedejbože začne na stagi vymýšlet nějaká alotria, ztrapní tlumočníka nebo moderátora. Nebudu jmenovat, ale párkrát jsem to zažil. Ti lidé si neuvědomují, že reprezentují tuhle republiku – a musí ctít program. Někdo je pozval a zaplatil. Občas si někdo hraje na plebejský postandroš a myslí si, jaký je king.

Že je velký beatnik.

Přesně. To fakt ne. Speciálně Němci tohle nenávidí. Chtějí to přesně tak, jak to má být.

Je dobře, že mluvíš o tom, že je normální za autorské čtení platit.

Ano. Zvlášť pokud jedeš přes půl republiky, potřebuješ mít proplacené ubytování i cestu a dostat honorář, protože tě to stojí dva dny, kdy nemůžeš pracovat. Já si na to dokonce musím brát dovolenou. A taky je fajn něco si vydělat aspoň na cestách, protože za básnickou sbírku moc peněz nedostaneš. Zároveň ale dokážu někam dojet hlavně proto, že tam čtou kamarádi. V první fázi se ani neptám na honorář, spíš na to, jestli je ten prostor zavedený. Ale současně rád poznávám nová místa i lidi. 

Dnes už většinou pozvání rovnou doprovází informace o honoráři.

Ano, podmínky jsou vesměs dobré. Je skvělé, že dnes už je normativ honorář a cestovné rovnou a zajistit ubytování. Dřív to bylo: A kde budeme spát? No, možná u mojí babičky… a dáme vám na pivo a snad cesťák… Výrazně se zlepšila grantová politika, jednak centrálně, jednak ve městech, takže není problém zaplatit i etablovaného autora z Brna, Ostravy nebo Prahy. Jiná otázka je ale to, nakolik to dokážou ocenit místní lidé a jestli jsou navyklí na čtení chodit.

Které básníky máš fakt rád a považuješ je za kamarády?

Vezmu to od začátku, protože s určitými lidmi jsem absolvoval určité životní etapy. Moc rád mám Milana Děžinského, byť ho vidím sporadicky. Nemusím to zdůvodňovat, po všech stránkách je to velká radost. Pak mám hodně rád Jirku Kotena, těším se na jeho novou sbírku. To je zvláštní vztah bývalého učitele a žáka, dnes už je docentem. Pepa Straka je něco jako moje dvojče, dokonce jsme oba narozeni prvního prosince, stejně jako Pavel Novotný, můj další příjemný kamarád. Důležitý je pro mě ale i Patrik Linhart, dále například Vítek Janota a celá parta kolem Perplexu, zvlášť Dan Jedlička. Prostě se máme rádi. Zní to pitomě, ale je to tak. Vojta Kučera pro mě udělal hrozně moc, mám rád i Radka Štěpánka a samozřejmě Martina Stöhra, Petra Hrušku nebo Petra Čermáčka. Z prozaiků je to třeba Standa Beran. S básníkem Robertem Jandou se vždycky obejmeme a musíme si dát pusu, i když to zní směšně. Čím jsme starší, tím víc si vážíme společných okamžiků – a tak to je se všemi, které jsem jmenoval. Času je pořád méně, máme rodiny, práci, kdovíco všechno. A stát se může cokoli. Se všemi těmi lidmi jsem prostě šťastný. Když jsme spolu, čas teče, bavíme se, popíjíme a je to zkrátka skvělé. Nejmenoval jsem ale ženy, tam je to zase trochu jiné. Ale zásadní je pro mě Svatava Antošová. Znám ji třicet let a nesmírně si jí vážím, bez ní bychom já ani Linhart nebyli tam, kde jsme. Byla pro nás veliký impuls a ze svých postojů neuhnula ani o píď.

A se kterými ze starých básníků bys rád zašel na pivo?

Rád bych šel na dvojku červeného s Petrem Králem, dlužíme si nějaké vyjasňování. Dal bych si s ním sklenku vína v Paříži a on by mi ukázal místa, která má rád. Určitě bych si chtěl dát malé pivo s Emilem Julišem – v Mostě, a ne v Lounech, kde jsem ho jednou potkal. A beefeater s Václavem Vokolkem, ten pro mě taky hodně znamenal a naštěstí si na ten gin ještě můžeme zajít. A rád bych vešel do ateliéru Jiřího Koláře v Paříži a řekl: Dobrý den, jmenuju se Radek Fridrich a jsem z Děčína. A on by řekl: Tak pojďte dál a ukažte mi, co děláte…