Vladimir Nabokov (1899‒1977) patří k nejpozoruhodnějším spisovatelům dvacátého století. V českém prostředí vychází ve vskutku reprezentativní podobě díky nakladatelství Paseka, jehož nabokovovská řada s charakteristickou bílou či světlešedou obálkou a důrazem na čistý, elegantní design s minimalistickou typografií je pro mě vzorem uměřenosti a vkusu. Nabokovovské překlady Pavla Dominika jsou skvostné; za převod románu Ada aneb Žár (1969, česky 2015) s přihlédnutím k dosavadnímu překladatelskému dílu obdržel Dominik roku 2016 Státní cenu za překlad.

Román Smích ve tmě (1932) u nás vychází po jedenatřiceti letech a celkově podruhé. Prvním překladatelem byl Josef Moník; knihu tehdy vydalo nakladatelství Winston Smith. Zajímavá je geneze samotného názvu, o níž v doslovu k aktuálnímu vydání píše prozaik a esejista Jiří Kratochvil:

Svůj pátý román Smích ve tmě píše Nabokov ještě v ruské diaspoře v Berlíně. Původní ruská verze s názvem Camera obscura pochází z roku 1932 a později je i prvním Nabokovovým románem převedeným do angličtiny. Nabokov však není s překladem Winifred Royové spokojen a roku 1938 vydává překlad vlastní, přesněji řečeno parafrázi, s názvem Laughter in the Dark, tedy Smích ve tmě.
s. 187

Dílo se odehrává převážně v Berlíně a hned první odstavec textu předjímá osud protagonisty Alberta Albina: „Byl bohatý, vážený a šťastný; jednoho dne opustil kvůli mladé milence svou ženu; miloval, nebyl milován a jeho život skončil katastrofou.“ (s. 9) Úvodní slova tedy poodhalují melancholický háv, do něhož se celý příběh postupně odívá. Albinus je zámožný umělecký kritik, který žije v německé metropoli poklidným životem se svou manželkou Elisabeth a dcerou Irmou. Zásadní zlom představuje Albinovo milostné vzplanutí k sedmnáctileté Margot Petersové, jíž si poprvé všimne v kině, kde dívka pracuje jako biletářka. Protagonista se ostýchá navázat se slečnou bližší kontakt, proto iniciativu převezme ona. Vsadí na svou mladistvou odvahu a energii, přerve jeho pouto s rodinou a pak mu dopřeje, co mu předtím odpírala, aby si jej podmanila.

Život hlavního hrdiny nabere ve vztahu s Margot úplně jiný směr. Pryč je stabilní existence v kulisách každodenní měšťanské solidnosti, jež sice neposkytuje takové vzruchy, ale dává všední přítomnosti pevný řád a oporu. Albina navíc zasáhne rodinná tragédie, kterou však nemůže kvůli rezolutnímu rozhodnutí své milenky ani plně procítit. Dívčino naléhání na jeho rozvod s Elisabeth umocňuje situaci, kdy aktér přestává mít věci pod kontrolou a čelí svízelným dilematům, v nichž proti sobě stojí rodina a vášeň. Na jedné straně je pro něj složité odstřihnout se od nudné rutiny minulosti také formálně, protože nechce jitřit rány, jež Elisabeth zasáhly naprosto fatálně. Na straně druhé se bojí Margotiných živelných rozmarů, neboť ona je ve vztahu tím silnějším elementem a nezdráhá se diktovat si podmínky a stupňovat nátlak.

Dívka bere vztah s Albinem čistě pragmaticky a zištně; doufá, že jí díky svým známostem v umělecké sféře pomůže k herecké kariéře. Její cynismus a dravost se ještě prohlubují poté, co se na večírku setká s Axelem Rexem, s mužem, který už se v jejím životě jednou objevil, jen pod jinou identitou. Rex patří k nejodpornějším postavám v dějinách světové literatury. Je to bezohledný manipulátor a krutý sadista, který se snaží působit jako žoviální a vtipný společník, ve skutečnosti je ovšem trapným, sebestředným, charakterovým primitivem – zlým i nebezpečným.

Od opětovného setkání Margot a Rexe se Albinus začíná nevyhnutelně řítit vstříc temnotě a záhubě. Jeho naivita a zaslepenost ho vedou ke stále větší fascinaci slizkým a arogantním hochštaplerem. Místo aby se před ním chránil, bere ho dokonce s sebou jako řidiče na společnou dovolenou s Margot do Francie, když jej bezskrupulózní oportunista přesvědčí, že by bylo zbytečné najímat si šoféra. Na dovolené příběh bizarního trojúhelníku graduje a směřuje k nezadržitelně tragickému finále, které vyvrcholí v Berlíně.

Margot a Rex představují blížence ve své nízkosti a odpudivém chování. Ve srovnání s Albinem se nicméně jeví jako mnohem vitálnější jedinci. Mají v sobě zlou energii ničit, pošlapávat obecně uznávané hodnoty a využít lidské slabosti ke svému prospěchu. Protagonista oproti nim působí jako mdlý a pasivní člověk, paralyzovaný vlastními iluzemi; spíše se nechá vláčet okolnostmi a lidmi kolem sebe.

Jiří Kratochvil v doslovu nazvaném „Krutá směšná láska“ píše, že v románu je postavena „bezmocnost světa umění proti primitivnímu světu společenské spodiny“ (s. 187). Kratochvil tím upozorňuje na rozpor mezi subtilností umění a brutalitou sféry charakterového primitivismu. Je však příznačné, že i tento „svět umění“ je u Nabokova zkarikován. Žádná z hlavních postav se v něm totiž neprojevuje autenticky nebo tvořivě. Margotin herecký pokus končí fiaskem; pochybný filmový projekt naplno odhalí její hloupost i naprostou absenci talentu. Rexovy karikaturní kresby zase zcela v souladu s jeho povahou vyzařují cynismus a krutost. Ani Albinus však v oblasti umění neprokazuje žádné skutečné schopnosti – chybí mu nejen nadání, ale i elementární vkus. Svědčí o tom mimo jiné jeho naivní představa:

Souvisela s barevnými pohyblivými obrázky – jež právě tou dobou začaly přicházet na svět. Pomyslel si, jak skvělé by bylo, kdyby se tato metoda dala využít u nějakého slavného obrazu, nejlépe z holandské školy, který by se dokonale přenesl v pestrých barvách na promítací plátno a poté oživil – s pohyby a gesty graficky rozvinutými v dokonalém souladu s jejich statickým uspořádáním na obraze […].
s. 9–10

Kratochvil jako jeden z typických znaků Nabokovovy tvorby uvádí ironického vypravěče a v tomto aspektu vidí rovněž podobnost s dílem Kunderovým. Všímá si, jak vypravěčská ironie silně rezonuje také ve Smíchu ve tmě. Mohlo by se zdát, že jako jeden z ústředních motivů zde figuruje láska, ve skutečnosti však jde spíše o její popření – karikaturu dovedenou do nemilosrdně absurdních poloh. Nabokov dokázal Albinovo směřování ke zkáze vylíčit sugestivně, román ani v jedné z devětatřiceti kapitol neztrácí dějovou intenzitu a oplývá přímočarostí v kontextu spisovatelovy tvorby až nebývalou. Michal Sýkora ve své monografii Vladimir Nabokov od Mášenky k Daru (Host, Brno 2002) konstatuje, že „Smích ve tmě v rámci Nabokovova díla představuje ojedinělý pokus o prózu s výrazně komerčními ambicemi“ (s. 108). Ačkoli tedy tento román nedosahuje komplexnosti některých jiných Nabokovových děl, jeho jednodušší struktura jej činí potenciálně přístupnějším i pro neelitního čtenáře. A právě tato otevřenost by v rámci literární kultury neměla být podceňována.

Při čtení Smíchu ve tmě mi opakovaně vytanul na mysl Příběh tisící druhé noci (1939, č. 2016) rakouského spisovatele Josepha Rotha (1894‒1939). Třebaže se může zdát toto srovnání na první pohled nezvyklé – Rothův opus je zasazen do císařské Vídně období belle époque a tematicky se výrazně liší – pojítkem je pro mě postava rytmistra Taittingera. Ten se vlivem své naivity a omezenosti postupně přibližuje vlastní zkáze. Nerozumí světu, který ho obklopuje, a nevidí rizika svých činů. Ta ho nakonec dostihnou a lapí do pasti.

Smích ve tmě mi připravil mimořádný, místy až strhující čtenářský zážitek plynoucí z dramatického spádu jednotlivých situací, jimž současně nechybí drásavá niterná esence. Čtenářům, kteří dosud znají Nabokova pouze z Lolity (1955) a mají obavy, že by se u jiných jeho děl mohli ztrácet v přílišné sofistikovanosti, lze tento román vřele doporučit.