I

Nejlepší a nejefektnější odpovědí na otázku „co je (dnes) poezie?“ by asi byla koláž z nepřeberného množství chytrých i blbých zápisků, záznamů, úvah, glos, nápadů, deníkových zápisů, postřehů, myšlenek, výroků, náčrtů, tedy minimalizované textové hmoty rozličné provenience. Citováním bych potvrdil, že o poezii toho bylo napsáno nesmírně vesmírně mnoho. Především to očekávatelné, např. divišovské: „Poezie je naprostý zázrak.“ Potom humor – „Když jsem byl panicem, začal jsem být básníkem. Obojí se výborně doplňovalo. Co se mi nepodařilo ve funkci prvé, uskutečnil jsem ve funkci druhé.“ (Karol Sidon) Ale i to výsměšné až kruté, ale pravdivé: „Všichni básníci lžou. V jejich lžích vězí často celá pravda. Básník, který nelže, dokazuje jenom svůj špatný charakter“ (Josef Winkler), nebo: „Básnictví je a vždycky bude švindl, byť švindl vznešený.“ (Walter Serner)

Jenže ten záměr je asi konkrétnější. Adjektivum „česká“, byť zamlčené, z něj vystupuje jak zmaterializovaný duch na fotografiích z Weinfurterovy knihy Paměti okultisty. Aspoň mi to tak připadá…

II

Jo, jo, jo, jo, jo,
tady se žije
jo, jo, jo, jo, jo,
beze vší poezie…

Jeden z hitů skupiny Nahoru po schodišti dolů band je ideálním východištěm. Jestliže mám psát něco o poezii na konci prvního kvartálu 21. století, pak k nějakému jasnému výroku, který bývá na konci textů, se nejspíš mohu dostat přes pokus popsat především kompetence a kondici. A je to pokus člověka, který na to nemá vzdělání, je jen celoživotním praktikujícím čtenářem, řádně však umanutým. Píšu to proto, že v informačním provozu se dnes slévá „já“ a „my“ do všech těch nesmyslných vět: všichni známe…, všichni dobře víme… Takže pro pořádek: moje slova, moje ručení, moje vina.

Beze vší poezie rozhodně tento zeměpisný prostor není. Už proto, že básníci hráli zásadní roli při emancipačním uvědomovacím procesu, kdy vlivem nedostatku „kádrů“ byli nejen designéry těch velezrádných „myšlének“, ale především jejich autory. A národ je za to odměnil milostí slávy. A spisovatelé (básníci) se stali na dlouhou dobu důležitými společenskými mediátory mezi mocí a lidem (jak kdo, jak kdy a na jaké straně – i to se mohlo proměňovat), což trvalo až do roku 1989. Už to tak rozhodně není a to je dobře, i když je slyšet (bohudíky slabě) zastřené volání, že by zase bylo dobré a prospěšné stát se svědomím národa. Ani prd! Básníci již nejsou pěvci-zvěstovatelé. Zdánlivě přišli o prestiž, ale stála taková za to? Někomu určitě, vždycky se najdou jájínci uhranutí svým vytištěným jménem nad písmenky. Ti jsou nezničitelní.

Mluvit o nějaké krizi poezie (ve smyslu existence) je zcela absurdní. Jako v jiných oblastech společenského života je i zde „úpadek“ jen vymezením se vůči něčemu předcházejícímu. Je složité definovat pomyslný zlatý věk poezie vzhledem k tomu, že až do 18. století byla převažujícím literárním žánrem (většinově epickým). Spíše by bylo asi vhodnější mluvit o krizi moderní poezie, tedy v našem případě o té pomáchovské. Je to však podobné jako ve statistice, vždy záleží na tom, co zvolíme jako základ. A podle toho nám mohou vycházet různé hodnoty. Ve druhém, doplněném vydání knihy Jak číst poezii (Československý spisovatel, 1967) píše v předmluvě Jiří Opelík o tom, že se za čas, který uběhl od prvního vydání (1962), znatelně změnil jak postoj čtenářů, tak samo postavení poezie v literatuře samotné. Tehdy prodělávala konjunkturu, což dokladují vysoké náklady, vydávání mnoha prvotin, vznik divadel poezie, ustavení Klubu přátel poezie. Dnes, píše autor, je na ústupu. Příčin je mnoho, ale mluví jen o jedné – důvodem je nárůst kvalitní prózy.

Ale ani toto není dobrým vysvětlením. Česká kultura (poezie) kromě té své posvátné role emancipační byla v letech 1948–1989, v období přerušené normality, součástí vládnoucí ideologie a její stav byl samozřejmě ovlivněn tlakem na lakování uhlířské víry (z černé na růžovou). V každém tehdejším uměleckém oboru byl na začátku, ze sekretariátů, nastaven jakýsi politický parametr, v poezii ono štollovské: mladý Wolker, starý Neumann, který otrávil (nebo poškodil) několik generací, obávám se že dodnes. (Že existovaly desítky tvůrců, kteří se „neadaptovali“, v té výsledné masáži davu není podstatné.) Pořád má jejich povědomí (historické, kulturní atd.) svoji ordinérní podobu informační zkratky, již nazvu pracovně dle oblíbené omáčky UHO (univerzální hnědá omáčka), přičemž ta hnědá v názvu je zcela symbolická. A spousta i univerzitně vzdělaných osob funguje pomocí těchto jednotlivých UHO (v poezii konkrétně znalostí básníků, které by znát nemuseli, a naopak neznalostí těch, o nichž by měli mít aspoň nějaké ponětí). Takže i přes razantní literární obrodu v 60. letech se ta hnědá omáčka nedala z hrnců zcela vykydat. Na druhé straně, důkazem o hladu po neideologizované poezii byl úspěch sbírky Sloky lásky S. P. Ščipačova, která se u nás stala po vydání v roce 1952 bestsellerem (pokud se to dá tak nazvat), protože byla – o lásce. Že byl její autor velice aktivním sovětským komunistou, to bylo jedno.

Když jsem pomáhal Zuzaně Gabrišové doplňovat seznam vydané české poezie psané ženami (součást knihy Milá Mácho), dostal jsem se do jejích nižších pater (to není urážlivé tvrzení) a objevil specializovaná nakladatelství a společenství kolem nich, jejichž autorky měly za sebou slušný počet publikací. Prodejně úspěšných. Tím se chci dostat k tvrzení, že básnických sbírek vychází mnohem více, než jsme schopni učíst (my, co je čteme), a dost často vznikají ve zcela nových lokacích a dostávají se ke čtenářům jinými distribučními kanály. To samozřejmě vychází z proměněné situace na knižním trhu (negativum) a ze způsobu výroby knih (pozitivum). Náklady jsou nízké, čtenářů poezie je daleko míň než fanoušků Agáty Hanychové… Plusy + minusy = pořád to ještě není marné.

III

Kdo je dnes kompetentní vyslovovat se ke kondici české poezie? Všichni a nikdo. Vyslovovat se může kdokoliv, ale jsou to jen slova. Na konci svého života prý Šalda říkával:

Barbaři jedou – přikrčme se!

Existuje dnes nějaká většinově přijatelná autorita? Nevím o ní. Ani to nejde. V malé komunitě je možná dost povolaných, ale nikdo vyvolený. Odráží to celkový stav co do postavení expertů ve společnosti a přístupu k informacím, neschopnost (nemožnost) jejich klasifikace, existenci labyrintu sociálních kanálů, zpuchřelou korektnost či laviny fake news. Z tohoto pohledu poezie zajímá minimum lidí, nemá v současnosti pro naprostou většinu společnosti žádnou přidanou hodnotu, děje se mimo kotel, v němž se taví to, co topiči pod kotlem za podstatné považují (těžko definovatelné).

Každopádně žádný akademik nemůže jakkoliv prospět živé poezii, protože se zabývá tou minulou, což je každá zveřejněná. Pracuji sedmadvacet let v jedné výzkumné organizaci jako obslužný personál (přes písmenka). Základní výzkum žádným způsobem není schopen ovlivnit to dějící se v oblasti jeho zájmu, tedy to živé, aplikovaný výzkum sotva. Čím jsem starší, tím jsem k „akademii“ skeptičtější. Konkrétně jde o mezinárodní vztahy a bezpečnostní studia. Mezinárodní situace ve světě a její zkoumání jsou dva procesy, které na první pohled spolu musejí být provázány. To zajisté, ale jak primární výzkum, tak analýza, scénáře, prognózy atd. celkem nic neovlivňují. Experti jsou jen talking heads. Realita je jiná. Třeba zcela zásadní věc – určení českých národních zájmů, tedy vznik množiny názorových shod několika skupin hráčů: politických představitelů, akademiků, odborné komunity, představitelů hospodářského života, to je pětatřicet let marného pokoušení.

V poezii však to, že zde neexistuje kompetence s vlivem, není na škodu. Verše vznikají přirozenou cestou, o něčem svědčí (jsou svědkové) a někam plynou. Je to živelný proces, neřídí ho ilumináti (zdravím Karla Gotta!) a to je dobře. (Možná se tomu vymyká tvorba oslavná či součást nějaké jasně definované koncepce.) Ale aby nedošlo k omylu, neodmítám recenze, data, debaty, rozhovory, ankety, prostě vše, co je možné k poezii obecně i konkrétně říci, tvrdím jen, že toto všechno má na „budoucí“ básnický výkon minimální vliv, že jsou to dva souběžné děje, oba navzájem viděné a viditelné, ale bez praktických výsledků. Vůbec nezpochybňuji fundovanost expertů, ale jsou nekompatibilní. Mrtvý dostih. Simulace. Je samozřejmě možné, že se mýlím, zcela nebo částečně. Čtu intuitivně, nezkoumám.

Možná to vypadá, že se tak názorově přibližuji k těm, kdo tvrdí, že výstupy z humanitních věd jsou v praxi smysluplně nevyužitelné. I když mám občas pochybnosti nad tím, co se dá všechno schovat pod název nějakého grantového projektu, že tam není ani oslí můstek, ale spíš stezička pro myšici malookou, tak tento knižní (časopisecký) segment je samozřejmou součástí naší kultury. Opakuji jen, že neovlivňuje samotný tvůrčí proces, obsah a formu, dvě součásti zásadního zaklínadla.

IV

Vzhledem ke svému pomalu se naplňujícímu obstarožnímu věku a nepřerušenosti čtenářské aktivity pozoruji proměny moderního „veršování“. V epice o to nejde (nebo spíše nešlo, kdo dnes píše čistou epiku?), ale základní figury jsou dočerpány, slova se vytěžila, variantnost novotvarů už je na hraně. Je to podobné jako v moderní hudbě. Nových, nic nepřipomínajících melodií už moc nevzniká, interpreti tlačí jeden hit, z něhož trčí sedm odkazů na někoho před nimi. Dohání se to aranží, rytmikou, kultem hvězdy, reklamou. Když se objeví někdo, kdo to dělá jinak, je to zjevení.

V poezii to „vyčerpání“ není tak zřetelné, že někdo něco opakuje či napodobuje, nevadí, protože došlo k přetržení časových básnických posloupností. (O tom, že ti starší bohužel recyklují často sami sebe, o tom se drží bobřík mlčení.) My jsme četli, k čemu jsem se dostali, a bývalo to dost podobné. Měli jsme načteno, objeveno, vybráno: Holana, Skácela, Hraběte, Nezvala, Kainara. Kdo psal, vědomě se neopičil, ale posunoval se s tím poznáním dál, úspěšně či neúspěšně. Dnes by to ani nešlo všechno přečíst. Je to nová realita, s minimální kontinuitou.

A mění se i slova, dříve byla poezie plná „ptáků“, „létání“, „andělů“, „nebe“. Sbírám odkazy na K. H. Máchu v českých básních. Mám jich asi 180: použití jména básníka, veršů „byl pozdní večer – první máj“, „hrdliččin zval ku lásce hlas“, „Hynku! Viléme! Jarmilo!“, v různých variantách, i pitvorných. Poslední zachycený autor je narozen na začátku 80. let. Pak už nic. To o něčem vypovídá.

Stejně jako v hudbě fakt, že imaginace naráží na prázdno, vyvolává jiný typ tvůrčího přístupu: sebezpyt, niternost, citlivost, opatrnost, trauma… Takové čekání/očekávání, až se něco stane. Něco horšího než covid. Tak mi to připadá. Narodil jsem se třináct let po skončení světového válečného konfliktu, jenže dalších minimálně dvacet let mého života (všech našich životů) byla válka každodenně přítomná a připomínaná, ač jsme to nechtěli. Proto se dívám a slyším a čtu jinak. Ostatně, jak by asi současnou básnickou tvorbu hodnotil třeba Karel Kryl, který českou poezii, tu normalizační, sledoval pečlivě. V textu písně „Dopisy“ o její kvalitě veršoval: „A trapné básně v prachmizerných knížkách, / řídké jak bahno ze dna Vltavy.“

V

Úkolem poezie není vysvětlovat.
Ona je především zprostředkováním vlastního zážitku, chtění, cesty. Je přenesením pocitů, nálady, jiného pohledu.

Vloni vyšla v nakladatelství Jonathan Livingstone kniha Jak se báseň říká, jejímž autorem je výtvarník pracující se dřevem (a taky spisovatel) Martin Patřičný. Bez patřičné výbavy, bez níž nemůžete dnes vstoupit do měřeného zápasu o vědecké body, píše o pocitech, náladách a emocích z poezie, vypomáhá si Palivcem, Gellnerem, Blatným, Rulfem, ale i Sládkem, Vrchlickým či Šrámkem. Vrací se do stavu, kdy nebylo třeba nic rozebírat a zařazovat… Možná je to místy patetické a infantilní, ale mnohem smysluplnější než labyrinty kritických křížových výprav hledajících skutečnou pravdu slova. Emendace & spol., s. r. o.

VI

Proč jsem se dostal na tuhle mělčinu, v níž se čvachtám, a hlavní proud míří jinam? Jak to bylo, pohádko?

Nechodil jsem do školky, první setkání s poezií bylo až na podzim 1964, když jsme se učili písmenka. „A“: „Alenko stůj, auto houká / na něm v pytlích bílá mouka. / Auto mouku rozváží / z velikého nádraží.“

Učení se básniček nazpaměť, pro většinu žáků cesta na Golgotu. Přijít před tabuli, poklonit se, říct název a spustit. Někteří byli neustále vraceni, třetí, čtvrtý, pátý pokus… Trauma z rýmů.

Etapa památníků (památníčků), holčičí věc, ale nakukoval jsem do nich, kdykoliv bylo možno. Než aby holky něco vymýšlely, opisovaly od svých matek a babiček, takže se v nich objevovalo i:

Vzpomeň sobě zase
v pozdním někdy čase,
jak jsme rády se mívaly,
pospolu když jsme dlívaly.

Každou neděli večer, od roku 1968, jsme pravidelně zírali na jediný televizní program v očekávání nějakého zázraku. Před hlavním programem Svolinského kresba a Debussyho hudba, startuje sedm minut strachu – Nedělní chvilka poezie. Švorcová, Moravec, Doležal, Moučka… Ti zase zírali při deklamaci kamsi do dáli (zajímalo mě, co tam asi vidí). Když jsem pak v Praze poprvé slyšel na Zeleném peří recitovat Mirka Kovaříka, vyprskl jsem smíchy a nemohl se utišit. Léčba šokem.

Doma v rodinné knihovně jsme měli nepochopitelnou triádu: Máchův Máj, Nezvalovu Prahu s prsty deště (první vydání) a Zahradníčkovo Pod bičem milostným.

V osmé a deváté třídě jsem měl hlavu jak Höger, každý týden export tašky knížek z knihovny; nějak se mi připletla do cesty Holubova Zcela nesoustavná zoologie a já pochopil, že i takhle to jde.

Na gymnáziu mě bavila hlavně česká literatura, paní profesorka Šimurdová nás učila i Demla a Durycha, v letech hnusné normalizace těsně před Chartou, vzpomínám na ni.

Tam jsem se potkal s prvním skutečným básníkem. Jiří Brabec, později známý jako Jiří moravský Brabec. Dělali jsme s ním divadlo a zábavné pořady (Klub G). A taky svou spoluprací s StB (s pozdější přípravou na zpravodajské využití v zahraničí) vstoupil do mého osudu. Mám pořád pár jeho básnických sbírek z té doby, líbilo se mi to. „Balada o mocnosti prvků“:

Obmyslný
ústnatý
a sytý.

Tý či tý
slečně sličný
nebezpečný.

Právě loví
holky jistý.
Křičely.

Jedna studentská kapela mě přijala jako zpěváka a textaře, na přehrávkách (abychom mohli vystupovat) jsme museli mít na listu padesát skladeb, uměli jsme sotva třetinu, tak jsem napsal ke každému songu tři varianty a byl jsem schopen si, kdyby na to přišlo, vymýšlet rovnou při produkci poměrně smysluplné texty.

Od textů bylo už jen kousek k veršování. „Rozpaky“: „Děravým džbánem / nabereš kapky vzpomínek / z chladnoucích ramen / odchází milost maminek.“ Brrrr. Sedávali jsme v hospodách, mladí „básníci“, pili pivo, vyměňovali si svazečky svých výtvorů (tím začala poměrně obsáhlá samizdatová činnost, kterou dnes ob-
hospodařuje knihovna Libri prohibiti).

Na mejdanech, víkendových chatách jsme poslouchali bigbít, ale taky český folk. Soudruzi zásadně podcenili kazetové magnetofony, na každém koncertě se nahrávalo a vůbec nešlo o kvalitu zvuku. Třešňák a Merta, to pro nás byli zásadní, jediní opravdoví žijící básníci. Třeba Mertův „Poslední soud“: „Pozdě v noci na vládním tenisovém hřišti / zasedal poslední Nejvyšší soud / Pod obrazem mistra Jana Husa / usedl sťatý soudce a jeho doprovod / Na reflektory ozářené zákony / se nikdo neodvážil pohlédnout.“

Někdy v tom období jsem si v nějaké čítance světové poezie přečetl Ungarettiho „Vojáky“: „Jsme jako / na podzim / na stromech / listí.“ Tím bylo dokonáno. Doformováno.

Na jaře 1977 jsem se dostal do celostátního kola literární soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové s několika „milostnými básněmi“, v té jedné jsem psal o „fotce, kterou mám schovanou za plakátem Zepelínů, na zdi“. Odměnili mě zvláštním uznáním a poprvé jsem debatoval s nějakým krasoduchem ze Svazu spisovatelů. Bil jsem se urputně za volný verš, byli jsme tři (dvě básnířky a já).

Ocitl jsem se na Vysoké škole ekonomické, kde se zvonilo na hodiny a studenti se proměnili v čísla dodaná výpočetním střediskem. Marný čas jsem vyplňoval přepisováním všeho, co stálo za to.

V Melantrichu vydali v roce 1977 Hraběte, Blues v modré a bílé, a já se k němu dostal o rok později. A tamtéž i Skarlantův román Věk slasti. Tehdy mě to neobyčejně okouzlilo (ale dávno jsem to nečetl). Vstoupil jsem do první fáze básnického okouzlení. Ginsberg a Hrabě.

V roce 1978 vydává Supraphon Nezvalova Edisona, zhudebněného Janem Spáleným, o rok později pak Signál času. Čas sváteční.

V roce 1979 jsem se dostal na filosofickou fakultu. Na výuku se nezvonilo, u některých vyučujících se mohlo pít kafe. Neobyčejné setkání obzvláštníků z Prahy a lontu. Každý den zázrak, každý den překvapení. Vstoupil jsem do druhé fáze básnického okouzlení. Skácel.

Na podzim 1980 mě orgánové odvezli z jedné hájovny u obce Milovy na Žďársku na fízlárnu a po výslechu do jihlavského blázince. Mohl jsem jít sedět? Kdo to ví? Sekera v ruce, pomocník VB přede mnou, hvězdné nebe nade mnou. Jako z majora Zemana. V blázinci jsem se seznámil s nesmírně akčním Lubošem Vlachem. Tihle lidé byli tehdy solí země, sběrači, nahrávači, distributoři, znalci, zarputilci. Luboš byl navíc holanovec. A pořád předbíhá.

Pár dní poté zaťukala v noci na dveře jednopokojového bytu Pod Hliništěm 3 v Kobylisích, kde jsem občas přebýval u spolužáka, doktorka Mařenka. Štíchová. To je ta, kterou Salivarová zcela vymýtila ze Škvoreckého sebraných spisů. Přišla od Holanovy neteře (básník umřel na jaře) a donesla plný pytel jeho bot. „Voni to chtěli vyhodit, takový krásný botičky.“ A protože byla v dobré náladě, tak mi dovolila si jedny vybrat. Černé zimní boty nad kotníky mi padly dokonale. Dva roky jsem se obouval do Holana. Vstoupil jsem do třetí fáze básnického okouzlení. Holan.

V roce 1982 vyšla Lukešova Prozaická skutečnost, atentát na „jejich“ kulturu. Jiří Hájek, jo, ten otec Petra, se úplně klepal, když o tom mluvil.

To by jako strukturovaný básnický život mohlo stačit.

VII

Jestli se píše poesie nebo poezie, je úplně jedno. Jestli jsou v jedné verzi tři tečky a ve druhé jedna nebo pomlčka, je úplně jedno. Jestli je v jedné verzi velká litera a ve druhé malá, je úplně jedno. To je jenom panaš. Kdo neluští křížovky, pak tedy chochol na přilbici. Chochol je sice nejviditelnější, je to vizuální identifikátor, ale to je všechno. Poesie/poezie nemá co dělat s chocholy…

VIII

Smuten národ, který má jen jednoho nositele Nobelovy ceny za literaturu. Smuten je ještě více, pokud cena za literaturu je flekovaná politikou (ideologií). Je to klasická česká story: to, co je aktuálně významné, přínosné a výhodné, v budoucnu (a nemusí to být daleko) už ne. Jaroslav Seifert dostal cenu v roce 1984 za „poezii, která svěží smyslovostí a mimořádnou vynalézavostí podává osvobozující obraz lidské nezdolnosti a mnohotvárnosti“. Ale Nobelovy ceny jsou směrované lidstvu, speciálně v literatuře „za nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Není ve 20. století básníka tak spojeného s češstvím, s osudem vlasti. Jenže to je nepřeložitelné, v jiných jazycích nefungující. Jeden z našich nejznámějších, nejdůležitějších a nejodvážnějších poetů. Nebuďme falešní a pokrytečtí.

IX

Próza je vysvětlování, poezie je hledání…

X

Ptáme-li se dnes výpůjčkou od Holana „Co je poezie?“, s dodatečným dosazením příslovce času, mělo by se nám hned ozvat Halasovo „A co básník“:

Chci být i kýmsi čten
a pochválen
na světlou památku
až svedu
sám sebe psát
vytržen z Poezie

nešťastně šťasten.

Na nic jsem neodpověděl, nic o kondici. Jen jsem se ztrapnil, ale trapno je dneska docela tvrdá měna. Nejdůležitější je, zdá se mi, vytrvat u Holanovy představy básníka jako služby, u „výhybky přehozené do jasnozření“. Dodávám, že už dávno se necítím být nikým oslněn, lépe řečeno ta řada světel by byla dlouhá.

Na začátku prosince jsem seděl v jedné malostranské kavárně a šáhl do skříňky s knihami. Drobný tisk Davida Le Cama Tekutost se vešel akorát do kapsy bundy. Zloděj! Krade poezii! Na začátku Nerudovy ulice, u lékárny, jsem se pak zastavil, protože mě napadlo ji zkusit. Zkusit to! Otevřel jsem namátkou: „Polívka ve sklenici od polívky / už nemá kam chladnout“ nebo „Vzorné pole sklizené už zjara“… Ještě pořád to funguje. Protože, jak píše Kamil Bouška v textech, které snad vyjdou příští rok (Chvála nepříčetnosti /zápisky z let 2003–2024/): „Poezie je vzpoura proti všemu, co je dáno.“ To je nejspíš ten hledaný šém. To je odpověď, ke které se hlásím.

Proto raději ještě jednou bez uvozovek: Poezie je vzpoura proti všemu, co je dáno.