Marie Iljašenko (1983) je ukrajinsko-česko-polská básnířka, spisovatelka, překladatelka a redaktorka, známá svou schopností propojovat středoevropský kulturní kontext, osobní i politické reflexe a citlivý vztah k přírodě.

Je autorkou sbírek poezie Osip míří na jih (2015), která byla nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, a Sv. Outdoor (2019). Její texty byly přeloženy do mnoha jazyků a také adaptovány do hudby, například francouzským skladatelem Philippe Manourym. V roce 2023 získala prestižní Cenu Toma Stopparda za esej I’m Local Everywhere Around Here (Jsem všudezdejší). Kromě poezie a esejistiky se věnuje i psaní fejetonů a působí jako redaktorka v edičních projektech, včetně knihy reportáží Chleba z minového pole (2022), která reflektuje začátek války na Ukrajině.

Iljašenko ve své nejnovější sbírce Zvířata přicházejí do města upouští od typické politicko-společenské tematiky (byť je v některých básních letmo reflektována) a soustředí se na zvířata žijící v městském prostředí, ale i na městskou floru (ať už jde o slezník, divoký hrášek, starček, mandarinky, či filodendron); obé jí slouží jako prostředek ke zkoumání lidské přítomnosti, soucitu a každodenního soužití s přírodou, a to prostřednictvím upřímné, hluboce empatické reflexe.

Básně zachycují zvířata a rostliny jako nepostradatelnou součást městské symbiózy, poukazují na jejich vysokou schopnost adaptace a zároveň odrážejí reakce člověka na jejich existenci. Kniha nepůsobí didakticky ani moralisticky; empatie je vyjádřena prostým popisem situací (např. v básni „Sluka letí na jih“, kde sluka mířící na jih umírá „neplánovaně“ vinou nástrahy metropole – šedého skla skleněné kancelářské budovy s „kancelářskými kastlíky, překvapenými makléři a jejich štíhlými asistentkami“ – s. 32), prožitků a reakcí na ně (např. „Nestyď se za svou špatnou pověst mezi upjatými lidmi, / […] Usedej na bysty bohyň, kdykoli je spatříš. / Právě takový má havran být.“ – s. 33).

Sbírka funguje jako deník vjemů a detailů, který vybízí čtenáře k pomalému, všímavému vnímání městského prostoru. Přináší jemně laděné, citlivé obrazy, zachycené bez zkreslujícího idealizování („S věkem, přesněji po nejrůznějších pohromách, se zmenšujeme.“ – s. 69). Explicitně reflektuje život v konkrétních metropolích, kde autorka pobývala, nejčastěji v Praze, ale také v Barceloně či v Corku, kde získala možnost rezidenčních pobytů, a dále v Tokiu, Kyjevě, Londýně a dalších městech.

Doprovodné ilustrace od Mariko Gelman, ukrajinské multidisciplinární umělkyně, která působí v Praze a zabývá se performancí, malbou, kresbou i ilustrací (a je též držitelkou Ceny Nomura 2024 za akvarelovou malbu), podtrhují atmosféru blízkého, a přesto univerzálně sdíleného vztahu člověka k přírodě v městském kontextu.

Její kresby v mnohém připomínají estetiku japonských dřevořezů ukiyo-e, tedy uměleckého směru 17.–19. století, který se soustředil na zobrazování pomíjivého světa, každodenních scén, městského života, přírody i známých osobností. Pro ukiyo-e i pro kresby Mariko Gelman je příznačná stylizovaná jednoduchost, plošnost, práce s výraznou linií a omezenou, ale harmonickou barevností. Gelman využívá analogickou redukci výrazu a důraz na kontrast, čímž propojuje východní estetické principy se západní výtvarnou tradicí. Její ilustrace vizualizují klíčové motivy sbírky – zvířata a městské prostředí. Odlehčují tíhu civilizačních a ekologických témat a současně podtrhují myšlenku, že městský prostor je možno číst jako síť stop, znaků a gest – podobně jako grafickou matrici. Fungují jako samostatná vrstva výkladu a zároveň spolu s textem vytvářejí komplexní estetický zážitek, kde obraz a slovo vzájemně rezonují.

Zvíře jako spoluobyvatel města

Sbírka Zvířata přicházejí do města představuje v českém kontextu výjimečný příspěvek k poezii antropocénu. Marie Iljašenko propojuje dokumentární detail, environmentální imaginaci, osobní intimitu a intertextové dialogy, aby vytvořila komplexní obraz města jako hypermodernistického prostoru, kde se potkává člověk, zvíře, rostlina i stroj. Básně nejen reflektují ekologické a politické krize současnosti, ale zároveň inovativně rozšiřují možnosti lyrického jazyka, od reportážní věcnosti až k mytickým obrazům; vyjadřují též hluboké osobní výpovědi, jakými jsou autorčina afinita k vodě, neláska k chladu („První den zimy“) či dědečkova smrt („Pod svá křídla ukryj mě“), kdy básnířka klade do kontrastu duchovní totemový výklad čápů coby nositelů nového života s umíráním a zánikem blízkého člověka.

Úvodní báseň „Zvířata přicházejí do města“ nastavuje základní poetický rámec celé sbírky. Hlas zvířat zde mluví přímo k lidským obyvatelům, odmítá sentimentální dojímání i antropocentrické představy: „Co se stane s naší divokostí? / Takhle si otázku neklademe, / copak není divokost jen lidský výmysl?“ // „Nepotřebujeme, abyste se nad námi dojímali, / stačí, když nám nebudete klást pasti.“ (s. 15)

Básnířka zpochybňuje lidskou představu o „divokosti“ jako něčem esenciálně odlišném, naopak zdůrazňuje přizpůsobivost a pragmatickou vitalitu zvířat ve městě: „Máme své zvyky, ale umíme je změnit.“ Báseň programově otevírá dialog, v němž nejsou zvířata pouhými metaforami lidských emocí, nýbrž samostatnými subjekty.

Zároveň již tato úvodní báseň přináší jedno z pilířových témat sbírky, ekologii a udržitelnost:

Přicházíme do měst z hořící krajiny,
z odvodněných polí i docela bezpečných míst […]
zmateni vydýchaným městským vzduchem.
s. 15

V básni „Sen uprostřed zimy“ autorka nabízí zcela nový pohled na lidskou existenci, kdy je netopýří život „sametový a dokonalý“, zatímco „lidé žijí velice krátce“ (s. 34). Obecně lze říci, že jsou zvířata ve sbírce vykreslena v příznivějším světle než lidé, kteří usekávají v parcích New Yorku bílým myším „jeden centimetr ocásku“ (s. 18), „vyrábí jed se ztuženým tukem a čokoládou, / který taví […] vnitřnosti“ (s. 19), dělají si ze zvířat (a dokonce i Buddhy) dekorativní kýče komodifikované spirituality („Vyhni se těmto končinám“) a pávům ustřihli křídla, pročež tito vyzývají: „Nevěř lidem.“ (s. 35)

Iljašenko propůjčuje zvířatům nejen autentický hlas a důstojnost, ale i ušlechtilé ctnosti, jako je věrnost a bezpodmínečná láska:

[…] doběhnout na konec všech dvorů a zpět,
a potom usnout sladce ve stínu jasanu —
to všechno by mohl teriér,
kdyby mu nebránila velká láska.

Ale on stojí celé hodiny na schodech u dveří,
soustředěný na okamžik, kdy se objeví jeho pán
a pozve ho zpět domů, kde se narodilo dítě.
s. 37

V některých básních, např. v „Kavce v metru“, rezonuje silně otázka identity a migrace: „Já, kavka ze stanice metra Kobylisy, už tu nejsem.“ (s. 62) Tento zdánlivě absurdní zápis z facebookové stránky záchranářů otevírá hlubokou otázku o tom, co znamená „být někde“ a jak se „tu“ mění v „tam“.

Kniha zkoumá město nejen jako prostor betonových struktur, ale i jako organismus sdílený napříč druhy.

Dokumentární realismus, mýtus a politikum, paměť druhu

Báseň „Pstruzi s duhovýma očima“ zachycuje paradox ryb chovaných v městských nádržích. Popis technických detailů („aerační a cirkulační systém“, „mřížka z perforovaného plechu“) působí reportážně, avšak klíčová je vrstva kolektivní paměti:

trápí tě jen paměť pokolení:
hluboko pod šupinami vzpomínka na tekoucí vodu
s. 16.

Text se implicitně dotýká environmentální melancholie: i domestikovaná zvířata nesou stopy ztracené přírodní zkušenosti, a tím připomínají historickou paměť světa před industrializací.

Závěrečný verš „a všechny bytosti si byly rovné v životě i smrti“ (s. 16) se odvolává k předcivilizační rovnováze světa, k evokaci mýtu o ztracené symetrii existence, kde smrt i život působily jako univerzální, nediskriminační síly. V kontextu celé básně kontrastuje tato rovnost s dnešní antropocentrickou realitou: moderní společnost narušila původní kontinuitu a postavila se nad ostatní druhy, čímž vzniká melancholické vědomí ztráty původní kosmické rovnováhy.

V básni „Vlci v hlavním městě“ se setkáváme s explicitním propojením environmentální a politické roviny: „Zase se ukázalo, že všechno, co je osobní, je zároveň politické.“ (s. 24) Vlci se stávají obrazem návratu přírody, ale i sporu o hranice lidského strachu a společenské regulace.

„Mráz a slunce“ zase dramatizuje zkušenost kyjevské zoologické lvice Juno během raketového útoku:

To jsem zažila já, lvice Juno,
když na Kyjev v zimě zaútočily okřídlené rakety.
s. 21.

Iljašenko propojuje zvířecí tělo se zkušeností války, čímž destabilizuje hranici mezi lidským a nelidským utrpením.

Poetika a jazyk sbírky, intertextualita a dialog s tradicí

Básně jsou psány jednoduchým, úsporným jazykem, s důrazem na rytmus a intonaci. Obraznost je zaostřena na konkrétní vizuální detaily fauny, flory, města, jeho struktur a zvuků i prožitků lidí v něm žijících. Autorka využívá rozličné stylistické prostředky, jako jsou metafory, metonymie, personifikace, repetice („stále tam trvá, stále tam trvá“ – s. 48), aliterace i oxymóron („laskavostí lockdownu“ – s. 50) a volné verše, ale nebojí se zapojit např. ani vulgarismy tam, kde je jejich silného vyznění třeba:

Poštolka nemá kdy rozmlouvat s bohem,
sere na baroko, sere na gotiku, musí se otáčet.
s. 17

Kompozice je místy lineární a intimní (např. v básni „Umanutá rostlina“ se filodendron stává prostředníkem pro sdílení lidské touhy po jinakosti a významné změně, neboť „už se nechce jmenovat xanadu“: „a já ho miluju, umanutou rostlinu, které je jedno, že žije na polici s knihami.“ – s. 51), jindy fragmentární a reportážně věcná. Vyznačuje se dynamickým střídáním epických pasáží s lyrickými úvahovými meditacemi, což umožňuje čtenáři postupně vstřebávat obrazy a atmosféru (často konkrétního) města. Tematické (navýsost aktuální) přesahy básní zahrnují ekologii a udržitelnost, filosofické zamyšlení nad hranicemi mezi lidmi a zvířaty („V dětství mi říkali, že zvířata nemají duši, / ale já se ráda podělím o svou duši, / s tebou, zajíci, i s tebou, strako“ – s. 86), válku na Ukrajině i násilí obecně („ale ve stresu děláme hrozné věci, i když ne horší než člověk“ – s. 19), urbanizační problematiku i univerzální rámec vztahu člověka a přírody a soužití druhů.

Sbírka se otevřeně hlásí k literárním předchůdcům i současníkům. Báseň „Lovecká sezona“ je uvedena jako feat. Gary Snyder, což ironicky překlápí poetiku ekologického aktivismu do postmoderního remixu:

Jednou za rok loví bažanti lidské bytosti […]
Tak se bažant dostane dovnitř člověka:
žije v něm, čeká a skrývá se, ale člověk o tom neví.
s. 47

Autorka záměrně narušuje tradiční hranici mezi predátorem a obětí a zároveň ironizuje lidskou nadřazenost. Podobně báseň „Černé mléko“ (feat. Paul Celan) využívá intertextuální odkaz k ikonické holocaustové poezii, aby tematizovala hlasité kavky na pražském dvoře a zkušenost traumatu přítomnou i v banálních obrazech každodennosti.

Město jako palimpsest, kde se vrství dějiny

Marie Iljašenko ve svém posledním díle zachycuje zvířata žijící ve městech (zdomácnělá i divoká) coby plnoprávné subjekty, jejichž perspektiva zpochybňuje antropocentrickou představu o městě jako čistě lidském prostoru. Básně se pohybují mezi dokumentární konkrétností (pstruzi v čističce, kavka z metra v Kobylisích, seznam zvířat zachráněných v Kyjevě kontrastující s hrůzami války) a myticko-symbolickým rozměrem (vlci jako politikum, lvice Juno v čase raketových útoků).

Tato oscilace mezi faktem a alegorií otevírá prostor pro interpretaci města jako palimpsestu, v němž se vrství dějiny přírodní i civilizační, individuální i kolektivní. Přesahy sbírky sahají od environmentálního humanismu přes antropocénní imaginaci až k osobní lyrice, jež se nebojí ironie a intertextových dialogů (s Garym Snyderem, Paulem Celanem či Louise Glück).