Martin Fahrner (1964) nepatří mezi autory překotně vydávající knihu za knihou a – přes slušný čtenářský úspěch opusů z počátku nového tisíciletí (Steiner aneb Co jsme dělali, 2001, 2002; Pošetilost doktora vinnetoulogie, 2004) – ani mezi tvůrce, o něž (včetně jejich soukromého života) se zajímají lifestylová média. Snad za to může ta okolnost, že se usadil v odlehlejších končinách naší země („Naše první dítě mělo problémy s průduškami, takže jsme se s manželkou Helenou odstěhovali na venkov. Nejdříve na statek v Pustině a později do Osikova v Jeseníkách, kde žijeme dodnes“, přečteme si na přebalu poslední vydané knihy), možná také pomalejší autorské tempo: nová kniha následuje až po osmi letech od té předchozí (Bláznova kabátu z roku 2015).

Nedomnívám se však, že se Fahrner nějak odcizuje zájmu čtenářů o zřetelný, ostrými konturami narýsovaný, bohatě vykreslený příběh, k němuž se nebudou muset prokousávat vatou slovního ornamentu nebo probíjet souvrstvími složitých filosofických koncepcí. Přestože svede konstruovat zajímavé, bohaté dějové peripetie slibující zápletky, vede jej realistické modelování textů k potřebě tyto zřetelně ukotvit v konkrétním chronotopu, což také znamená nechat malé dějiny svých protagonistů rozžívat se na pozadí velkých dějin (tvořících ovšem také katalyzátor konkrétních osudů).

V poslední zatím vydané Fahrnerově knize, novele Štěstí, jde o milostný příběh několikerým způsobem nerovných milenců: statkářské dcery Zory Mlynářové, vesnické dívky, studentky gymnázia a příslušnice třídy odsouzené po únoru 1948 – kdy se z majitelů selských usedlostí stávají kulaci – k zániku, a chudého synka z neúplné rodiny z města, dělníka a milicionáře (i když ještě ne komunisty) Standy Dvořáka. Zora, která sama je vypravěčkou lásky s překážkami, vidí už na samém počátku jejich sblížení takto:

Chce to čas. Čas, abych pochopila, co to znamená. Že on je něco jako Montek. A já jsem Kapuletová
s. 56.

Soudím, že právě v tomto je jeden z problémů Fahrnerova psaní. Totiž v tom, že prožitky hlavní hrdinky či vyjádření jejího vztahu k okolí či událostem (jež se kolem ní odehrávají) jsou jakoby ztřísněny průchodem přes kódovací mřížku vypravěččiny čtenářské zkušenosti, a místy dokonce i zkušenosti interního autora; například tehdy, pokud se v textu kontrastně setkávají „ošklivá a pěkná“ dívka (s. 20): jako v Kunderových Směšných láskách; které se však odehrávají a jsou vydány v letech šedesátých, zatímco Štěstí zachycuje atmosféru čerstvě poúnorovou. Ta její sentence vybavuje slovy znějícími vznešeně jen proto, že jsou vlastně dutá:

Láska je sladký bezvědomí. Ale možná ještě něco
s. 57.

Takže máme pocit, že své prožitky spíše simuluje, než skutečně podává: v plnosti jejich existenciální závažnosti.

Možná by pomohlo, kdyby autor více použil (jen jemně v textu naznačené) prolepse; tedy možnosti korigovat někdejší příliš zaujaté a ještě nedospělé soudy vypravěččiny pohledem životem již zkušené ženy. Možná by textu prospělo, kdyby bylo některým vypravěččiným protihráčům dovoleno zřetelněji a více v textu vystoupit: dozajista Standovi (jemuž zůstává autor dlužen hlubší psychologické a sociální ukotvení jeho charakteru: čestného člověka na nesprávné straně) – a zejména vypravěččině kamarádce a v jisté chvíli protihráčce Vlastě. Říkám si tudíž, že by mi vůbec nevadilo, kdyby byla kniha o něco objemnější. O něco? – třeba proto, aby Zoře (ale i její mamince) ponechala více času na to, aby hlouběji prožila všechna trapná nedorozumění i tragické události, které její vztah se Standou provázejí. Jsem pravda trochu neskromný, protože po autorovi potom chci, aby tohle svedl vyjádřit bohatším modelováním užité řeči (takže by tolik nešustila papírem – jako například pasáž:

Ani že jsem přišla o dítě. Že jsem prázdná. Že je pryč. Kdo by taky chtěl být v mém těle. Ani já v něm nechci být
s. 110.

Abych ale jenom nekritizoval (abych totiž nebyl k Fahrnerovi nespravedlivý), sluší se poznamenat také to, že autor – veden zřejmě právě potřebou realistického podání – zpodobuje zejména venkovské prostředí (a prostředí statku najmě) nečernobíle, nuancovaně, v několika ostrými tahy vykreslených odstínech (či v symbolnou platností nadaných anekdotách), v nichž má tradice také roli síly majetek, postavení a pověst sice budující, ale svobodu životních projevů notně spoutávající. Fahrner má věru cit pro symboly, které si na viditelná znamení neviditelného prolnutí malých dějin s těmi velkými nemusí (hlasitě) hrát, protože jimi jsou; takže čerství jézéďáci:

Za odměnu dostali přívěs na traktor, který sám dávkuje krmivo kravám. Je vyrobený v Rusku, všechny nápisy na něm jsou v azbuce. A když stojí na dvoře, táta to bere, jako když na Hradě vlála nacistická vlajka.
s. 115

Za nejsilnější místa Fahrnerova textu nicméně pokládám taková, jež si pro sebe nazývám minutovými groteskami bez vtipu a smíchu (tedy i bez katarze): jakou je například scéna hádky milicionářů na Mlynářově statku, gymnazijní soudružka profesorka ukazující podobu i podstatu třídního nepřítele na nebohé Zoře či demonstrace odvahy (předtím s novým režimem chutě kolaborujících) opilých jézéďáků kolektivním močením na pod obraz zlitého ruského generála. Což mne přivádí k názoru, že nejlépe nakonec dopadají takové scény, v nichž je tragika bohatě oděna trapností.