Radek Fridrich (1968) zařadil do své poslední sbírky básně z uplynulých deseti let a rozdělil je do čtyř oddílů.

Oddíl „Ten s ptačí hlavou“ pracuje s rozměrem autorovi velmi blízkým – zvukovou stránkou. Zvuk tu sugeruje, evokuje, plaší i straší, hlásky táhnou básně sykotem i drnčením, chropotem z hrdla, rozvíjejí temná zaříkávadla a zaklínání, dikce připomíná smrtné i žalobné nápisy, zubatá s kosou stojí skoro za každou strofou. „Copak znamená? / Nemá mě / má mě / ve vlčí jámě / Značka plamenná / Copak znamená“ (s. 17) „V čem já spím? / V černých šatech // Kde já bdím? / V bahně v blatech // Co sbírám? Lebky kosti kůže“ (s. 19)

Z básní čiší zásvětní, hororová atmosféra, mrazivá a úzkostná jako ohlédnutí za sebe v noční pustině. Ne vždy se to však daří se stejnou účinností, vlákna se někdy rozbíhají, stavba se nesceluje, nápady nejsou zase tak excelentní.

Na pískách
u dubu
v rovině

Vím kde tě potřísním

U sušárny
v rokli
v bažině

Však u váhy
pod vilou
nikdy!
s. 20

Zastřenost tu vyznívá do prázdna, málo hledaná slova do sebe nezapadají a výsledek je rozpačitý. Nerozumíme a ani nevíme, proč bychom měli.

Podobně v druhé části diagnostikujeme občasnou mátožnost, ruka se natahuje za obrazem a zase unaveně poklesne, pohraje si zálibně s kamínky slov, občas Fridrichovy texty až příliš připomínají typickou fakturu Ewalda Murrera. Jsme s básníkem na cestě, někde v neurčité krajině na přechodu mezi mořem a horami, nebo v motivu ze zlého snu – „Běžel jsem podél stoky / plné nafouklých / hnijících zvířat“ (s. 30). V jedné básni se subjekt při hledání tématu cítí být „skoro na dosah“ a závěrem konstatuje: „to by nemuselo být špatné…“ (s. 39), končí tedy ještě před začátkem, uspokojen nejasným a nerealizovaným příslibem. Podobná nehotovost  poznamenává řadu letmo nahozených textů. Název recenze, citující  z autorovy básně, ukazuje Fridrichovy možnosti i limity. Touha tu bývá zřetelná a opravdová, leč někdy i poněkud křečovitá a chtěná – občas z ní nic nevzejde, závěr je lichý, matný, prázdný.

Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci? Tyhle úvahy tvoří součást hry, neboť vazbu na původce originálu není snadné ověřit, protože Fridrich neposkytuje dostatečná vodítka – na internetu nalezneme pět autorů jménem Benedetti, z nichž nejméně dva byli přeloženi do češtiny, podobně se to má se jménem Johnson. Už slovo podle si ovšem můžeme vyložit různě – možná odkazuje k volnému zpracování v duchu předlohy, může to být i paralelní pohyb, jde však také o příslovce naznačující něco nekalého. Hlavně se nás ale Fridrich táže, zda je původ textu skutečně zásadní a co dělá z textu text nový, co přesně a v jakém rozsahu je k tomu třeba. Jak bychom pasáže četli bez autorova upozornění? A co si počít, když nám to nedá spát? Vykoumat, jak je to s texty doopravdy, by dalo pěknou fušku, což autor dobře ví. Jsem zvědav, jestli se nějaký kritik vydá dost daleko – já to vzdal hned na začátku.

Poslední oddíl nazval autor „Uschi má uši aneb Gramatické obrázky z NDR“. Materiál si vzal z konverzačních příruček s jejich příslovečnou, příznačnou (a nepřiznávanou) absurditou a stupiditou. Pracuje tu s konstrukcemi, které ale pozvolna začínají samy sebe přesahovat a postupně se vymaňují z původního rámce. Autor vytváří vlastní, jedinečnou konverzaci; kdo ho k tomu navedl? Samozřejmě jazyk sám, který nevydrží žádné dlouhodobé věznění a začne vytvářet bytí, které transcenduje své hranice a rychle vykouzlí nové kontinenty a planety. Předvedlo nám to už absurdní divadlo se svými Ionesky a Havly, v české poezii najdeme analogie u Emila Juliše, Jiřího Golda, Zdeňka Rotrekla, Ivana Wernische a dalších.

Jak tu poznáme, že jazyk se vymkl svému určení? Vypadá to, že věta „Hodiny měří neúprosně čas“ se v konverzacích nevyskytuje. A proč vlastně ne? Nepotřebujeme ji? Třeba by nám otevřela více porozumění než sdělení „Paní Saidlová ráda vaří a peče“. Kdo zde hraje roli arbitra? Život? Můžeme se zamyslet nad poměrem jazyka umělého a jazyka přirozeného a jejich místem v našem životě. Co se stane, když je obrátíme? A neděje se to občas z naší vůle i bez ní? Co když vezmeme konverzační jazyk vážně a začneme podle něj mluvit,  myslet a žít? Kam nás to zavede?

Radek Fridrich ukazuje jednu z možností, která se nakonec jeví docela pozoruhodně.

Kanál je temný
mlžná píseň vzlíná na hladině
v mé lebce jen
bloudění

bloudění
s. 42.

Škrapové pole lze hodnotit jako sbírku obstojnou; a bloudění nemusí být vůbec zbytečné, zvláště pokud si ho je člověk vědom.