Juan Gabriel Vásquez (1973) patří k nejvýznamnějším současným latinskoamerickým spisovatelům, jeho tvorba je široce uznávána a překládána do mnoha jazyků. Autor, který po studiích na pařížské Sorbonně strávil řadu let ve Španělsku, se v roce 2012 vrátil do rodné Bogoty, kde pokračuje v literární tvorbě zaměřené na historická a společenská témata. Mezi jeho nejvýraznější díla patří romány Hluk padajících věcí (2011) a Reputace (2013), jež mu vynesly prestižní ocenění v Latinské Americe i Evropě. Ve svém nejnovějším románu Ohlížení (Volver la vista atrás, 2021, Španělsko) Vásquez přináší literárně-historický portrét kolumbijského režiséra Sergia Cabrery a prostřednictvím jeho osobního příběhu reflektuje širší politické i společenské souvislosti.

Sergio Cabrera (1950), režisér a scenárista, se narodil v Medellínu, ale podstatnou část svého dětství a mládí prožil v Číně, kde se jeho rodina aktivně zapojila do maoistického hnutí. Posléze se přidal k levicové guerille v Kolumbii, z níž se mu (i jeho sestře a otci) zázračně podařilo odejít. Po dalším čase v Číně se Sergio vydává studovat filmovou vědu v Anglii, čímž děj románu (jeho retrospektivní linie) končí. Další Cabrerovy osudy jsou všeobecně známy: etabloval se jako úspěšný režisér, točil i se svým otcem Faustem (slavným kolumbijským hercem, režisérem, revolucionářem a zapřisáhlým komunistou) a mezi jeho nejvýznamnější filmy patří Profesionální hazardér (1991) a Strategie šneka (1993), přičemž druhý z nich získal několik mezinárodních ocenění.

Retrospektivní ohlížení se za promlčenou minulostí

Cabrerův životní příběh je plný dramatických změn, které ilustrují složité vztahy mezi národní i osobní identitou, ideologií (krajně levicovou) a uměleckou tvorbou – právě tato témata Vásquez v románu důkladně rozpracovává. Dále se opírá o téma rodinných vztahů (zejména v linii otec–syn) a otázku, nakolik o svých životech rozhodujeme sami, nakolik tak činí naši rodiče a nakolik jde o souhru okolností, náhod a osudu. „Nepoložil otázku, na kterou se chtěl zeptat už pár měsíců a vrtala mu hlavou spoustu let: ve kterém okamžiku dojdou rodiče k přesvědčení, že revoluce vychová jejich děti lépe než oni sami?“ (s. 271) a „Pochopil jsem, že mlčení nesouvisí s povahou: je to nemoc. Já jsem se namlčel hodně, ano, mlčel jsem, abych se přizpůsobil tomu, co ode mě očekávali ostatní.“ (s. 357)

Děj knihy se odvíjí ve dvou liniích: přítomné, od momentu, kdy Cabrera přijíždí v roce 2016 do Barcelony na retrospektivní přehlídku svých filmů, a minulé, která začíná občanskou válkou ve Španělsku, Frankovým nástupem a odchodem Cabrerových do exilu, což navždy ovlivní osudy Sergiova dědy Dominga, otce Fausta a skrze výchovu, otcovy zkušenosti a přesvědčení následně i samotného Sergia.

Sergio se v roce 2016 v Barceloně nachází v (další) složité životní situaci – jeho otec právě zemřel, manželství se Silvií prochází krizí a v Kolumbii byly zamítnuty mírové dohody, které měly ukončit dlouhodobý konflikt. Tyto vnější okolnosti spolu s promítáním filmů z průřezu jeho tvorbou vyvolávají v Sergiovi nutkání ohlédnout se zpět a konfrontovat se s vlastní minulostí, o níž dlouho mlčel.

Během čtyř dnů, kdy se promítají jeho filmy, se vrací k zásadním momentům svého života i historie své rodiny, jež sdílí s čerstvě plnoletým synem Raúlem: od španělské občanské války (konce monarchie a nástupu Franka) a exilu v Dominikánské republice, Venezuele (krátce) a Kolumbii přes kulturní revoluci v Číně až po účast v levicové guerille EPL, která vznikla v roce 1967 jako ozbrojené křídlo Kolumbijské komunistické strany (marxisticko-leninské) a bojovala proti kolumbijské vládě s cílem nastolit socialistický režim. (V roce 1991 se většina EPL vzdala a podepsala mírovou dohodu s vládou. Dnes se jako EPL označuje malá disidentská frakce, která operuje v oblasti u hranic s Venezuelou a je zapojena do nelegálních aktivit, zejména obchodu s drogami.)

Vásquez ve svém epickém, avšak hluboce intimním románu mistrně propojuje osobní a historické perspektivy. Skrze příběh Cabrerovy rodiny zkoumá nejen problematiku politického fanatismu a indoktrinace a jejich dopadu na mezilidské vztahy, ale zároveň analyzuje širší společenské a historické procesy, jež formovaly Latinskou Ameriku ve dvacátém století.

Román oceněný prestižní Cenou Maria Vargase Llosy nepředstavuje pouze biografickou rekonstrukci jednoho lidského osudu, ale i pronikavou studii o střetu ideologií, ztrátě iluzí (kvůli propasti mezi utopií a realitou revoluce) a hledání identity ve světě poznamenaném politickými otřesy, ideologickými konflikty a společenskými změnami.

Střet generací a přesvědčení: mezi loajalitou a svobodou

Jedním z klíčových rysů románu je schopnost propojit osobní příběh hlavního hrdiny s historickými událostmi, které formovaly nejen Kolumbii, ale i světovou politiku. Vásquez vykresluje Kolumbii jako zemi poznamenanou nejen dlouhotrvajícím násilím a konflikty (mezi levicovými guerillami, pravicovými polovojenskými skupinami a vládními silami; vzniklou situaci komplikoval i rozvoj ilegálního obchodu s drogami), ale zároveň coby součást širšího revolučního hnutí s vazbami na maoistickou Čínu či Kubu a geopolitického boje studené války, kdy levicové guerilly nacházely podporu u socialistických režimů, zatímco kolumbijská vláda získávala pomoc od Spojených států. Úzce provázáno je též dění ve Vietnamu.

Cabrerovo dětství strávené v Číně ukazuje mistrně, jak se globální ideologie promítají do individuálních osudů. Autor se zároveň zaměřuje na téma politického exilu, jenž je častým motivem latinskoamerické literatury, a podtrhuje složitost hledání domova v prostředí zmítaném politickými nepokoji. Román tak utváří hlubokou úvahu nad tím, jak historické, politické a společenské události ovlivňují jednotlivce a utvářejí jejich životní dráhu.

Kniha představuje vynikající literární portrét rodinných vazeb, především vztahu mezi otcem a synem. Výrazně se zde odráží kontrast mezi dvěma generacemi otců – Domingem a Faustem – a jejich odlišnými přístupy k rodičovství. Domingo je vykreslen jako podpůrná a velkorysá postava, která svému synovi Faustovi poskytuje prostor pro autonomní rozhodování a aktivně ho podporuje v jeho snaze stát se hercem. Nejenže mu dává najevo důvěru, ale dokonce mu věnuje část pečlivě střádaných úspor, aby mu umožnil realizovat jeho kariérní ambice.

Oproti tomu Fausto coby otec přistupuje ke svému synovi Sergiovi (a dceři Marianelle) s výrazně odlišnou dynamikou. Autor tento rozdíl neakcentuje explicitně, ale ponechává čtenáři prostor k vlastní interpretaci. Fausto se jeví jako autoritativní a ideologicky zaslepená osoba, která neumožňuje dětem ani manželce volbu a rozhoduje za ně s despotickou jistotou. Rodinu neochvějně směřuje do nebezpečných situací: v maoistické Číně vystavuje své děti ideologické indoktrinaci, nutí je opustit relativní pohodlí luxusního hotelu ve prospěch osamocení v chátrajícím hotelu Mír a umisťuje je do internátu, aby zabránil jejich „buržoaznímu“ smýšlení. Ponechává děti po několik let v Číně samotné, zatímco on s manželkou odjíždí do Kolumbie za účelem revoluční činnosti. Vrcholným momentem jeho rodičovského selhání je chvíle, kdy dopustí, aby straníci jeho sotva dospělé děti převeleli z městské ilegální činnosti do ozbrojené guerilly, kde čelí nejen hrozbě násilné smrti, ale i nemocem, strádání a totálnímu rozpadu osobní integrity ve ztrátě iluzí nad tím, čím revoluce skutečně je a čím není. Jejich ideál rovnosti a lepší budoucnosti se rozpadá napadrť tváří v tvář šikaně od velitelů, nesmyslným nařízením, cenzuře, krádežím osobních předmětů nadřízenými, a dokonce sexuálnímu obtěžování od komandantů:

Ozbrojený boj se proměnil v nechutnou rutinu: získávat důvěru vesničanů, aby mohli provést bojové operace, a potom sledovat, jak se oběťmi operací nakonec stávají právě ti vesničané, jejichž důvěru si na počátku získali. Ne, revoluce přece nemůže být tohle.
s. 277

Od utopie k deziluzi a mateřský element jako stabilizující prvek

Svého syna Sergia, na rozdíl od svého otce Dominga, Fausto v jeho režisérských ambicích (přestože si jich je vědom a uznává synův talent) v rozhodující chvíli nejen nepodpoří, ale dokonce vyhrožuje, že zasáhne svým vlivem, aby Čína nedovolila Sergiovi odjet do Anglie na studium.

Fakt, že Fausto později hraje v mnohých synových filmech, jen prokazuje, že musel projít význačným přerodem. Tím se ovšem kniha již nezabývá, čtenář se pouze v kritickém okamžiku, kdy se tři členové rodiny pokoušejí dostat s pomocí matky, jejího otce a Marianellina manžela z guerilly, dozvídá, že i Fausto musel pod tíhou událostí přehodnotit některé své ideologické jistoty, zejména když se ukázalo, že jeho žena byla propuštěna z vězení nikoli díky intervenci komunistických vůdců, ale zásluhou advokáta, jehož služby financoval její buržoazní otec. Strana navíc matce cynicky zatajila pravdu o jejím synovi Raúlovi, kterého prohlásila za mrtvého, snad v rámci strategie psychického zlomení. Nadto se Fausto dostal do politického konfliktu s vedením strany, které mu v reakci pohrozilo vyloučením. Podobně i Raúl, který byl v guerille držen v nevědomosti o matčině propuštění z věznění, začal vnímat zradu. Tento pocit se ještě prohloubil, když zjistil, že vedení strany přimělo jeho otce prodat rodinný majetek – automobil, byt v Medellínu a cenný pozemek u Bogoty – a celý výtěžek byl následně převeden do stranické pokladny.

Kolik tělesné dřiny, přemýšlel, kolik duševní odolnosti, kolik kázně a kolik oddanosti a kolik obětí, aby mohl být součástí toho báječného poslání: dělat revoluci, utvářet nového člověka, měnit tento svět v lepší, kde by lidé méně trpěli nebo kde by netrpěl nikdo. A teď je tady: utíká před tím vším a touží jedině po tom, aby ho nedopadli. Co je to jiného než obludný krach? Co jiného je Sergio Cabrera ve svých dvaadvaceti letech, cestující autobusem s falešným průkazem totožnosti a nechávající za zády všechno, do čeho vložil vlastní život, nežli ztroskotanec?
s. 328

Systematická oběť jednotlivců ve prospěch vyššího politického cíle, stejně jako touha zlikvidovat Marianellu v její vlastní guerille kvůli domnělým ideologickým odchylkám, poukazuje na nemilosrdnou logiku revolučních struktur, v nichž loajalita nebyla nikdy samozřejmostí, ale vždy byla podmíněna absolutní podřízeností.

Dospělý Fausto, na rozdíl od mladého idealisty, který se řídil heslem strýce Felipeho „Žij tak, aby tvůj život přežil smrt“ (s. 30), jen stěží vzbuzuje u čtenáře sympatie – nejen kvůli svému krajně vyhrocenému ideologickému přesvědčení, ale především jako otec a manžel, jehož činy mají devastující dopad na nejbližší okolí.

Mateřské postavy jsou ve Vásquezově textu zobrazeny jako mimořádně laskavé, moudré a oddané. Jejich charakterizace se opírá o hlubokou empatii a neochvějnou loajalitu, čímž se stávají stabilizujícím prvkem v rodinných vztazích.

Pokrok a kořeny: Vědecké milníky a domorodé tradice

Vásquez do svého románu přirozeně zahrnuje i některé významné milníky na poli vědy a techniky 20. století, například zavedení televizního vysílání v Kolumbii:

Když zazněla státní hymna, Kolumbijci zjistili, že tentokrát je to jiné než jindy, protože se mohli dívat na Kolumbijský symfonický orchestr přesně ve chvíli, kdy hrál: mohli ho vidět, ale přitom se nacházeli jinde.
s. 56–57

Rovněž dává prostor autentickým prvkům kolumbijské reality, jakými jsou její původní obyvatelé. Jednou z výrazných pasáží knihy je moment, kdy Raúl přichází ke kmeni Emberá s cílem přesvědčit jej, aby se připojil ke guerille. Pod zástěrkou protivenství vůči vládnímu plánu postavit v blízkosti jejich území vodní elektrárnu se snaží získat jejich podporu pro revoluční boj. Autor tímto reflektuje nejen manipulaci ideologických hnutí, ale i křehkou situaci domorodých komunit, které se ocitají mezi zájmy mocenských skupin. Skutečnost, že kmen Emberá stále žije v Kolumbii a čelí výzvám spojeným s modernizací i konflikty, dodává románu další vrstvu autentičnosti.

V noci za ním Genaro přišel s obličejem pomalovaným šťávou z janiby a v ruce svíral balsovou hůl s rukojetí ve tvaru opičí hlavy. Doprovázely ho dvě ženy, obě vyzdobené třikrát obtočenými náhrdelníky chaquira, jejichž barevné korálky se jim houpaly na nahých prsou. Před vstupem do maloky si opláchly nohy vodou z červeného vědra; jedna podala Genarovi láhev pálenky a Raúl pochopil, že jde o obřad, Genaro se ho chystá léčit.
s. 308

Dozvuky minulosti jako echo v přítomnosti

Části o maoistické Číně a revolucionářském ultra-levicovém smýšlení Sergia a jeho sestry nemusí být všem čtenářům po chuti:

Vzápětí vypočetl důvody, kvůli nimž se sestrou zůstali v Pekingu. Bylo jich víc, ale daly se shrnout v jediný: radikálně změnit maloměšťácký způsob života a projít ideologickou převýchovou – takové slovo Sergio užil: převýchovou –, aby si osvojili uvědomělost dělnické třídy a po návratu do rodné země mohli lépe přispět k revolučnímu boji kolumbijského lidu. Chtěli jsme studovat v Číně, protože právě Čína je centrem světové proletářské revoluce, protože v současnosti je světovou marxisticko-leninskou avantgardou, tudíž je nejvhodnějším místem pro mladé jako my, abychom tu získali vzdělání a osvojili si myšlenky Mao Ce-tunga, vrchol marxismu-leninismu naší doby.
s. 181–182

Přesto tu čtenář narazí i na významné pravdy, jež se jeví o to jiskřivěji, čím intenzivněji vnímáme dění v aktuálním světě a dnešní ideologické války:

Víte, slečno, je tu jeden velký rozdíl: vy ve své zemi uctíváte mrtvého Boha. Kdežto náš Bůh je živý. Proč bychom se k němu neobraceli?
s. 188

Životní zkušenosti a ideologická přesvědčení, i když se v průběhu času mohou proměňovat, zanechávají v člověku hluboké otisky, které jej formují po celý život. Fausto, přestože se v určitém bodě své cesty vzdálil od revolučního nadšení, až do své smrti v požehnaném věku praktikoval taj-či a pravidelně navštěvoval Čínu, což svědčí o přetrvávajícím duchovním a kulturním propojení s minulostí.

Podobně i Sergio, ačkoli dnes pohlíží na komunismus kritičtěji, si uchoval některé levicové ideály. Jako umělec a intelektuál se dlouhodobě věnuje tématům sociální nerovnosti a v srpnu 2022 byl prezidentem Gustavem Petrem – rovněž levicově smýšlejícím politikem – jmenován kolumbijským velvyslancem v Číně. Svou první dceru pojmenoval Lilí, podle jména, kterým Číňané oslovovali Marianellu v dávných pekingských časech; druhou Valentina, podle krycího jména své matky z dob její angažovanosti ve straně. Syn pak dostal jméno Raúl, Sergiovo krycí jméno v guerille.

Marianella se stala manželkou bývalého velitele guerilly – muže, jenž jí kdysi zachránil život. Později se rozhodla od své minulosti odstřihnout vymazáním svého prvního křestního jména Sol (které bylo v guerille jejím krycím) na matrice.

Fabulovaná biografie s literární hloubkou

Stylistické a literární zpracování románu je žurnalisticky, dokumentárně precizní a literárně citlivé. Vyprávění v obou liniích plyne bez prudkostí, asymetričností, melodramatických přemosťování a patetických scén, bez povýšené kritičnosti či blahosklonných úšklebků nad jevy, jež Sergia formovaly, nad jeho vlastními chybami. Vásquez, jemuž Sergio sám své příběhy vyprávěl (s. 361: „Ohlížení je sice fiktivní dílo, ale nejsou v něm žádné smyšlené epizody. […] bylo třeba vysochat román z ohromného kusu hory, z životních zkušeností Sergia Cabrery a jeho rodiny, jak mi byly postupně odhalovány během sedmi let ve více než třiceti hodinách nahraných rozhovorů“), je kultivovaným, vnímavým, citlivým a úslužným posluchačem i velmi zdatným kronikářem, editorem a interpretem. (K napsání stránek o mladém Faustu Cabrerovi využil jeho pamětí Jeden život, dva exily.)

Vásquezovo vyprávění je sice fabulované, ale opírá se o odžitou realitu. Ostatně nač příběhy vymýšlet, když je fikční biografie tak intenzivní?  Když svět, v němž žijeme, nabízí sám o sobě tolik prožitých, mocných příběhů, které pohnou do morku kostí…

Introspektivní pasáže nabízejí intenzivní ponor do psychologie postav, intelektuální analýzu i emocionální hloubku. Autor skrze retrospektivní narativ naznačuje, že se minulost neustále opakuje a ovlivňuje přítomnost, a aniž by revoluční boj a jeho utopické ideály přímočaře kritizoval, na základě reálných situací (pokus o zastřelení Sergiovy sestry její vlastní guerillovou jednotkou bez řádného soudu pouze na základě smyšlenky, že se její ideologie odklonila od jejich, zešílení Sergiova kamaráda z guerilly, který už nemůže snést zelenou barvu uniforem a pralesa a jehož vlastní jednotka odstraní) dokládá jeho nesmyslnost a pomýlenost.

Kniha (rozdělená do tří částí) je doprovázena též dobovými fotografiemi, pořízenými v některých případech i samotným Sergiem. Tyto (fotografické) materiály nejenže autenticky dokreslují atmosféru zachycených událostí, ale zároveň poskytují čtenáři cenný vizuální kontext, jenž posiluje celkovou dokumentární hodnotu textu.

Vásquezův román nabízí fascinující literární portrét rodinných vztahů i hlubokých politických a historických procesů, jež formovaly svět ve dvacátém století. Autor mistrně propojil osobní osudy s revolučními ideály a akcentoval skutečnost, že se minulost neodděluje od přítomnosti, čímž přináší aktuální reflexi, která rezonuje nadčasově a silně i v kontextu současných dějin.