Knihu Stefana Segiho Nekorektní literatura s podtitulem Polická korektnost v české literatuře a literární komunikaci jsem četl vloni v červenci na pláži asi deset kilometrů severně od Famagusty, která je již součástí tzv. Severokyperské turecké republiky. Tu nikdo neuznává kromě Turecka. Absurdní situace. A podobně jsem to měl po dočtení „nekorektnosti“, stejný pocit. Akorát že tady nefungovala jungovská synchronicita. Turistickou absurditu jsem měl brzy opustit, ale do jiné se vrátit (nedožerný čtenář). Vždycky jsem si myslel, že literatura (jedno, je-li vysoká, či nízká) musí být nutně subverzivní, stejně jako všechny ostatní umělecké výkony. Nesubverzivní texty stojí většinou za prd. A tady čtu, co všechno by v ní nemělo být, co se nehodí. Co je nekorektní. Teď při každém čtení budu myslet na to, a nebude mi pomoci, jestli autor či autorka přijdou o nějaké body, jestli jim pak někdy někdo neodebere spisovatelské oprávnění k psaní. A pustí-li je někdy k opravnému pokusu…

Pak jsem asi usnul a zdálo se mi o Robinsonovi, který byl politicky korektně přepsán J. V. Plevou, je tam od nás, z Horácka, a pocítil jsem stud, že jsem si něco takového mohl myslet, protože je to k dobru věci, a dobro, o to nám jde. Daniel Defoe byl kvůli svému původu a době omezený a zaplevelil svůj geniální nápad, žánr robinsonády, bohem (vždycky s malým), otrokářstvím a zbytečnými úvahami o štěstí. Akorát mě napadlo, že by dnes měl být znovu poupraven, protože správně by měl místní občan zachránit člověka původního jména Robinson a měl by ho pojmenovat po svém. Ostatně ještě lépe by pasáž o skupině místních občanů, kteří na ostrov přijedou ukojit své rituální potřeby, měla být úplně přepsána, protože co sem má nějaký člověk z Evropy tahat humanistické nápady a zachraňovat někoho, kdo má být obětován. Nejlepší Robinson by byl vlastně bez Robinsona…

Konec legrace. Jenže celá ta vlna kulturních válek, bitev o dějiny atd., z nichž se pak odvozují jednotlivé prameny všech typů korektnosti, je založena na obecném pokrytectví všech. Jestliže jsou státy (říše) udržovány idejemi, na jejichž základech vznikly, a jestliže vznikly částečně na mýtech (či přímo na lžích) vítězů i poražených, ty české rozhodně, pak obrovské bacha. Po odstranění všech přemaleb bychom pak mohli zapsat výtečnou snad jen Aboridžincům nebo všem původním etnikům na jihu Afriky: ti nikdy od nikoho nic nechtěli, nedělali si zásoby, netušili nic o dějinné úloze, jejich čas byl (a pořád je) cyklický. Nic nepotřebovali: to je totální subverzivnost! Znát Frantze Fanona nebo Edwarda Saida by každý měl, ale to opravdu nestačí…

Na kyperskoturecké pláži jsem četl i román Juliana Barnese Elizabeth Finchová. Tahle podivná učitelka dospělých si mj. zapsala:

Úkolem současnosti je napravovat naše chápání minulosti. Je to úkol tím naléhavější, že minulost napravit nelze.

To je dle mého ta nejlepší odpověď na politickou korektnost, i na tu literární…

Právě napětí mezi estetickým a společenským působením literárního díla tvoří leitmotiv této knihy. Protože vyrovnávání se s normami politické korektnosti v různých částech literárního pole vede k nutnosti neustále tento vztah připomínat a nově definovat,

píše autor v „Úvodu“.

Snad kvůli tomu česká literatura skutečně přichází o část oné ničím neomezené svobody. Možná však výměnou získává nazpět i část své společenské relevance,

píše autor v závěrečném ohlédnutí. Sice netuším, kdo normy politické korektnosti stanovil, jsem už starý a unavený muž, který ráno při probuzení rád poslouchá zpěv ptáků, ale nesleduje média. Rozhodně si nemyslím, že by hrou na tyto normy česká literatura získala nazpět i část své společenské relevance. Čas spisovatelů skončil nevpuštěním Ludvíka Vaculíka na tribunu na Letné v listopadu 1989, a konečně se tak ukončila ta předlouhá mezaliance mezi „politikou“ a spisovateli, korunovaná oním tragickým „svědomím národa“, které nevratně poškodilo českou literaturu. Spisovatel přestal být moderátorem společenského života, přestal být opinion makerem, a je na něm, jak to všechno napíše, v tom je jeho svědomí…

Aspoň telegraficky. První a druhá kapitola se věnuje definicím, metodám, cílům a projevům politické korektnosti a jejich podobám v České republice. Po nich následuje pět kapitol konkrétních „případů“: Kulhánek, Kotleta, Kopřiva, Vondruška, Kocour Mikeš a Cikáni, Žáčkova báseň „Maminka“, a také Boučková, Škvorecký, Zábranský, Stančík, Žlutej drak atd., to vše prošpikováno diskursy. Teď budu zlej (správně: zlý) a dopovím: ještě jsem čekal virbl a vjezd medvědů na motorkách do manéže…

Myslím si, já Šofar, že každý si má psát, co chce, a číst, co chce, pokud tím neporušuje zákony České republiky. Měřítko slušnosti, přiměřenosti či korektnosti (chcete-li) má každý nastavené jinak, také se může v průběhu života měnit, ale neměl by ho nikdo nakazovat. To jsem zažil (jo, jsem ten týpek zamrzlý ve staré době) a užil si až dost.

Stefan Segi zatím nic nenakazuje, akademicky analyzuje a syntetizuje. Jeho kniha nejspíš není výsledkem tlaku „publish or perish“, nicméně mi z ní trochu trne dáseň. Je to chození po hraně mravkolvovy nálevkovité pasti. Dovolím si k tomu něco připodotknout…

Zaprvé bychom neměli zapomínat, že národy střední a východní Evropy se emancipovaly na jazykovém základě, líbila se jim Herderova teze: „Jazyk spojil lidi v národ.“ U nás je to ještě mnohem vyhraněnější zásadní rolí literátů od počátku tohoto procesu. Národy na západ od nás vznikaly úplně jinak, my jsme národ jazyka. Možná to v nejmladších globalizovaných generacích už neplatí, ale to se dá teď těžko zjistit, na to se máme moc dobře. Každopádně jakákoliv operace bez anestetik (a tou uplatňování politické korektnosti v literatuře je) zakládá na možné (jsem o tom přesvědčen) budoucí problémy, které pochopíme až ve chvíli, kdy změny budou nevratné…

Zadruhé, na rozdíl od „Západu“ je naše historie přetržená čtyřicetiletým životem v modu světového názoru, který byl vědecký, protože byl pravdivý, a zároveň byl pravdivý, protože byl vědecký. Výsledkem toho je, že značná část starší generace se sice v „kapitalismu“ pracovně etablovala, přijala všechna falešná pozlátka šoubyznysu a popkultury, ale světonázorem (především historickým) neopustila učebnice marxismu-leninismu. Tady může lákadlo politické korektnosti obecně tvrdě narazit…

Zatřetí, to nejpodstatnější. Evropská unie je pro mnohé zcela směšná organizace. Směšnou si ji děláme sami, protože nás zajímají hovadiny, ale ne to podstatné. Po roce 2010 přichází především bezpečnostní agenda se slovem „resilience“ čili odolnost a postupně se toto slovo propisuje do všech agend ostatních, od ekonomických až po sociální. Obecně se dnes objevuje v podobě společenské resilience. Proč odolnost, to snad není nutné vysvětlovat. Pokud ano, pak vám závidím. Se stejným slovem dnes pracují psychiatři a psychologové. Potřebujeme vychovávat odolné jedince, kteří budou schopni se vypořádávat se všemi typy „výzev“. Fukuyamův konec dějin se odkládá. To je jeden trend. Tím druhým, opačným, je současný tlak na „vyšší citlivost, zjemňování, niternost“ (což pro současnou českou literaturu platí). Tereza Matějčková nazývá tuto dobu transmodernou; ta

odmítá postmoderní rozvernost, neurčitost a ironičnost. Nehájí se však kdejaké identity, ale ty, které jsou mimo mainstream. Jsou menšinové a vyloučené.

Je možné tyto dva rozdílné pohyby vývoje nějak propojit? S militanty na obou stranách v žádném případě. Jedním ze znaků současnosti je vyloučení střední evoluční cesty, jako by to bylo něco neslušného. Žádná společenská revoluce se nikdy nepovedla, pokud nepočítáme ty haldy mrtvých. Ta neochota se domlouvat začíná nabývat podoby zákeřné choroby, léky na ni neexistují…

Možná z předcházejícího vyplývá, že některé skutečnosti jsou pro mě „under the radar“, že je nejsem schopen rozlišovat. Možná ano. Ale ten rozdíl mezi autorem a mnou je v tom, že S. Segi českou literaturu studuje, já ji čtu. Segiho mnohem víc zajímá literární komunikace, mě ta písmenka. A moje čtení je čím dál smutnější, protože díla českých spisovatelů a spisovatelek jsou stále placatější (teď by se hodil nějaký nekorektní fórek, ale odolám) jako Maledivy s nejvyšším vrcholem Mount Villingili (5,1 metru). Placatá citlivost. Psaní bez literatury. Nemám z toho radost a musím si dát občas na kuráž kousek z někoho, kdo ještě psal literárně…

Resumé: z tohoto mého nekonzistentního mudrování snad nezískal čtenář, pokud se najde, představu, že mám něco proti autorovi. Ale vůbec ne. Dokázal mi vlastně svým auditem, že jsme na tom, co se týče politické korektnosti v literatuře, velice dobře, protože na ten počet knih, co u nás vychází, je stav spisovatelské nekorektnosti velice „soft“. A pokud k nějakému vybočení došlo, pak z důvodu literárního, fakt si nedovedu detektivní příběhy či některou z podmnožin sci-fi představit „čisté jako lilium“. Protože umělec má právo si škodit. Problémem je právě ona žánrová pestrost, možná by autor příště mohl zkusit zkoumat pouze klasickou prózu, to by pak bylo relevantní. Můj zřetelný odstup od těchto pokusů vyplývá z obavy ze všech možných sociálních inženýrů. Cítím při četbě mezi řádky v různých textech, jak jsou připraveni zasáhnout, už jsou zase v plné polní. Nechtěl bych se toho dožít…

Naposled si neodpustím poznámku, že mnohem potřebnější by bylo sledovat publikace s fašistickým (i nacistickým) obsahem, dnes přikryté termínem surhumanismus (naposledy např. válečné články Knuta Hamsuna Až do konce!), poststalinistické (např. Jiří Šifrin: Bůh synergie), nepřeberné množství antisemitských knih. To už je za hranou. Jenže hodně ostrou…