Jelikož jsi profesí violoncellistka, dlouhodobě se pohybuješ ve dvou světech, hudebním a literárním. Jsou v nich lidé propojení do podobné míry, nebo v tom hudebním ještě o něco víc – třeba i díky zájezdům orchestrů, které jsi tak plasticky popsala v románu Karneval zvířat?

Těžko to srovnávat, ale každopádně jsou propojení dost. Pro mě jsou lidé od muziky druhá rodina, velmi široká, a myslím, že to tak bude vždycky. Mám tam spoustu kamarádů a spolužáků, se kterými se průběžně vídám. A před deseti lety, kdy jsem začala psát prvotinu Proč všichni odcházejí, jsem pomalu nakročila do další rodiny, té literární. Začátky však byly opravdu velice opatrné, protože jsem v literárních kruzích vlastně nikoho neznala. Ano, vyrostla jsem v umělecké rodině, můj tatínek Zeno Dostál byl spisovatel a režisér, takže jsem věděla, co to obnáší, znala jsem to z domova. Točili se kolem nás režiséři, herci, spisovatelé. Ale pak nastala veliká pauza, protože tatínek umřel, když mi bylo devatenáct let. V té době jsem jenom hrála, do souvislejšího psaní jsem se pustila až kolem roku 2015, ale ještě předtím byly Povídky ze zdi.

To byl tehdy velký fenomén. Jak to vlastně celé vzniklo?

Tak jako spousta lidí jsem se zaregistrovala na Facebooku, postupně jsem sbírala přátele a říkala jsem si, co se to tady vlastně odehrává? Chvíli jsem tam jen tak pobývala a úplně mě to nenaplňovalo, až mě napadl tenhle projekt. Všimla jsem si, že „na síti“ jsou jak spisovatelé, tak fanoušci, a říkala jsem si, že by se s tím dalo něco provést. Je to taková hezká literární hra, podobnou možná mnozí hráli ve škole. Psali jsme příběhy na pokračování, já jsem jen vymyslela základ. Každou povídku nás psalo pět, formou štafety, přičemž každý měl na svoji část čtyřiadvacet hodin a prostor plus minus jedné normostrany. Postupně jsem oslovovala spisovatele, většinou jsem je ani neznala osobně. Potřebovala jsem k tomu trochu drzosti, ale překvapivě se to dařilo, až jsem se tomu sama divila. Takto se podařilo zapojit i Alenu Mornštajnovou, Pavlu Horákovou, Biancu Bellovou, tebe, Davida Zábranského… Žen bylo více, u mužů jsem se častěji setkávala s tím, že se jim do toho buď nechtělo, nebo si netroufali. Zalekla se i některá slavná jména, to mě vždycky překvapilo. Jiní svoji část napsali, ale před zveřejněním mi ji poslali, abych ji zkontrolovala. To mě docela zaskočilo, protože jsem byla úplně neznámá a neznalá.

A hned ses stala arbitryní.

Ale bylo mi to žinantní. Já přece nemůžu „schvalovat text“ vydávanému autorovi, který má za sebou spoustu knížek! Každopádně jsem vždycky poděkovala a byla nadšená. Nakonec vzniklo kolem padesáti textů. Postupně se začali nabalovat fanoušci, pokaždé se těšili na novou část, objevovaly se i komentáře – no tak honem, už zbývá jen minuta! A jelikož mohli pokračování komentovat, předháněli se a leckdy přeli, kam by rozvyprávěný příběh mohl vést. Byla to hezká hra pro všechny zúčastněné.

A také se tím přirozeně vytvořila určitá komunita.

Přesně tak. Dokonce jsem se dozvěděla, že se naše povídky dostaly do akademické příručky o literatuře na sítích. Mluvilo se o nich jako o fenoménu a vlastně to skutečně fenomén byl. Mimochodem ten projekt je pořád otevřený. Už dlouho se tedy nic nenapsalo, hlavně kvůli nedostatku času, ale věřím, že si zase někdy sedneme a napíšeme si.

Měla jsi nějaký vzor, nebo tě to napadlo jen tak?

Napadlo. A také jsem si tím našla mezi autory nové přátele. Na povídkách se podíleli i dokumentaristé, básníci, fotografové a další lidé, které bavilo psát a třeba si do té doby psali jen do šuplíku. A jelikož vždycky musel někdo začít, první část každého textu byla moje, pak jsem rozhodila udičky a domluvila čtyři další autory. Pro velký úspěch jsem pořádala i veřejná čtení, třeba v Ponrepu nebo v Divadle Komedie. Předávali jsme si mikrofon a já do toho ještě hrála na violoncello, aby byl program pestřejší. Fanoušci se pak ptali, jestli ty povídky nevyjdou i knižně, což se nakonec stalo. Mezitím jsem ovšem už psala svou prvotinu Proč všichni odcházejí, která je věnovaná vzpomínkám na moje dětství s tatínkem.

Jaké bylo?

Skvělé, ačkoli byla období, kdy jsem ho neviděla tak často. Coby režisér hodně jezdil točit po exteriérech. Odjel třeba na tři měsíce a chyběl mi, ale posílal mi pohlednice. A samozřejmě nejen mně, i sestrám. Jsme tři, s ročními věkovými rozestupy. Já jsem nejmladší, prostřední sestra hraje na cembalo a ta nejstarší je houslistka, ale už se houslím nevěnuje.

Takže u vás hrála celá rodina?

V podstatě se to tak dá říct. Maminka kdysi hrála na klavír, tatínek jako dítě na housle a na violoncello. Jeho tatínek, můj dědeček, hrál na fagot a dirigoval. Dokonce maloval, zůstaly po něm stovky olejomaleb. Jeho pohnutý osud mě fascinuje doteď. Vzal si moji babičku, která byla Židovka, a prožil si tak trpké odloučení, kdy ona musela kvůli svému původu odjet během druhé světové války do Terezína. Nakonec, coby manžel Židovky, skončil v koncentračním táboře také. To všechno mělo neblahý dopad i na jejich syna, mého tatínka. Taktak unikl transportu a stal se ukrývaným dítětem. Malý a bez rodičů, přečkal válku ukrytý u své tetičky. Dalo by se říct, že všechno mělo dobrý konec, ostatně jinak bych tu ani nebyla.

Asi se ani nemusím ptát, zda se tě to stále dotýká, i když už jsi úplně jiná generace.

Všechny tyto události v člověku zůstanou. Zakoření se hluboko v duších, přenáší se z generaci na generaci, abychom si uvědomili křehkost našeho bytí a byli ostražití.

Jak k tobě přišlo psaní? Psala sis něco i před Povídkami ze zdi?

Jako dítě jsem skládala básničky, v dětství jsem dokonce napsala čtyři detektivky. Což sama nechápu, protože jsem poměrně bojácná a jako dítě jsem se bála tmy. Necítila jsem se v ní dobře, bála jsem se běhat večer přes zahradu a doma jsem musela mít rozsvícenou lampičku. Takže vůbec netuším, kde se vzal ten kontrast, že jsem se pustila zrovna do detektivek.

Možná to byla jistá terapie?

Možná. Jednu jsem dokonce psala na škole v přírodě. Děti šly ven nebo hrály hry a já jsem seděla v pokoji a psala detektivku. Je pravda, že ve škole mě docela chválili za slohy. K tomu musím poznamenat, že jsem vystudovala konzervatoř a pak hudební fakultu, což znamená, že moje čeština skončila osmou třídou. Na konzervatoři se nevyučovala. Naštěstí jsem ale měla babičku, maminčinu maminku, která učila na měšťance, a od té jsem dostávala velikou drezuru. Když jsem u ní byla na prázdninách, můj den vypadal tak, že jsem vstala, napsala jsem babiččin starodávný diktát, který vybrala ze svých starých čítanek a učebnic, pak jsem musela vypočítat nějaký početní příklad, protože ani matematika se na konzervatoři neučí. Potom jsem ještě hrála na cello a pak jsem teprve mohla jít ven. Samozřejmě pro mě to bylo trápení, co si budeme říkat, ale vlastně za svou znalost češtiny vděčím babičce. Za to, že snad umím nějak pracovat s jazykem. Je bez debaty, že by bylo lepší, kdybych měla vystudovanou bohemistiku, ale naštěstí jsou tady lidé jako editoři a korektoři.

Ano, my redaktoři také potřebujeme práci!

No jasně. Ale možná mě babička-učitelka ovlivnila i v tom ohledu, že se snažím všechny texty odevzdávat tak, aby byly perfektní. Nejsou, určitě se tam najdou chyby, to tak bohužel je. I když nevím, jestli vůbec existuje knížka bez chyby. A to ji před vydáním vidí tolikery oči! Každopádně se snažím text odevzdat co nejčistší, i v tomhle smyslu ze sebe vydávám maximum.

A nevadí ti vracet se opakovaně k vlastnímu textu?

Když ho dopíšu, mám radost, že mám tu práci za sebou. Jenže teď teprve přichází ta největší dřina. Všechno to po sobě opravit a pak se připravit na redakční práci. Nechci říct, že jsem ješitná, ale dost si stojím za svým. Když mi redaktor navrhuje úpravy či změny, musím si to nechat vyložit, i několikrát, a pak třeba uznám, že má pravdu a bude to tak lepší. Ale záleží i na rozpoložení. Několikrát se mi stalo, že mi vlastní text sedl, byla jsem s ním spokojená, a za několik dní bych ten samý text okamžitě přepsala, od začátku do konce.

Dokážeš si v určitou chvíli říct – stop, už do toho nebudu šťourat? Nebo tě k tomu zcela prozaicky přiměje to, že už tě tlačí termín dohodnutý v nakladatelství?

U poslední knihy se mě ptali, jestli na něčem pracuju a kdy zhruba bych měla rukopis hotový, nicméně v tomhle si nechci nechat vzít svobodu a stresovat se deadliny. Ale naštěstí mě do toho nikdo netlačí a ani bych se tlačit nenechala.

A k samotnému broušení textu – jsem odmalička zvyklá cvičit a zdokonalovat se ve hře. Mám to tak nastavené od šesti let a vlastně dodnes. Takže pro mě je to samozřejmost. Netvrdím, že mě to vždycky naplňuje. Je to prostě dřina, je to práce, řemeslo. Ale beru to jako jeho součást a nepřipadá mi to zvláštní. Samozřejmě když už je po všem a paní redaktorka z nakladatelství mi napíše, že je redakční práce u konce, tak jsem nervózní, ale zároveň to ze mě najednou spadne. Řeknu si – dala jsem do toho všechno, teď už ten text není můj, ale čtenářů. A když je pak kniha na světě, čtu z ní ráda, na besedách i autorských večerech.

V čem dalším ti pomáhá zkušenost s hudbou a z hudby?

Asi díky ní nemám problém s veřejnými čteními. Mám ráda publikum, jsem na něj zvyklá, je to taková moje třetí rodina. Vlastně ho potřebuju, ono se do prázdných židlí nehraje a nemluví úplně dobře. Ale propojenost s psaním je ještě trochu jiná. Je pro mě strašně moc důležité, aby byl v mém textu cítit rytmus. Jinak řečeno: když čtu svůj text, potřebuju, aby mě nevyhazoval z rytmu. Proto si ho při psaní v duchu přeříkávám, nechci říkat přezpívávám, ale říkám si ho jako písničku. Musí mít formu, tak jako ji musí mít každá skladba. Zrovna tak jako v poezii. Takže jedu podle formy, a jakmile mi nějaké slovo připadá navíc, dám ho pryč. Ale považuju to za přirozenou věc, vždyť rytmus je všude kolem nás. Srdce nám bije v určitém rytmu, den má konkrétní počet hodin, měsíc určitý počet dní, náš život je rytmizovaný a já to tak potřebuju mít i v textu. Tohle je takové „postižení“ z muziky. Plus to, že si hlídám i melodii. Když čtu, nejenže text vidím, také ho slyším. A možná ho vnímám i trochu obrazově. Tatínek nejen točil, ale psal i scénáře a nosil si je domů. V prvotině píšu o tom, jak je pročítám a různě přehrávám scény. Jednotlivé obrazy kamery si tatínek kreslil do scénáře, dával ten text na papír i tímto způsobem. A já to mám pořád před očima. Takže to mám všechno propojené – hudba, film, text. Není to pro mě jenom psát písmenka.

Stihla jsi s tatínkem tyhle věci aspoň trochu sdílet?

Bohužel moc ne. Básničky, které jsem v té době vymýšlela, jsem si schovávala. Je ale fakt, že když tatínek pracoval na svých románech, sedávala jsem u něj.

Neodháněl tě, že se musí soustředit? Nechával tě u sebe?

Nechával. Sedávala jsem tam hodiny. Bylo mi třeba osm, nakrájela jsem mu jablíčka, posypala jsem je cukrem, aby měl svačinku, a on soustředěně bouchal do psacího stroje. A co je zvláštní, i když nemusel, často psal namáčecím perem. Měl nádherný rukopis, byl velmi nadaný i výtvarně, popisoval si všechny postavy a zapisoval jména, aby se mu neopakovala. Měl dřevěnou truhlu, kde měl tiskoviny od roku 1945 až do osmdesátých let, a čerpal z nich. Spoustu věcí ale věděl z hlavy, byl nesmírně vzdělaný. A já jsem vedle něj seděla a říkala jsem si, že tohle je asi normální, že tatínci zkrátka takhle píšou. A pak tu najednou nebyl, a dnes mi velmi chybí jeho zpětná vazba. Je mi líto, že nečetl ani jeden můj text. Ne proto, že by mě chválil, ale že by mi poradil. Vnímala bych ho jako učitele.

Probíráš to s ním v duchu? Říkáš si – tohle by se mu líbilo, tady by se zasmál…?

Rozhodně. Často mě napadá, co by řekl na daný nápad nebo určitou pasáž. Třeba by mi poradil, abych to zkusila jinak.

Třeba by právě on byl tvým prvním redaktorem. Když je pro tebe rytmus tak důležitý, jak s ním pracuješ v dialozích, aby zároveň zněly přirozeně? A jak pak reaguješ na redakční zásahy?

Zrovna do dialogů jsem naštěstí nikdy žádné velké zásahy neměla. Jsem trochu staromil, mám ráda spisovnou češtinu a taky tak píšu. Teď jsem zrovna odevzdala rukopis, mimo jiné se v něm objevují rozhovory teenagerů a tam se samozřejmě nemůžu striktně držet spisovné češtiny. Je ale fakt, že do přímých řečí se moc použít nedá, protože tak zkrátka nemluvíme. Já se o to tedy teď, během našeho rozhovoru, snažím, ale jakmile vyjdu na ulici, už tak mluvit nebudu. Máš ale pravdu, že vyladit přímé řeči postav je docela oříšek. Musím vymýšlet různé kličky a ještě se snažit o ten správný rytmus.

Asi je máš i dobře odposlouchané.

To je možné. Vyhovuje mi psaní venku, mám ráda sociální témata a ráda pracuju mezi lidmi. Chodím psát do kaváren, anebo píšu právě na hudebních zájezdech, kde se to kolem mě jen hemží. Dialogy přirozeně odchytávám, nemusím nic moc vymýšlet. S tímhle tedy problém nemívám. Několikrát se mi stalo, že jsem s redaktorem měla lehčí tahaničku o nějakou myšlenku, kterou jsem potřebovala v textu mít, ale zádrhel byl spíš v tom, že to nebylo správně česky, pokud jde třeba o slovosled. V tomhle si samozřejmě nechám poradit, protože redaktoři mají příslušné vzdělání a já jsem přece jen pořád hlavně hudebnice. A musím říct, že čím jsem starší, tím víc dám na radu lidí z oboru.

To je zajímavé, protože zároveň jsi čím dál vypsanější, zkušenější autorka. Čím to tedy je?

Uznávám, že nemám příslušné vzdělání, a přenechávám to těm, kteří ho mají. Člověk nemůže umět všechno. Snažím se být pokornější, už nemám tolik tendence se dohadovat. Ale dřív jsem taková nebyla.

Zakotvila jsi v Pasece, že?

Ano. Jen první knížka mi vyšla v nakladatelství Togga. Poslala jsem tenkrát rukopis asi do deseti nakladatelství a pět se jich ozvalo, že by měli zájem, což je poměrně dost. Podepsala jsem smlouvu s Toggou a druhý den mi přišla nabídka z Albatrosu. A já nespala. Měla jsem dilema, co si s v takové situaci počít, protože mi bylo jasné, že velké nakladatelství by knize jistě zařídilo větší propagaci a distribuci. Ale nakonec jsem to tak už nechala, protože jsem neměla srdce odstupovat od smlouvy. A ona si ta knížka našla cestu ke čtenářům sama. Vyšla krásná recenze v Hostu a pak se to rychle rozeběhlo. ►

Takže myslíš, že recenze mají i dnes, v době knižních influencerů a spol., stále svou váhu?

Nepochybně. Sama jsem viděla, jak se to nabaluje. Následovaly další recenze, navíc mě lidé znali z Povídek ze zdi.

Na ty svým způsobem navázal román Johana, který jsi napsala s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou.

Přesně tak, šlo o štafetové psaní. Pavla Horáková tehdy už byla známá spisovatelka a Alena Scheinostová skvělá novinářka. Johana mi hodně pomohla. Byl to taky fenomén. Nevím, jestli tu do té doby vyšla nějaká kniha, kterou by psalo víc autorů, ale myslím, že ne. Nás to každopádně vyneslo dost vysoko, televize, rozhovory, bylo to hezké. A mezitím jsem v Pasece vydala svůj román Hodinky od Ašera.

Ten je zas z úplně jiné oblasti než předchozí knihy, dotýká se podnikání.

Ano, protože já se ho na přelomu tisíciletí také dotkla. Asi deset let jsem měla obchod s interiéry a zjistila a zažila jsem přitom věci, které se dost těžko vykládají. Ta kniha je v podstatě svědectvím o tom, jak se žije maloobchodníkům u nás. V roce 2005 jich v republice bylo 900 000 a troufám si říct, že většina strádala. Stát jim házel klacky pod nohy, jak mohl, včetně neskutečné byrokracie, a do toho přišla v roce 2008 hospodářská krize. Proto jsem cítila potřebu zachytit příběh lidí, kteří se po revoluci snažili podnikat a nedopadlo to úplně podle jejich představ. Sama jsem román zčásti psala přímo ve svém obchodě, když už jsem měla balit a odevzdávat klíče.

Svým způsobem jsou tedy Hodinky od Ašera angažovaný román, byť to slovo už poněkud vyšlo z módy, stejně jako Karneval zvířat, v němž upozorňuješ na neutěšenou situaci profesionálních hudebníků.

To rozhodně, a můžu prozradit, že takhle budu apelovat i v nové próze, která vyjde příští rok. Mám apely ráda, oceňuju, když má románový příběh přesah a kniha poukazuje na stav společnosti. Karneval zvířat byla taková časovaná bomba, mnohé oslovila právě tím, že píšu pravdu, byť musím říct – bohužel. Chtěla jsem ukázat, jak to u nás v tomto oboru chodí. Covid ho navíc uvrhl do ještě hlubší bažiny, než ve které byl předtím.

Román končí právě v období pandemie. Byl to záměr, nebo se ti tam přirozeně „připletla“ během psaní?

Začala jsem tu knihu psát, když jsem odjížděla na hudební zájezd do Anglie. Měla jsem představu, jak bude celý příběh končit, ale pak do toho skočil covid. Tak jsem se ho chytila a sepisovala jsem dění den po dni, tak, jak to na mě působilo. Nouzový stav, to, že můj kamarád, vynikající houslista, rozvážel jídlo, aby se uživil… Měla jsem to všechno na stříbrném podnose a v podstatě jsem jen dokumentovala. Pár lidí pak tvrdilo, že přeháním, ale bohužel takhle to skutečně bylo.

Jaké byly ohlasy přímo od hudebníků?

Těch jsem se bála nejvíc. Samozřejmě jsem nemohla úplně střílet do vlastních řad, ale přece jen jsem odkryla něco, co by se kolegům nemuselo líbit. Tím spíš mě překvapilo, jak vřele knihu vesměs přijali. To mě hodně potěšilo.

Myslíš, že literatura má tu moc něco prakticky změnit, když se dejme tomu dostane k lidem na patřičných místech?

To bych byla nesmírně ráda. Ale je fakt, že minimálně některým čtenářům jsem otevřela oči. Znali muzikanty jako bezstarostné bohémy v lakýrkách a fraku, kteří si hrají krásnou muziku, a vůbec netušili, jaký ti lidé vedou běžný život. Že dají housle zpod brady, odejdou do zákulisí a tam už žijí život jako všichni ostatní, ne-li kvůli slabému finančnímu ohodnocení horší.

V zahraničí je situace lepší?

Jednoznačně. Platy hudebníků jsou tam úplně jinde, tak to bohužel stále je. I když od doby, kdy Karneval zvířat vyšel, má ohodnocení i u nás stoupající tendenci. Ale pořád je velmi špatné, zvlášť když vezmeme v úvahu, že této profesi musí člověk věnovat doslova celý život, denně cvičit, třeba i na úkor zdraví.

Ty máš ovšem spektrum aktivit širší. Jsi na volné noze, že?

Jsem a vždycky jsem byla. A doufám, že to tak zůstane, protože jsem si zvykla na to být sama svým pánem. Neumím si představit, že bych denně vstávala do práce a chodila třeba do kanceláře. Samozřejmě když mám povinnosti, přizpůsobím se tomu, ale jinak si čas rozvrhnu tak, jak sama chci. A ano, pořád aktivně hraju, ale už si vybírám. Natáčím, hodně hraju v Obecním domě, tam působím už pětadvacet let a je to můj další domov. Když mi na daný den připadne jiná zakázka, zavolám některému z kolegů a on za mě ten koncert odehraje, ale pořád je to moje hlavní práce, i když dnes už je to možná vyvážené s psaním. Ale zcela opustit violoncello nemůžu a ani nechci, protože je odmalička mojí součástí. Leda bych ztratila potřebnou fyzickou zdatnost, což jsem už taky okusila, přede dvěma lety.

Co se tehdy stalo?

Každou knížku píšu zhruba devět měsíců, takže je opravdu takové moje dítě. Tehdy jsem psala Karneval zvířat a trochu jsem zapomněla sama na sebe. Měla jsem naprosto špatně vyřešenou ergonomiku, špatný stůl, nevhodnou židli, psala jsem osm devět hodin denně a nedávala jsem si pauzy. Teď už vím, že takhle to dělat zkrátka nemůžu. Odnesla to záda, a dokonce i ruce. A to už byl hodně velký vykřičník, protože jsem se bála, že nebudu moct hrát. Nakonec jsem si naštěstí našla výbornou terapeutku, paní doktorku Šárku Hanušovou, která je žačkou profesora Karla Lewita, vynikajícího neurologa, a ta mě zase dala dohromady. Od té doby denně nebo aspoň obden provádím rehabilitační cviky, mám osvědčenou sestavu, a k tomu cvičím tai-chi. A co je hlavní, naučila jsem se vydatně chodit. Myslím, že tohle je další velký problém muzikantů. Zaprvé nemají na podobné aktivity čas a zadruhé nejsou vedeni k tomu něco se sebou dělat. Hrát profesionálně na hudební nástroj je stejné jako dělat vrcholový sport. Obojí vyžaduje značnou fyzickou námahu.

Karneval zvířat se umístil v širší nominaci na cenu Magnesia Litera, ovšem v kategorii Humoristická kniha. Přiznávám, že mě to poněkud zaskočilo, protože jakkoli je tam mnoho vtipných scén i scének, člověku při čtení často zatrne a z osudů protagonistů na něj mnohdy dýchne frustrace a beznaděj. Jak na tu prenominaci pohlížíš, nepřekvapila tě?

Docela ano. Pro mě je ten román víc o smutku. Humor tam funguje spíš jako vysvobození muzikantů, jako způsob, jak se z toho všeho nezbláznit. Jasně, každá nominace je příjemná, ale sama za sebe bych Karneval mezi humoristické romány nezařadila. Na někoho to tak asi může působit, je fakt, že mi spousta lidí píše, jak se u vtipných pasáží a hlášek nasmáli, hlavně muzikanti, kteří to důvěrně znají. Ale já musím přiznat, že mě psaní té knihy stálo hodně slz. Hrábla jsem si i do vlastního nitra, protože jsem taky součástí. Třeba je tam i trocha studu. Za to neocenění, za to, že někteří na muzikanty nahlížejí jako na komedianty. Musela jsem jít s kůží na trh, ukázat, že opravdu nejde jen o ten pel a lesk, ale že být muzikantem je leckdy opravdu náročné.

A někdy až nedůstojné, třeba když špičkový houslista schovává ve skříni hotelového pokoje vařič a pak pro všechny tajně vaří guláš. Ještě předtím jsi ale vydala román Soběstačný, jehož protagonistou je jedenáctiletý chlapec. Co tě inspirovalo v tomto případě?

V té době jsem jezdila za svým panem profesorem Františkem Pišingerem, který mě kdysi učil na violoncello a kterému už bylo přes osmdesát let, na návštěvu na Palmovku. Jednou jsem takhle u nás v Břevnově nasedla do tramvaje a potkala jsem v ní budoucího hlavního hrdinu své knížky. Byl tam s tatínkem a z hovoru vyplynulo, že rodiče jsou rozvedení a že si syna bere domů na víkend. Z jejich dialogů jsem pochopila, že ta rodina nefunguje dobře, že si tatínek skrz dítě vyřizuje účty s maminkou. Dokonce jsem ty dialogy pak přenesla do knížky, přesně tak, jak si je říkali. Když jsem po třičtvrtěhodině vystupovala z tramvaje, měla jsem hlavního hrdinu. Byl to kluk, kterému je na začátku příběhu jedenáct, já jsem ho nazvala Štěpánem a provedla jsem ho životem až do patnácti let. Štěpán žije s maminkou a řeší problémy s tatínkem, které jsem tehdy zaslechla v tramvaji. V mé knize figuruje i dědeček, který se mu snaží tatínka svým způsobem nahradit, jenže už mu docházejí síly a ten kluk se to snaží všechno zvládnout a bojovat. Soběstačný se dočkal i Listování s Lukášem Hejlíkem, což mě strašně potěšilo. Nejdřív nám do toho tedy přišel covid, ale po odeznění pandemie jsem s nimi vyrazila do padesáti českých měst. Bylo hezké vidět svoji knihu zpracovanou do divadelního představení. Dokonce jsem v představení dostala malou roličku. Následovala beseda a autogramiáda, bylo to moc milé, tahle forma se mi vyloženě líbí. Když se mě lidé ptají, kterou svoji knihu mám nejraději, odpovídám, že Soběstačný. A také moje prvotina. Tyto dvě knihy mi nejvíc zůstaly v srdci. Je pravda, že člověk vždycky nejvíc žije posledním dílem, protože je pro něj nejživější, ale Soběstačného mám v nitru pořád nejvíc.

Žijí v tobě hrdinové latentně dál?

Řekla bych, že ano. Hrdinkou prvotiny jsem já, takže tam je to jasné, ale v nějaké formě se to týká i těch ostatních. Mimochodem Proč všichni odcházejí teď k mé obrovské radosti vyšlo v druhém vydání, v Pasece a s krásnou obálkou. Po osmi letech jsem tak pohlédla sama na sebe do zrcadla, to bylo hodně zvláštní. Ale v textu se neměnilo nic.

Co můžeš prozradit o chystané knize, která vyjde příští rok?

Námět knihy jsem v sobě nosila delší čas. Už v době, kdy jsem dopisovala Karneval zvířat, jsem věděla, že toto téma chci zpracovat. Pořád jsou v naší společnosti skutečnosti, o kterých zapomínáme, nebo nechceme mluvit. Leckdy jsou to témata ale vážnější, než si myslíme. A čím víc jsem se do toho děje nořila, tím víc jsem si uvědomila, jak je důležité nezavírat před problémy oči. Myslím, že by tato kniha mohla být blízká čtenářům Soběstačného. Nerada bych předčasně prozrazovala děj, kdo ale četl Soběstačného, může tušit, že půjde o román ze současnosti, který se dotýká života několika generací, včetně náctiletých.

Konzultovala jsi příběh, uvažování, a asi hlavně jazyk protagonistů se svými dcerami, které jsou obě v příslušném věku?

Konzultovala. To jsem ostatně dělala už u Soběstačného. Mluva teenagerů se mění velice rychle a v tomto ohledu jsem potřebovala pomoc asi nejvíc. Určitě to znáš taky, co se říkalo před rokem nebo i půlrokem, už se dnes absolutně neříká nebo se mezitím posunul význam či kontext. Takže jsem to s nimi probírala opravdu hodně a nakonec jsem starší dceru nechala přečíst celý text.

Kolik jí teď je?

Bude jí sedmnáct. Čte všechny moje texty a hodně na ni dám. A v tomto případě mi zvlášť pomohla. I co se týče situací a zacházení se sociálními sítěmi. My jsme přece jen jiná generace.

Nebojíš se rizika, které s sebou nesou módní výrazy a jejich rychlé zastarávání?

Samozřejmě že se tím ocitám na tenkém ledě, taky se mi dcery občas smějí. Tuhle jsem použila jejich oblíbené random, ale prý úplně jinak, než by ho použily ony. Mimochodem zrovna tohle musí být pro redaktora hodně těžká práce.

Tvá kniha v tomto smyslu už redakcí vlastně prošla. Vidíš – ty jsi sdílela s tatínkem jeho psaní a teď sdílíš to své s dcerou. Jaké to pro tebe je?

Je to samozřejmě krása. Hlavně když vidím to dítě, jak čte kontinuálně několik hodin, soustředěně, bez odbíhání k mobilu, a dokonce to přečte za poměrně krátkou dobu, protože ho to bavilo, je to fajn pocit. Moc fajn.