Jason Brennan je profesorem strategie, ekonomie, etiky a veřejné politiky na jedné škole a filosofie na druhé. Kniha Proti demokracii není výkřikem do tmy, ale jedenáctým jeho pojednáním na téma morálky moci v konzumní společnosti. Coby Against Democracy vyšla v Princeton University Press v roce 2016. Domácí čtenář ji poznává o osm let později v překladu Víta Penkaly jako sedmnáctý titul intelektuálské edice Crossover nakladatelství Argo. „Demokracie by měla být posuzována podle svých výsledků – a ty nejsou dostatečně dobré,“ zní první věta anotace, která se nezvykle nachází na přední obálce. Člověk by řekl, že to je chybou nás lidí, že nás ovládají nízké pudy, že špatně volíme, ale Brennan jde dál. Máme špatný systém, necháváme volit všechny bez rozdílu, jako bychom si byli rovni. To byla idea komunismu. Na přední obálce vyniká také pořadové číslo 17. Poslední oslavy sametové revoluce se nesly ve stínu amerických voleb.

Proti demokracii je třísetstránková přednáška, která vás baví, ale musíte se soustředit, což se vám však daří, protože Brennan uvádí ke každé své vizi nějaký příklad z běžného života. Na textu je vidět, že píše také publicistické články. Vymýšlí různé situace, ve kterých se projevuje lidská psychika, kterou mám já i vy, takže si autorovu vizi snadno zpřítomníme – to je ostatně základní metodou filosofie. Na začátku první kapitoly parafrázuje filosofa a ekonoma z 19. století Johna Stuarta Milla: „Některé formy vlády způsobí, že budeme hloupí a pasivní, zatímco díky jiným budeme bystří a činorodí.“ (s. 24) Na další straně postuluje hypotézu: „Ideální by bylo, kdyby se většina lidí o politiku vůbec nestarala.“ Už „čujete“, že to nebude taková nuda, jak se na první pohled zdálo. Voliče rozděluje na tři skupiny – Hobity (neteční), Chuligány (sportovně fanatický zájem) a Vulkánce (racionální). Na začátku druhé kapitoly podotkne:

Hlasování jednotlivce, ke kterému vede pečlivá úvaha, vede ke stejným výsledkům, jako kdyby si nejdřív hodil mincí nebo si dal LSD.
s. 47

Napříč knihou se hodně skloňuje termín kompetence.

Privilegium prosperity

Brennan není zaujatý proti demokracii, spíš je jí fascinován a domýšlí ji do důsledků. Jako smysluplnější alternativu nabízí epistokracii, ve které „zákon uděluje kompetentnějším či vzdělanějším občanům poněkud více politické moci než těm méně kompetentním či méně erudovaným“ (s. 14). V kulisách, kdy vlna populismu zaplavuje Evropu a i u nás hrozí, že brzy sehraje vůdčí úlohu strana, již kvůli její vnitřní hierarchii nelze označit za demokratickou, dává nějaká ta revize smysl. Jak pronesl první prezident Československa Tomáš Garrigue Masaryk poté, co nám celoživotní prací vydobyl samostatnost: „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“

V prvním kole listopadových rumunských prezidentských voleb zvítězil kandidát Calin Georgescu, kterého nikdo neznal. Jak se to mohlo stát? TikTok. Proruské síly na čínské sociální síti rozjely kampaň na jeho podporu a sklidily úspěch. Svobodný lid prezidenta dobrovolně zvolil, ale volby byly anulovány a kandidát zapovězen, protože byla porušena pravidla kampaně. Těžko říct, co demokracii ohrožuje víc – porušování pravidel, nebo rigidní trvání na nich? Kandidát byl proruský a na ukrajinských hranicích nepotřebujeme další ruský satelit. Kdyby to tak šlo udělat i s americkými volbami, spousta lidí by neváhala.

S nástupem Donalda Trumpa se někteří vážně obávají toho, že zavede fašismus. Optimisté jako poradce předsedy vlády pro bezpečnost Tomáš Pojar je uklidňují, že Trumpa nesmějí brát doslova. Je trochu nevypočitatelný, ale to se přece může hodit. Coby prezident má sice velkou moc a také pod palcem instituce jako soudy, Kongres, Sněmovnu reprezentantů a čertví co ještě, ale pořád je tu americká ústava – vzor demokracií všude na světě. Od doby, kdy byla napsána, podepsána, vyvěšena a uplatňována, Amerika prosperovala. A také expandovala. Americký imperialismus není jen mýtus sovětské propagandy. Není to tak, že demokratické zřízení brání zabírání cizího území. Prosperita a vznešené ideály dávají státům také pocit privilegovanosti, práva přednosti v šíření vlivu v nových zemích a otvírání nových trhů pro svoje produkty a ideje. K tomu je třeba, aby tam vládly srozuměné vlády.

Na s. 129 Brennan píše:

Nakonec se zdá nepravdivé, že já potřebuji politické svobody, abych ostatním zabránil mě ovládat a vykořisťovat. Před ovládáním mě chrání to, že se ostatní občané rozhodnou v tomto ohledu krotit nebo jsou nějakým způsobem kroceni. Pokud se rozhodnou, že se budou chovat nehezky, moje právo volit a kandidovat jim v tom nemůže zabránit. Nespravedlivou menšinu zastaví mravná většina, zastaví je soudy, zastaví je rozličné procedurální brzdy a protiváhy anebo se zarazí sama. Ale pokud se zítra všichni občané v mé vlasti rozhodnou zasahovat mi do života nebo mě podřídit své kolektivní vůli, moje politická práva mě ochrání asi tak stejně dobře, jako by mě kbelík ochránil před povodní.

Dobrý sociopat

Demokracie, jak víme ze školy, znamená vládu lidu. Je to spíš metafora. Pravá demokracie je zastupitelská, moc se v ní deleguje volbami, přímo pak vládne někdo jiný. Jak to také udělat, aby vládl lid? Americké demokracii hraje do karet ekonomická prosperita. Volný trh a svoboda slova jsou atraktivní, protože k ní vedou. Většina lidí by je nejspíš s radostí vyměnila za totalitu, kdyby se v ní měli líp. A to je právě problém, protože jim to někdo může slíbit a oni mu můžou uvěřit. Zvolit ho. Třeba Čína prosperuje s kapitalismem bez svobody.

Mocnosti soupeří v prvé řadě svými režimy. Režimy se před sebou vzájemně hodnotově, technologicky a ekonomicky natřásají, soutěží spolu. Každý režim si musí dát pozor, aby jiný nevypadal líp. Nesmí se znemožnit. Když se znemožní, začne cenit zuby. Začne se chovat pudově, zvířecky, dehumanizuje se, jak jsme tomu svědky u Ruska. Někteří říkají, že Rusko potřebuje zničit Ukrajinu, protože by mohla ukázat Rusům, že žít se dá lépe, a tím by podkopala jejich režim. Když to onehdy začal předvádět Hitler, demokracie nevěděly, co si s ním počít. Jejich pudy jsou příliš sofistikované. Musel se objevit někdo aspoň trochu podobně bezskrupulózní – veterán z búrské války Winston Churchill. A USA, v jejichž segregační politice vůči černochům se Hitler inspiroval, když přemýšlel, jak se zbavit Židů. A Sovětský svaz, Hitlerův včerejší spojenec. To je možná hlavní důvod návratu Trumpa, proto je přiznaně či nepřiznaně vítán nebo aspoň tiše tolerován – věří se, že má X faktor, kterým disponují „dobří sociopati“. Věří se v jeho rozhodnost. Zároveň se trne, jestli to nebude z bláta do louže – nejen ohledně pokročilého věku staronové hlavy USA.

Vlády v demokraciích i autokraciích komunikují se svým občanstvem prostřednictvím médií. Ta musejí být svobodná, musejí to být hlídací psi. Dnes ta tradiční nahrazují sociální sítě s pofidérními názorovými vůdci. Své uživatele prokazatelně manipulují takzvanými algoritmy. Manipulují je, protože se nechají. Média se diverzifikují, struktury se zamlžují. Experti debatují, jak to zvládnout. Vyučovat mediální gramotnost zavání jen další indoktrinací. Aby toho nebylo málo, k životu se čile má umělá inteligence. Tím, jak by to mohlo dopadnout, se bude zabývat příští titul edice Crossover – Spin diktátoři s podtitulem Proměnlivá podoba tyranie ve 21. století od Sergeje Gurijeva a Davida Treismana.

Nejsme jako oni

Ve válečném stavu se jistá kontrola médií toleruje, jenže to vypadá, že válka bude trvat ještě pěkně dlouho, aspoň ta hybridní. Všichni jsou v nouzovém režimu, buď přemotivovaní, nebo v depresi. Zbrojí se ve všech smyslech slova, hledá se vnější nepřítel. A vnitřní – pro mnohé je jím právě demokracie. Nic lepšího jsme nevymysleli, ale to neznamená, že bychom se nad ní neměli zamyslet. Zamyslet se nad demokracií znamená zamyslet se nad sebou samými a svými stíny. Jason Brennan pochází z odlišných poměrů kolébky demokracie, tuzemskému čtenáři není vždy srozumitelný. Český úděl zajímavě reflektoval publicista Pavel Tigrid v neformální, ale informativní knize Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (Odeon, 1990). Na dovolené v Jugoslávii erudovaný subjekt po večerech vypráví mladé Češce, proč se nemáme tak dobře jako na Západě. Nejen na základě poválečného vyhnání Němců ze Sudet vyjadřuje názor, že Češi mají tendenci klást kolektivní vinu. Obává se, že po případném pádu komunistického režimu tomu nebude jinak. Možná proto první polistopadový prezident Václav Havel zaštítil své tažení sametovou revolucí heslem Nejsme jako oni.

Heslem dnešní doby je Žijeme přítomností. Přítomnost je status quo. V přítomnosti je všechno hned, v realitě procesy potřebují čas. Neseme kříž, cítíme křivdu. Tím, že se budeme soustředit na přítomný okamžik, ve kterém je všechno v pohodě, se osvobodíme. Neseme i vinu, která je nejtěžší. S ruskou agresí na nás doléhá tlak. Máme tendenci zatvrdit se proti nežádoucím vlivům. Může to dopadnout tak, že sice nebudeme s nimi, ale budeme jako oni. Národní koordinátor pro strategickou komunikaci Otakar Foltýn rozeslal začátkem roku politikům instrukce, jak se v médiích vyjadřovat ohledně výročí sebeupálení Jana Palacha. I Česká televize o výročí referovala ve striktně pietním tónu. Nic proti tomu, ale pro pořádek mohla zaznít informace, že Palach – stejně jako další „živé pochodně“, které nezávisle na sobě vzplály i v jiných zemích – se inspiroval u buddhistických mnichů, kteří se v jižním Vietnamu upalovali na protest proti vládě, jež je brutálně potlačovala. Šlo o katolickou vládu podporovanou Američany.

Humanistická disociace

V roce 2016, kdy Against Democracy vyšlo poprvé, nastupoval Donald Trump poprvé do úřadu. Na Blízkém východě tehdy bojoval Asad po boku Putina a Obama po boku Kurdů proti Islámskému státu. Do Evropy se valila vlna těch, které to zasáhlo. Na rusko-ukrajinských hranicích zuřil menší konflikt, který přišel po ruské „olympijské“ anexi ukrajinského Krymu. Hleděli jsme na to a ze všech sil se snažili události racionalizovat a nacpat do svého pohádkami odkojeného souboje mezi dobrem a zlem. Toho jsme dnes v podstatě ušetřeni. Obrazovka se zatměla a rozsvítil se nápis Změna světového řádu. Hledíme s trochu níže položenou dolní čelistí. Čekáme, co se objeví, a doufáme, že to nebude pan Kopfrkingl.

Proti demokracii u nás vyšlo souběžně s Trumpovým znovuzvolením po čtyřleté pauze – něčím, co nikdo nečekal. V červenci mu při atentátu během předvolebního mítinku kulka lízla ucho. Na triku má tolik skandálů, že by to utopilo velrybu. Rámuje je jeho poštvání radikálních příznivců k útoku na washingtonský symbol federativní státnosti Kapitol v lednu 2021 a jím podepsané zrušení nebo prominutí trestu útočníkům hned po inauguraci letos v lednu. Už v závěru jeho minulého mandátu podrobila demokracii zkoušce pandemie čínské chřipky a vynucené zavádění hygienických restrikcí. Posléze to byla celoplošná invaze Ruska na Ukrajinu. Humanistickou fasádu nám narušila reakce Polska na ruské dovážení migrantů na bělorusko-polskou hranici a jejich následné odříznutí oběma stranami v „mezizemi“ nikoho. Podobná disociace provázela Amerikou bezpodmínečně kryté nekompromisní izraelské bombardování Gazy a Libanonu v reakci na útok Hamásu 7. října 2023.

Nastalo kladení kolektivní viny. V potlačovaném, ale paralyzujícím stresu z jaderné války se vize uvaření planety globálním oteplením o tři stupně Celsia stala druhotnou. Žijeme přítomností a snažíme se z ní vytěžit co nejvíc. Budoucnost si brousí zuby. Pokud bylo před osmi lety adrenalinu na vnitřní audit tak akorát, dneska v kulisách všech těch faulů a full-blown válek je ho už příliš. Válka nám zaplavuje mysl a my lapáme po endorfinu. „Paranoia strikes deep, into your heart it will creep, it starts when you’re always afraid to step out of line, the man comes and takes you away,“ zpívali losangeleští Buffalo Springfield v podobné atmosféře roku 1966 ve svém hitu „For What It’s Worth“. Otakar Foltýn nás pohledem traumatizovaného veterána z Afghánistánu připichuje na nástěnku a ptá se: „Co je to za máničku?“

Plavat i ve tmě

Demokracie se transformuje do boje. Nenavyšují se výdaje na školství, ale na obranu. V tomto kontextu je titul Brennanovy knihy až prokremelský. Přitom jde jen o trochu filosofie, historie, psychologie, příběhů, politiky a experimentálních úvah. Jak píše Brennan:

Ve filozofii se nesnažíme rozhodnout nějakou debatu, pokud nemusíme. Pokud vím, stačí mi opírat se o relativně nekontroverzní klišé o kompetenci, aby má argumentace obstála. Není zřejmé, že bych potřeboval hájit nějakou úplnou teorii politické kompetence. Konečně, i když je obtížné určit, kde přesně vést hranici mezi politickou kompetencí a nekompetencí, možná bude snadné ukázat, že demokratičtí voliči jako celek stojí na nesprávné straně hranice.
s. 201

Se svou diktátory vysmívanou „vetokracií“ je Evropská unie epistokracii vlastně docela blízko. Evropa je pro Američany i Rusy nebo Australany nedostižnou vílou. Má paměť a duši, zatímco oni mají jen nekonečné pláně, mrakodrapy a McDonald’s (nadsázka). Neshazujme svůj humanistický a intelektuální náklad moc brzo. Buďme jako ti gentlemani z Titanicu, kteří se převlékli do nejlepších obleků a šli do restaurace na doutník a panáka. Jeden přežil. Alkohol sice zahřívá jen pocitově, ve skutečnosti ochlazuje, ale zmírňuje paniku, která je stejným zabijákem jako mráz. Stěžejní bylo dostat se do vody co nejpozději. Charles Joughin nebyl high-class, ale pekař. Do poslední chvíle pekl chleba lidem do záchranných člunů, ve kterých se dobrovolně vzdal svého místa. Než se nad nejmocnějším parníkem všech dob zavřela voda, razantně si přihnul a pak v totální tmě nazdařbůh plaval. Po záchraně lodí Carpathia si na pár dnů orazil a pak se normálně hlásil v kuchyni. Jak zpívá Bob Dylan, který v roce 2016 obdržel Nobelovu cenu za literaturu, ve svém hitu „Times They Are A-Changing“: „You’d better start swimming or you’ll sink like a stone.“ To platí vždycky.