Václav Maxmilián

Nové byty, nové pokoje

Pták mu přelétl přímo před očima, a jak jej Harry sledoval, všiml si v okně v nejvyšším patře siluety, která se na něj dívá. Nerozeznal, jestli je to muž, nebo žena, okno bylo příliš vysoko. Osoba navíc stála tak, že za sebou měla těžký, tmavě oranžový závěs (nebo byl červený?).

Beletrie – Próza
Z čísla 11/2023
Chviličku.
Načítá se.
  • Václav Maxmilián

    (1987) žije v Brně, pracuje jako redaktor literárního měsíčníku Host a vyučuje na Masarykově univerzitě a na Fakultě výtvarných umění VUT. Je autorem básnických sbírek Meziměstí (Host, 2016) a Pobřeží (Protimluv, 2019) a studie o estetice ...
    Profil

Souvisí

  • Anketa s Michalem Šandou, Viktorií Rybákovou, Marianem Pallou, Jakubem Řehákem, Václavem Kahudou, Patrikem Linhartem, Štěpánem Kučerou, Janem Němcem, Terezou Šustkovou, Zdeňkem Volfem, Davidem Zábranským, Ondřejem Hanusem, Klárou Krásenskou, Markem Janem Vilímkem, Josefem Kučerou, Františkem Dryjem, Radimem Kopáčem, Martinem Stöhrem, Romanem Krištofem, Václavem Maxmiliánem, Karlem Škrabalem a Miroslavem Fišmeisterem

    Všichni tý holce můžou líbat ruce. Která kniha vás letos nejvíc zasáhla a proč?

    Ptá se Milan Ohnisko

    Ten příběh pro všechny; ta věda; ta tolkienovská pasáž; ty barvy; celá ta kniha!

    Rozhovory – Anketa
    Z čísla 21/2022
  • v domě kde jsi dlouho žil míváš velmi silné
    a znepokojivé sny

    jdeš celou noc
    bez pití cigaret a bez studu
    tak jako vždy
    až do rána kdy už město nepoznáváš

    Beletrie – Poezie
    Z čísla 12/2022
  • Václav Maxmilián

    Polibek, ale

    Na plátno se Alberti podíval jen letmo. Po celou dobu sledoval Gaiu a její cestu k okraji zahrady.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 7/2018
  • Václav Maxmilián

    Minuty mých mýtů

    – Povídala jsem mu o naší voliéře. On mi povídal o růžích a potom o včelách. Připomínal mi Gastona, ale jen trošku.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 1/2017
  • Překlad
    Peter May

    Ušlechtilá stezka

    Sto padesát metrů nad nimi na mírné vyvýšenině pod ochranou stromořadí ležel nehybně muž. Přes tvář se mu táhla bílá jizva, kde střela škrábla kůži a odtrhla lalůček levého ucha. Tmavé vlasy měl nakrátko ostříhané a na spáncích prošedivělé a oči modré a chladné jako ocel. Spatřil, jak kuřákovu tvář ozářil krátký záblesk plamene sirky.

    Beletrie – Próza
    Z čísla 4/2023