Váš debut, román Lover/Fighter, je napsaný velmi suverénně, při čtení jsem si mnohokrát vzpomněla na Topolovu Sestru. Co vaší první vydané knize předcházelo?

Prózu jsem psala odjakživa, od chvíle, co si pamatuju, vznikaly hlavně různé povídky. Ale myslím, že jsem se naučila psát na publicistice. Když s vámi vaše texty někdo rozebírá, je to úplně jiné. Je to svého druhu trénink.

Jak jste se k publicistice dostala?

Někdy ve druhém ročníku parta lidí na bohemistice založila kulturní časopis Klacek a umožnila studentům, aby do něj přispívali. Stala jsem se součástí redakce a vytvořila se tam skupina lidí, kteří si texty navzájem editovali a spolupracovali i na samotných článcích. Všichni jsme se tam hodně naučili. I později, když jsme už přispívali do různých médií, jsme shodně reflektovali, že jsme nikdy nedostali takovou redakční péči a takovou zpětnou vazbu, jakou jsme si dávali v Klacku.

Čím to?

Nejspíš to bylo tím, že jsme si coby autoři ještě nebyli tolik jistí, a navíc jsme neměli jasnou představu o tom, jak má celý proces tvorby časopisu vypadat. A asi jsme to chtěli dělat i trochu jinak.

Vychází Klacek dodnes?

Už ne, skončil asi přede dvěma lety. Už nebylo udržitelné dělat to celé zadarmo. Ve dvaadvaceti si to člověk ještě může dovolit, ale v pětadvaceti už těžko. Já se tedy publicistice věnuju dál, ale hodně udržitelně. Píšu si, jen když chci, a moc to nepřeháním. Zpočátku jsem psala o literatuře, především recenze, ale tuhle oblast jsem hodně rychle opustila a už se soustředím jen na reflektování hudby. Hudební publicistika mě od začátku bavila mnohem víc, i jako čtenářku. Formovaly mě nejen knihy, ale i konkrétní hudební novináři, jejich styl a přístup, takže bylo logické, že jsem brzy přešla k tomuto žánru. Připadalo mi to mnohem volnější a svým způsobem zábavnější.

Kam v současné době přispíváte?

Teď moc nikam. Když už napíšu nějakou hudební recenzi, tak pro Alarm nebo pro Seznam. Ale nejde o žádnou pravidelnou spolupráci. Kromě toho s kamarádem natáčíme hudební nebo spíše popkulturní podcast, který je úplně nezávislý. Jmenuje se Hitparáda Eso podle pořadu s Terezou Pergnerovou, našeho – tedy hlavně mého osobního – vzoru z devadesátých let. Ale abych se vrátila k otázce po mé „vypsanosti“ – jsem přesvědčená, že se člověk nejvíc naučí psát čtením, že tohle pravidlo platí i v dnešní době. Než jsem si zničila hlavu sociálními médii a stresem, četla jsem docela hodně. Později pro mě byl dost přínosný i překladatelský seminář s Anežkou Charvátovou na hispanistice. Jsem totiž přesvědčená o tom, že nikdo nečte tak poctivě a s takovým porozuměním jako právě překladatelé. I literární vědci si do textu většinou „pro něco jdou“. Ale překladatel ne. Ten musí být naplno otevřený tomu, co mu text chce dát, ne hledat v něm to, pro co si tam přišel. A to je, myslím si, strašně vidět. Takže rozebírat překlady s Anežkou Charvátovou bylo hodně formující. I když ona tedy hodně vychází z Josefa Škvoreckého, ať už jde o slovník, nebo o prostředky, které používá, a já styl Škvoreckého nesnáším. Ale co se týče přemýšlení o textu, o větě a o slovech, dalo mi to fakt hodně.

Neuvažovala jste o překladatelské dráze?

To bohužel moc není práce – myslím to tak, že je hodně těžké živit se překládáním. Navíc v tom člověk musí být opravdu dobrý a nemyslím si, že bych byla zase tak skvělá překladatelka. Znovu odkážu k Anežce Charvátové – ta na svých seminářích říkala, že kdo chce psát své autorské věci, ten má psát a nemá překládat. Protože jinak se mimoděk snaží tak trochu přepsat to, co tam napsal autor. Myslím tedy, že to neplatí univerzálně, nepochybně existují i spisovatelé, kteří zároveň velice kvalitně překládají. Ale když máte primárně chuť tvořit něco vlastního, přece jen vám to při překládání trochu překáží. Dokud to ze sebe nedostanete. Takže ano, občas jsem něco přeložila, ale nebylo to nic velkého, nedělala jsem to „seriózně“. Další věc, která mi v potenciální překladatelské dráze brání, je moje nastavení – prostě potřebuju být mezi lidmi. V kontaktu s nimi. Doma bych to trvale nezvládla, to je podle mě pro silné hlavy. A moje hlava není tak silná, abych si dlouhodobě mohla něco kutat o samotě, v ústraní.

Momentálně vyučujete na střední škole. Nastoupila jste tam hned po promoci?

Abych to upřesnila – mám dvě práce, jednu ve škole, jednu v neziskovce, a nějak je kombinuju. K učení jsem se dostala postupně, málokdo si v osmnácti řekne, že by se chtěl postavit za katedru. Mám pocit, že většina lidí potřebuje určitou mezeru od doby, kdy v té lavici sami seděli, aby mohli pedagogickou dráhu zvážit jako reálnou možnost. Tím spíš, že zážitek ze střední školy je podle mě pro mnoho z nás tak otřesný a traumatizující, že se tam málokdo touží hned vrátit. Musí uplynout nějaký čas, abychom školské prostředí dokázali vidět jinýma očima. Osobně jsem rozhodně potřebovala pauzu, po maturitě by mě vůbec nenapadlo, že se dobrovolně vrátím na střední školu.

A jak se to stalo? Doplňme, že jste navíc nestudovala pedagogickou fakultu, ale filosofickou.

Měla jsem několik důvodů. Jeden z nich byl ten, že jsem věděla, že mi je dobře s lidmi a mezi lidmi – a že chci dělat právě tuhle práci. Jsem typ, který potřebuje pravidelnost, je pro mě hodně důležitá a vím, že sama si ji nezařídím. A taky jsem chtěla mít jistotu práce, to byl další velký argument. A pravda je taková, že když vystudujete pedagogickou fakultu a kvalifikujete se jako učitel, tak tu práci už pak máte. Což mi připadalo fakt dobré. Navíc jsem chtěla mít skutečné povolání, ne jen různé joby. A tak jsem to začala zkoušet a od určitého momentu už mi bylo jasné, že chci dělat právě tohle. Kromě psaní jsem v životě nenašla nic jiného, co by mě opravdu bavilo – a kde jinde by mě během jediného dne potkalo tolik různých zážitků, emocí a historek jako ve škole? Tohle prostředí je pro mě pořád zajímavé. A pak taky myslím, že mám určité porozumění vůči tomu, co tam studenti prožívají. Třeba i proto, že sama nemám na středoškolské časy úplně pozitivní vzpomínky, nebylo to pro mě jednoduché období. I proto mám v sobě touhu dělat těm lidem společnost, být jejich podpora v náročném momentu, kterým je puberta. Ale nevím, možná to jsou naivní myšlenky mladé učitelky, které brzy odezní.

Jak dlouho už vlastně učíte?

Učím už dlouho, ale větší úvazek mám poslední rok a půl. Je to pražská střední škola zaměřená na podnikání a vyučuju tam češtinu a španělštinu.

Jste i třídní profesorkou?

Ne a doufám, že nikdy nebudu. Nejsem totiž moc šikovná na administrativu a třídnictví jí obnáší opravdu hodně. Tohle mě odrazuje nejvíc, plus tedy kontakt s rodiči. Někteří jsou v pohodě, ale narazíte i na typy lidí, kteří vám vůbec nesednou.

Jste jen o nějakých osm deset let starší než vaši studenti. Vnímáte už nějaký generační posun? V čem jsou dnešní teenageři jiní, než jste byli vy – ještě před pár lety?

Máte pravdu, je to jen pár let, ale v některých ohledech už jsem jim vzdálená fakt hodně. Většinou jde tedy spíš o detaily, například nikdo pod osmnáct vám nenapíše na messengeru. Určitě se liší i věci týkající se vkusu. A samozřejmě je hodně těžké generalizovat. Navíc střední škola, na které teď učím, se výrazně liší od té, na kterou jsem chodila já – to byl osmiletý gympl. Ty nejpodstatnější rozdíly ale podle mě vůbec nejsou dané ročníkem narození, jsou spíš třídní a sociální. Je ale fakt, že dnešní teenageři jsou vesměs mnohem opatrnější na internetu. Hodně z nich má na sociálních médiích anonymní účty, pokud tedy nemají ambice se tím někdy živit. Ale obecně jsou mnohem opatrnější než ještě i moje generace, která když začal Facebook, vyblila na sebe úplně všechno a teď máme bláznivé digitální stopy. Tohle oni už docela umějí.

To zní nadějně.

To ano. A zároveň já už jsem součást generace, která nikdy moc neměla vztahy bez sociálních médií, facebookový profil mám od jedenácti let. A u dnešních náctiletých je to ještě propojenější.

Ano, vím od svých dětí, teenagerů, že si nevyměňují telefonní čísla, ale instagram.

No jasně. Celé portfolio, ne jen ten jeden kontakt. A taky mi připadá, že mezi kluky a holkami je větší propast, než byla dřív. Souvisí i s tím, že se do značné míry rozdělil obsah na sociálních médiích a na každou z těch skupin cílí úplně jiný druh obsahu. A hodně velký rozdíl vnímám, pokud jde o názory. Když dospívala moje generace, zdálo se, že mladí lidé budou pořád progresivnější a progresivnější, a řešilo se, kam až to dojde. Kolik budeme mít pohlaví? Budou všichni mít modré vlasy? Nikdo nebude chtít mít děti! A tak dále. A mladší Gen Z, než jsem já, a generace Alfa ukazují, že to tak už není, ostatně vyplývá to i ze statistických údajů. Že nejsou progresivnější, naopak se dost často setkávám s mladými lidmi, kteří vyznávají dost konzervativní názory. Někdy do takové míry, že mě to až šokuje.

V jakém ohledu, kterých oblastí se to týká?

Týká se to široké škály témat, od migrace přes ekonomiku nebo queer lidi až po vztahy, chození anebo představu, jak má vypadat šťastný život. Mají takové názory a vize, že kdyby mi někdo před pár lety řekl, že tohle mi bude jednou tvrdit člověk, který je o deset let mladší, byla bych doslova šokovaná. Říkala bych si – cože?! Vždyť mladí lidé mají být progresivnější, než byla předchozí generace! Tak to se dnes opravdu neděje.

To je, pravda, překvapivé, ale třeba je to přirozená reakce na předchozí tendenci?

Možné to je. Zároveň však musím říct, že moji studenti jsou často velice vtipní. Nevím, jestli tohle je generační záležitost, ale hodně si toho všímám. Rozhodně jsou to lidé, se kterými je veliká zábava, nejsem si jista, jestli s námi byla taková zábava jako s nimi. Myslím si, že ne. Další rozdíl spatřuju v tom, a s tím se potýkala i naše generace ve srovnání s generací našich rodičů, že je na ně vyvíjen neúměrný tlak, a to ve velmi mladém věku. Zvlášť markantní je to před přijímačkami, to mi připadá opravdu šílené. Ale obecně ten tlak začíná velice brzy a je ze všech stran. Mladý člověk dnes musí být hodně perfektní. Vidím, že naši studenti čelí i značnému tlaku na to zbohatnout, vydělat peníze. Míří na ně i ze sociálních médií, obzvlášť na kluky, ale nejen na ně. A celkově se toho od nich hodně chce a hodně se toho od nich čeká. A každý jednotlivec na to reaguje jinak. Veškeré statistiky například ukazují, že mezi mladými lidmi je extrémně rozšířená deprese a že obecně prožíváme krizi duševního zdraví.

Zmínila jste se o vtipnosti – v Loveru/Fighteru je veliké množství vtipných momentů, často až v aforistické zkratce, a při čtení jsem měla pocit, že z textu přímo čiší radostí ze psaní. Usilovala jste o tuto atmosféru, o tohle ladění vědomě? Na druhé straně například Josef Chuchma vaší próze vytýkal chaotičnost…

A nejen on, a je to legitimní námitka. Ono to je chaotické. Hranice mezi úmyslem a nezvládnutým řemeslem tu může být velice tenká, to zcela uznávám. Ale moje naladění, se kterým jsem Lovera/Fightera psala a se kterým jsem do toho vstupovala, bylo takové, že jsem v psaní, v literatuře a umění hledala zábavné, zajímavé věci. Takové, které jsou v nějakém smyslu podněcující, energizující. To znamená, že jsem hrozně nechtěla napsat knihu o smutku, jakkoli samozřejmě vím, že takové knihy jsou také důležité a že můžou být hluboké a krásné. Ale v té době bych takový text nevytvořila, protože jsem se cíleně zaměřovala na vjemy, které člověka spíš probudí.

V jaké době to bylo?

Zhruba před rokem a půl. A myslím, že k celé té tematice rvaček, agresivity, ale i látky sirdinu, která v mé knize lidem mění vědomí, mě přivedla právě touha najít takový energický stav. Něco energického, podnětného, zábavného. A že tolik nejde o rvačky a agresi jako takovou, ale spíš o stav změněného vědomí, kde se člověk do jisté míry neovládá a ovládají ho emoce, ale ten stav není smutný nebo pasivní. Je hodně akční, v něčem i trochu bujarý. Je to vlastně amok, při kterém nad sebou nemáte kontrolu. Ta kniha začíná citátem rapera, který se jmenuje Smack One, a ta písnička, „Raz, dva, tři, čtyři“, je o tom, jak bojuje se vztekem a ten vztek ho postupně ovládá. A potom tam má sloku rapper White Russian a ten rapuje o tom, že když má nerv, tak ho pohltí emoce, vysloveně říká emoce, což mi u rappera připadá jako zvláštní slovo, a že je v té chvíli možné srovnat ho třeba se šimpanzem. Líbila se mi tahle představa stavu, kdy v sobě probudíte nějakou divokost, zběsilost, a fascinovalo mě, že je to něco, co v nás dřímá. I když sama vůbec nejsem vzteklý člověk.

Míváte přetlak energie? Váš text doslova přetéká kreativními nápady…

Mám hodně energie, ale co se týče mého vnitřního světa, uvažování nebo i literatury, bojuju spíš s melancholií. A tahle kniha je takový aktivní boj s melancholií. Přehnat to na druhou stranu a nepoddat se tomu. Je tam i kapitola, která se výslovně vyjadřuje proti nostalgii. Vypravěčka ji tam prohlašuje za nejhnusnější nemoc a nejhorší nešvar. I pro mě jsou melancholie a nostalgie hodně nebezpečné, takže Lover/Fighter je vlastně výrazem touhy nepřipouštět si je a nedlít na nostalgických místech. I kdyby tou cestou byla agrese. Ale přitom si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy naštvaná. Rozhodně nejsem člověk, který by na někoho křičel. A porvala jsem se jednou v životě, a to jsem vyhrála kontumačně.

Jako dítě?

Ne, to už jsem byla dospělá. Ale rozhodně nejsem agresivní typ. Lidé se často ptají, jestli v mé knize o ty rvačky skutečně jde, nebo je to spíš umělecké gesto. A já si myslím, že o ně vlastně moc nejde. Rvačka, to je určité duševní rozpoložení, které mi připadá zajímavé, je to amok a je to taky estetická záležitost. Mám ráda výjevy, mám ráda drama, a co je větší drama, než když se lidé porvou? To je vrchol dramatu. Pokud se někdo někde porve, je to samo o sobě historka. Nic jiného už se nemusí stát. Když přijdete domů z hospody a řeknete, že se tam někdo porval, stačí to, už jen to je dost zajímavé. Možná že v mé knize hraje roli i tenhle aspekt.

Probírala jste příslušné scény s někým, kdo má se rvačkami zkušenost?

To ne, ale snad to nevadí, ony nejsou moc detailní. Veškerá moje znalost rvaček pochází z hraní UFC na PlayStation a občas ze sledování MMA na Youtube, ale zrovna tohle se tam myslím nijak zvlášť nepromítlo. Rvačky v Loveru/Fighteru v žádném momentě nejsou realistické. Ale kladu tam docela velký důraz na zranění a na fyzické záležitosti a to nevím úplně, kde se vzalo. Jsem ráda, když stvořím výstižnou metaforu, když si to, co popisuju, lze dobře představit. A šrám nebo ránu nebo modřinu si dokáže snadno představit každý.

Lover/Figher na mě působil jako próza napsaná v proudu inspirace, téměř jedním dechem. Jak to bylo ve skutečnosti? 

Právě že to tak vůbec nebylo. Před pár lety jsem napsala sbírku povídek, pojmenovala jsem ji Zvířátka, a ta obsahovala několik povídek o zvířatech ve městě. Tuhle sbírku povídek jsem vytiskla a dala jedné své kamarádce a pak jsem celý soubor smazala, takže existovala jen v jediném výtisku, který měla ona. Byl to dárek.

A proto ho nesměl mít nikdo jiný.

Přesně tak. Ani já. Bylo to exkluzivní.

Chápu. Jako kdybyste jí upekla dort.

Přesně tak. Ale taky je možné, že jsem ten text jenom špatně uchovala. Je možné vyprávět to oběma způsoby. Člověk je vždycky buď kavalír, nebo mašťák. Každopádně ten soubor zahrnoval i povídku, která se jmenovala „Papoušci“ a byla o lovu papoušků ve městě. Vycházela z mého skutečného zážitku. Jednu dobu jsem bydlela v Dejvicích poblíž kancelářské budovy, která měla rolety, a když se stahovaly, znělo to, jako kdyby tam řvali papoušci. A když jsem navečer přicházela domů, vždycky jsem zakláněla hlavu a říkala jsem si – kde tady vřeští ti ptáci?! To je nemožné, vždyť je večer… Tady nemůžou být ptáci! Až po čase jsem zjistila, že to celou dobu byly ty rolety. Tak mě napadlo – a co kdyby se v nich uhnízdili papoušci, co kdyby se sem kvůli klimatické krizi dostal nějaký druh, který tady jinak nemá co dělat? To se přece stává. Nějací zmatení papoušci, co hledali jih. Takhle jsem o tom přemýšlela a právě o tom je povídka, ze které se stala jedna kapitola v Loverovi/Fighterovi. Jiná povídka, kterou jsem napsala zase někdy jindy, se jmenovala „Brusle“ a byla o člověku, který má kluziště. Tahle představa se pak stala součástí poslední části knihy. A potom jsem v určité fázi zjistila, že chci, aby text byl rozdělený do několika částí podle roků, a začala jsem od kompozice. Přemýšlela jsem nad určitými scénami, vždycky jsem před sebou viděla konkrétní scénu a konkrétní rok. Dost jsem nad tím vším tedy přemýšlela a celé jsem to hodně komponovala. Vlastně to bylo všechno jiné, jen ne spontánní proud.

Naopak spíš racionální stavba.

Hodně. Inspirovali mě takoví lidé, jako je Julio Cortázar – když pracoval na románu Nebe peklo ráj, údajně nejdřív napsal všechny kapitoly a pak si je vyskládal v hangáru a přeskládával si je tak, aby šly za sebou tím nejlepším možným způsobem. I když ráda používám hovorový jazyk a chci, aby text působil plynule, aby vyvolával tenhle pocit, ve skutečnosti hodně ráda přemýšlím nad kompozicí, udržuju různé symetrie a hlídám si i leccos dalšího. I to, že bude kniha složená z krátkých úseků textu, jsem věděla od začátku a bylo to pro mě důležité rozhodnutí. Zpětně vidím, že jsou tam i úseky, kdy jsem to nezvládla, kde se text natáhl a mně bylo líto ho useknout. To se týká třeba scény lovu jelena, který, jak se nakonec ukáže, je pes. Tohle byla taky původně samostatná povídka a je to úplné vykročení z hlavního příběhu knihy, jsou tam jiné postavy a odehrává se tam něco, co s ostatním textem moc nesouvisí, tak jsem to potřebovala odlišit i kompozičně. Bylo potřeba, aby to příslušná postava vyprávěla ve stejném proudu, ve kterém to zažila. V totálním zmatení, kdy do poslední chvíle neví, co se vlastně stalo. A to by se podle mě vůbec nepřeneslo dál, kdyby tam byl odstup těch trhaných úseků. To zkrátka musel být souvislý text, proud. I nutnost uvažovat nad takovýmito věcmi pro mě byla nová a nezvyklá zkušenost. Pokud člověk nikdy nenapsal nic většího, je to zvláštní pocit, protože nemá tušení, co vlastně dělá a proč.

Proč, to jste určitě věděla, ne?

Ne, já jsem si nemyslela, že by ta kniha mohla třeba vyjít. Spíš jsem předpokládala, že se stane to, že to dopíšu, budu z toho mít fajn pocit a pak to dejme tomu přečtu kamarádům. Mám trpělivé kamarády, oni by to zvládli, i kdybych jim to četla celé, v kuse. Nepsala jsem to s myšlenkou na publikaci. Ale věděla jsem, že cokoli, co zrovna píšu, bude součástí téhle knihy. Na některých kapitolách je – alespoň se domnívám – vidět, že je psal člověk, který nepřemýšlel nad tím, jestli je to na publikaci, nebo ne, protože jsou v nějakém smyslu kontroverzní. Navíc co si budeme povídat, většina lidí neumí odlišit vypravěčku a autorku. To je úplně normální, ne každý absolvoval seminář literární teorie. Ale spousta lidí si tím pádem myslí, že vypravěčka jsem já. A že tam předkládám svoje názory. Nebo že jsem leccos z toho, co se v knize popisuje, opravdu sama udělala. Rozumím tomu, že lidé dělají tuhle zkratku, ale kdybych při psaní některých částí brala v úvahu, že je lidé budou číst neodděleně od vypravěčky, nejsem si jista, jestli by tam zůstaly v téhle podobě.

Byla byste opatrnější? To by přece byla obrovská škoda!

To bych asi byla. Ale možná že i od tohoto jsou debuty. Jsou jedinečné v tom, že člověk ještě neví, že se má z některých věcí stresovat. A taky ještě leccos neumí. Psaní je pro něj ještě svobodný prostor.

A jak se tedy stalo, že kniha nakonec vyšla?

To je zajímavý příběh. Dopsala jsem to v Děčíně ve vile Dianě, který koupilo družstvo Racek a na chvilku mi tam poskytli azyl. Kompletní rukopis jsem pak poslala svojí kamarádce Kamile, která má v knize také věnování. Ta si celý text přečetla a napsala mi k němu nějaké komentáře – byla jediný člověk, který to měl v ruce před redakcí. Potom jsem to poslala mailem několika nakladatelstvím a víceméně jsem to pustila z hlavy, tím spíš, že jsem použila dost praštěný pseudonym. Nemyslela jsem, že moje kniha má reálnou šanci na vydání, mimo jiné proto, že je příliš krátká. Ale z nakladatelství Dokořán mi odpověděli – jak se pak ukázalo, došlo k tomu tak, že pan Kárník, který nakladatelství založil, ale už v něm nepracuje, shodou okolností otevřel můj e-mail, rukopis přečetl na jeden zátah a pak přiměl ostatní, ať si to přečtou taky. Bylo to obrovské štěstí a náhoda, a kdyby se to nestalo, tak Lover/Fighter nevyjde. Mimochodem nečekala bych, že člověk, který se stane tím objevitelem, bude z úplně jiné generace než já. Myslela bych, že můj text bude rezonovat spíš s někým podobně starým. A jsem hodně vděčná, že nakladatelství dalo šanci rukopisu, který přišel ze zvláštního mailu pod divným pseudonymem, a rozhodlo se riskovat a dát do toho svoje peníze. Ten pseudonym byl Cindy Hanzlíková a na první schůzce mi řekli – my víme, že se nejmenujete Cindy. Žádná taková osoba neexistuje. Nakonec jsem se rozhodla vydat Lovera/Fightera pod svým jménem, protože z toho pseudonymu bych stejně brzy vyrostla.

Jak probíhala příprava textu k vydání?

Četli ho Marek Pečenka a Jan Kárník a poslali mi docela obsáhlé poznámky, upozornili mě na díry v ději a měli různé dotazy zásadnějšího rázu. Trochu jsem také bojovala s koncem, ten jsem nejdřív přepsala a pak zase vrátila původní. Redaktorkou textu byla Alžběta Knappová a ta mu taky hodně pomohla. Alžběta je totiž překladatelka, takže jediná poctivá čtenářka, a myslím, že to je na její práci znát. I co se týče jejího jazykového vkusu, který mi hodně seděl. Když mi navrhla alternativu, sedlo mi to, neměla jsem pocit, že se bavím s někým, kdo oceňuje úplně jinou poetiku než já. I v tomto ohledu to byla hodně dobrá spolupráce.

Už jen to, že si váš rukopis v nakladatelství přečetlo hned několik lidí, není vůbec běžné.

Není? Je fakt, že když jsem to pak probírala s jinými mladými autory, kteří knižně publikovali poprvé, teprve mi naplno došlo, že se mi v nakladatelství dostalo velice nadstandardní péče. Věnovali mé knize hodně času, energie a péče, a to v celém procesu, včetně fáze po vydání. Pomohli mi zařídit různá čtení a rozhovory, nenechali mě v tom. Později jsem pochopila, že tohle vůbec není běžné. Což je zajímavé i vzhledem k tomu, že Dokořán nevydává zase tolik české prózy. Možná to byla trochu zvláštní zkušenost i pro ně. Mimochodem z ostatních nakladatelství se mi vůbec neozvali. A třeba si teď říkají – ještě že jsme to nevydali! Mailů od nadaných pisálků jim chodí jistě spousty.

Asi spíš hořce litují, protože vaše kniha je hodně vidět. Dostalo se jí hned dvou nominací, jednak na Cenu literární kritiky a jednak na Magnesia Literu v kategorii próza.

Jsem za to vděčná. Mám štěstí. Ale překvapilo mě to extrémně.

Co pro vás obě nominace znamenají? Ceníte si jich, nebo máte pocit, že na těchto „vnějších věcech“ už vlastně tolik nesejde, hlavní je, že tu kniha jednou je a už tu zůstane?

To bych byla hodně suverénní, nebo bych spíš byla spratek. A to rozhodně nejsem. Ty nominace vnímám jako potvrzení toho, že i literární veřejnost nebo minimálně část kritiků má zjevně poměrně velkou otevřenost vůči tomu, co všechno může být román. Protože jeden z důvodů, proč bych svoji knihu v nominacích nečekala, je fakt, že to není komplexní román, který je oddřený narativně, člověk se dozví, jak to dopadlo s každou postavou, a řemeslo stojí na prvním místě. To tato kniha není. Myslím, že celý Lover/Fighter vychází z únavy realismem v umění, a zvlášť v literatuře.

Obligátní otázka na závěr – co píšete teď?

Jenom plním poznámky v mobilu blbostmi, a když mě napadne něco zajímavého, radši to rychle zapomenu. Zatím z tohoto způsobu práce vznikly dvě povídky: jedna se docela dá, ale ta druhá je čistá melancholie a realismus. Prostě všechno, před čím se Lover/Fighter snažil utéct, o čem se odmítal bavit, všechno se to sápe na povrch. Každopádně pořádný, komplexní román, po kterém občas někdo vyjádřil touhu (i kdyby jenom ze slušnosti), ten ode mě nepřijde. Neumím si představit, že by mě to bavilo v jednom světě tak dlouho, a i kdybych měla být sebesmutnější, nudit se odmítám.