Alberto Manzano (1955) je španělský básník, textař a překladatel, známý především překlady děl svého blízkého přítele Leonarda Cohena do španělštiny a monografiemi o jeho životě a tvorbě (např. Leonard Cohen: Lorca, el flamenco y el judío errante, 2012).

Manzanovy písňové překlady Cohenových skladeb zhudebnili a nazpívali přední španělští zpěváci, jako jsou Enrique Morente, Duquende, Toti Soler, Yasmin Levy či Javier Colis. Jeho vlastní literární tvorba zahrnuje několik básnických sbírek, které čerpají inspiraci ze španělského surrealismu, poezie Generace 27, flamenka a angloamerické písničkářské tvorby.

V roce 2025 vyšel v češtině výbor z jeho díla nazvaný Mandle a citróny, který uspořádal a přeložil Jiří Měsíc, básník, literární kritik, překladatel a hispanista, jenž se, podobně jako Manzano, věnuje též překladům děl Leonarda Cohena. I on se ve své autorské a překladatelské tvorbě zabývá otázkami identity, smrti a mysticismu a jeho práce reflektuje hluboký zájem o kulturní kontext a symboliku, přičemž často propojuje literární analýzu s širšími filosofickými a historickými souvislostmi.

Výbor čerpá z pěti Manzanových básnických sbírek publikovaných v rozmezí let 1983 až 2023 – Señales para una muerte (Znamení blížící se smrti), Para los que no pueden hablar (Těm, co nemohou mluvit), Puente del alma y la luna (Most duše a luny), El reino de la pobreza (Království chudoby), Ayer operaron a Dios (Včera operovali Boha) – a zavádí čtenáře do světa současného španělského surrealismu, ovlivněného rozličnými kulturními a náboženskými vlivy.

Od černého saka k andaluskému duende

Měsíc se s Manzanem osobně zná a sdílí s ním mnohé vášně a přesvědčení; právě jeho první setkání s tímto autorem se stalo podnětem k tomu, aby se začal učit španělsky. Na Manzanově osobnosti jej fascinuje řada aspektů, včetně skutečnosti, že nosí výhradně černé sako a kalhoty. Měsíc v tom spatřuje symbol neustálého očekávání smrti, což se odráží už v Manzanově rané sbírce Señales para una muerte (1983) – černá obálka s kresbou padajícího Ikara naznačuje konec života – a pak dále až po pozdější dílo Ayer operaron a Dios (2023), kde smrt představuje jakousi vnitřní proměnu. Tento oděv dle Měsíce navíc přemosťuje básníkovu osobní existenci k andaluské tradici, v níž se naplno projevuje fenomén duende (jak jej popsal Federico García Lorca v přednášce Juego y teoría del Duende), kde folklor a kontrasty mezi tmavými, černými tóny a zlatavými odstíny krajiny symbolizují cykličnost, ve které smrt zároveň znamená i znovuzrození, potažmo k hlubokým tónům španělské identity, neboť tento vizuální prvek odkazuje nejen na flamenko a jeho dramatickou estetiku, ale i na surrealistickou tradici, která v Manzanově poezii ožívá skrze spojení reality, snů a osudovosti.

(V rámci analýzy Manzanova způsobu oblékání se ovšem nabízí i prostší vysvětlení: jeho idol Leonard Cohen byl nejčastěji vídán v charakteristickém černém saku, kalhotách a s kloboukem Fedora…)

Trojjedinost v Manzanově pojetí: Bůh–smrt–sex

Manzanovu tvorbu výrazně ovlivňují prvky abrahámovských náboženství, zen-buddhismu a mystiky, které utvářejí její hlavní téma – oslavu ženy jako brány k Bohu a podstatě lidské existence. Jeho poezie je zasazena jak do přírodního prostředí, tak do metropolí, jako jsou Barcelona a Madrid, přičemž tyto motivy prolíná s reflexí smrti, sexuality, mystiky a rouhačství. Často je vsazuje do humorných či groteskních scén inspirovaných vlastní existenciální nejistotou.

Manzano vnímá Boha jako princip lásky, který v sobě může probudit každý; jde o hluboký vztah k druhým, ke světu i sobě samému, což odpovídá východním náboženským tradicím, jež učí, že božská podstata je přítomna v každém z nás.

Věnuje se zen-buddhismu, pravidelně medituje, aby očistil svou mysl od úvah, které považuje za největšího nepřítele člověka, obzvláště v kontextu abrahámovských náboženství. V poezii tohoto básníka je Bůh přítomen ve všeobecném archetypálním trojúhelníku Bůh–smrt–sex, kde Bůh znamená lásku, smrt znovuzrození a sex akt tvoření, přičemž tento princip autor promítá i do svého života mezi samotou a ruchem velkoměsta.

Ačkoli je Manzano spirituálně a mysticky založený, jeho kritický postoj k Bohu a náboženství vrcholí v poslední sbírce Ayer operaron a Dios (2023), v níž se objevuje myšlenka, že byl božský tvořivý princip usmrcen.

Svoboda (v) minimalismu

Alberto Manzano pocházel z nuzných poměrů – jeho matka si vydělávala úklidem schodů, otec, původně kadeřník, prohrál svůj salon, propadl alkoholu, kouření a násilnickým sklonům a babička spáchala sebevraždu, když byl budoucí básník ještě batoletem. Ani jeho vášeň pro umění, k němuž jej přivedla angloamerická hudba, především lyrická tvorba Leonarda Cohena, neústila vždy v úspěch – v roce 2016, po koncertě v Benalmádeně k albu Como un corazón (2015), kam místo očekávaných stovek diváků dorazili jen čtyři lidé, zabředl do dluhů ve výši několika tisíc eur. Tento moment odstartoval sérii dlouhodobých finančních problémů, způsobených jeho neochvějnou „touhou tvořit umění a slibem oživit Cohenovy písně ve flamenkové podobě“ (s. 24).

Manzano, přestože většinu života strávil v Madridu a Barceloně, nachází skutečný domov v osadě Feitús v Pyrenejích, kde si svépomocí opravil kamenný dům a žije v naprosté jednoduchosti, daleko od civilizace. Jeho skromný životní styl, omezený na nejnutnější věci, jako jsou základní potraviny, pár kusů oblečení, nádobí, počítač a přehrávač, se přirozeně odráží v jeho básnické tvorbě a připomíná dnešní trendy minimalismu, slow living nebo simple living. Feitús je pro něj nejen útočištěm a místem odloučení od ruchu, ale také prostorem, kde se setkává s chudobou a zároveň v ní nalézá svobodu. Skromné poměry, v nichž autor žije, reflektuje i ve svých básních, zejména ve sbírce El reino de la pobreza, čímž se mimoděk zapojuje do aktuálních diskusí nad konzumním způsobem života.

Vývoj Manzanovy tvorby: jednotlivé sbírky ve výboru a jejich klíčová témata

Název výboru Mandle a citróny odkazuje na stejnojmennou báseň ze sbírky El reino de la pobreza (Království chudoby, 2016). Ve svém překladu se Měsíc snaží zachovat autorův osobitý hlas, rytmus a výrazové prostředky. Kniha, doplněná edičními poznámkami a komentáři, představuje vzácný příspěvek k překladům současné španělské poezie do češtiny, které jsou stále spíše výjimkou, neboť překladatelé často sahají po autorech minulosti.

Manzanova tvorba usouvztažňuje surrealismus Federica Garcíi Lorcy s rebelstvím a otevřeností angloamerické hudební a literární scény minulého století a nabízí jedinečný pohled na vzájemné kulturní vlivy. Výbor tak nejen rozšiřuje povědomí o současné španělské poezii, ale také otevírá prostor k hlubšímu porozumění provázání literárních tradic a jejich vlivu na citlivého tvůrce.

Publikace navazuje na Manzanovy první verše vydané v češtině v revue Protimluv (č. 2/2021) a jeho vystoupení na literárním festivalu ProtimluvFest v Ostravě v říjnu téhož roku.

Výbor postupuje chronologicky, a začíná tedy výběrem básní z debutové sbírky Señales para una muerte (Znamení blížící se smrti, 1983), která je silně ovlivněna Manzanovou návštěvou Leonarda Cohena na ostrově Hydra: „Jsem muž, který by nejraději zůstal na Hydře / v tom malém pokojíku nad přístavem /
mezi oblými a hladkými kameny dlážděných ulic“ (s. 38). Autor se zde pohybuje mezi fyzickou a mystickou smrtí, v textech odráží fascinaci ženským principem coby branou k Bohu, básně jsou poznamenány pocitem vykořeněnosti („Jsme stále svědky soumraku lidství?“ – s. 45) a zároveň svědčí o hlubokém duchovním hledání: „[…] celý vesmír tvoří jedna a ta samá pradávná píseň. Lidé dělají chybu / když se v něm snaží najít nový život / ve skutečnosti potřebují hudební dalekohledy a radary / protože to jediné, co skutečně existuje / jsou atomy té stále stejné pradávné písně.“ (s. 39)

Prolínají se motivy přírody („Oni pějí / v noci mantru Alláhovi […] zatímco luna v úplňku / pomalu / ukazuje svou zářivou a neposkvrněnou tvář“ – s. 46), osamělosti a lásky v její zničující („tvé vlny mě nesou / na ostrov, který nikdy nespatřím / na ostrov, kam nikdy nedopluju / moje loď se rozpouští ve tvých hřejivých vlnách / celá se rozpadá“ – s. 39) i spásné podobě.

Druhá sbírka, jejíž některé básně jsou v souboru obsaženy, Para los que no pueden hablar (Těm, co nemohou mluvit, 2000), mísí mystické prožitky s otevřenou sensualitou („penisem jsem jí proniknul mezi / perleťové nohy / tak jemně a náhle / jako labuť nořící krk do vody“ – s. 55), přičemž v popředí stojí motiv hudby a inspirace angloamerickou písňovou tradicí. Manzano zde rozpracovává myšlenku rozdílného vnímání Boha, vyjadřuje rozčarování nad zmařenými hudebními projekty a rozvíjí téma lidské i duchovní pouti, mimo jiné skrze narážky na východní duchovní směry („Haiku o posvátném“: „Pouze dvě nohy / se dotýkají / Posvátného“ – s. 56).

Třetí sbírka Puente del alma y la luna (Most duše a luny, 2009) se ještě výrazněji identifikuje s Lorcovou surrealistickou poetikou a Cohenovým náboženským viděním („mezitím Ježíš přijíždí do Jeruzaléma / a Leonard Cohen mu šeptá: ‚Tady máš hřeby‘“ – s. 62). Básně často odkazují k fenoménu duende a flamenku, zároveň však reflektují i politické a společenské napětí v Barceloně a Madridu. Zvláštní důraz klade básník na motiv smrti: „Vběhl jsem do Kruhu se čtyřmi kouty / Svět / Žena Smrt / Mystérium […] a zastřeně pozoruji / jak táhnou tělo mrtvého býka pryč, aby je / rozčtvrtili“ (s. 66) a sebevraždy (např. v básni „Gentille alouette“ dedikované písničkáři Hilariu Camachovi), jež se prolíná s tématem umělecké a existenciální svobody.

Sbírka El reino de la pobreza (Království chudoby, 2016) je věnováno vzpomínce na matku: „Moje matka už není moje matka / můj anděl. / Někdo, o kom nikdo nic neví / její křídla zaklel. / S pohledem zastřeným před cestou / brodí se jinou krajinou.“ (s. 84) Básník téma chudoby zdůrazňuje nejen ve smyslu materiálního nedostatku, ale také jako duchovní prázdnotu či duševní živoření. Čerpá z vlastních zkušeností s izolací ve Feitúsu, kde prožíval hlubokou samotu po odchodu životní partnerky (zejm. báseň „4864: Láska dnes volá tvé jméno“). Básník integruje téma (sensuální) lásky a smrti („Smrtka v bílém rouchu / tančí kolem postele / a při každém kole mi omotává / své šaty kolem krku / až zůstane úplně nahá“ – s. 90) s kritikou systému.

Na hraně mystiky a rebelie: duchovní krize a uhaslý tvořivý plamen 

Nejnovější sbírka Ayer operaron a Dios (Včera operovali Boha, 2023), nazvaná podle stejnojmenné básně, se ostře vymezuje vůči náboženským dogmatům (zejm. báseň „Adam a Eva“) a v rouhavých obrazech představuje Boha jako bytost, již lidstvo zbavilo tvůrčí síly: „obvyklý tým nejvýznamnějších lékařů / z něj vyoperoval srdce velké jako fík / i s hrotem římského kopí / a namísto něj mu implantovali / váček plný cinkavých zlatých mincí / s nápisem ‚In God We Trust‘. // Ten chudák měl snad místo mozku / Černou díru / velkou jako čokoládová kobliha […] na kterou mu přidělali mikročip / aby ho připojili k vysílání Velkého bratra. // Potom mu na jeho těžce lokalizovatelný pohlavní úd […] přišili speciálně navržený prezervativ / ve tvaru kaktusu / aby se vyvaroval jakéhokoliv pokušení dále tvořit.“ (s. 116)

Nepřímo tak Manzano též intertextuálně odkazuje k titulní skladbě z Cohenova posledního studiového alba, vydaného za jeho života, You Want It Darker, konkrétně verši: „You want it darker / we kill the flame“ („Chceš-li to temnější, uhasíme plamen“, překlad recenzentky).

Manzano zde rozvíjí posvátnost ženského principu („Ale Eva se mu povedla / byla to bohyně / a všichni ji uctívali“ – s. 106) a kritizuje odlidštěná velkoměsta („Shromáždili nás v těchto velkých městech / jako do jednoho chaotického mraveniště potulujících se eg […] abychom se odírali jeden o druhého / dívali se jeden na druhého / a požírali se navzájem…“ – s. 107), v nichž člověk ztrácí svou duchovní podstatu. Kniha reflektuje i autorův zármutek nad smrtí Leonarda Cohena („Řekni mi, Lenny, že jsi ještě neodešel / potřebuji neustále cítit to, co jsme spolu zažívali / tři akordy a pravdu“ – s. 112) a zrcadlí Manzanův dlouhodobý zápas s konzumním světem, který jej vedl k úniku do samoty a neustálému zpochybňování vlastního místa ve světě.

Poezie jako hudební výpověď: lyričnost versus vulgární syrovost

Manzanova poezie je silně písňová, rytmická, fluidní, plná motivů sebereflexe, jež se střetávají s ostře vykreslenými obrazy z andaluských ulic a z „vyprahlé“ krajiny Španělska.

V knize, která si nebere servítky a využívá vulgarismů jako běžných slov: „Jen některé ženy královny si vynutily hluboké uctívání kundy“ (s. 45), jsou jasně patrné ozvuky Generace 27 (Lorca, Alberti, Cernuda), avšak Manzano je posouvá k současnému surrealismu, který neulpívá jen na snovosti, ale přidává drsnou realitu velkoměst, jako je Barcelona či Madrid. V některých básních se setkáváme s motivy flamenka – autor nejenže popisuje specifické rytmy a taneční gesta, ale také přenáší „andělskou“ i „démonickou“ podstatu flamenka do textů, v nichž se mísí touha, bolest a výsměch. Do zpěvné poezie citelně proniká angloamerická hudební tradice s melancholickou lyrikou a sebereflexivním pohledem na lásku.

Navzdory mnoha působivým místům může některým čtenářům připadat Manzanova poezie příliš rozvolněná, a to zejména v pasážích, kde se prolíná osobní mystika s náboženskými odkazy. Někdy působí filosoficky přehuštěně – verše jsou protkány symboly (od zenové prázdnoty až po křesťanský kříž), a pokud čtenář nezná kontext (překladatel ho pro jistotu v edičních poznámkách doplňuje), může se ztratit v narážkách na tradice Andalusie, kočovné gitanos, starozákonní postavy či texty Leonarda Cohena.

Další výzvou je Manzanova inklinace ke groteskní nadsázce, s níž dokáže ironicky mluvit o Bohu, jenž je operován, nebo o zcizení se vlastní identitě skrze meditaci. Ne každému bude vyhovovat tento volně pojatý synkretismus.

Hořko-trpký hlas v současné literatuře

Přesto je výbor Mandle a citróny cenným příspěvkem k současné španělské poezii v českém prostředí. Jiří Měsíc odvedl pečlivou práci: citlivě přeložil originální texty a připojil detailní poznámky a komentáře. Publikace je obohacena o autorovy osobní příběhy a postřehy, z nichž je jasné, že si Manzonova díla i jeho samého hluboce váží.

Vydání básnického výboru Mandle a citróny je pozoruhodným počinem, neboť představuje dílo, jež spojuje zdánlivě neslučitelné: andaluský folklor, prvky surrealismu, zen-buddhismu a odkaz Leonarda Cohena. Na první pohled zaujme už název, odkazující ke stejnojmenné básni: kontrast mezi mandlovou hořkostí („řekni mi proč / je poslední mandle / vždy tak hořká“ – s. 79) a trpkostí citrónů („Tentokrát však ze mě nepocítíš zatrpklost.“ – s. 78) vytváří poetický rámec, který Manzano dále rozvíjí v dialozích o lásce, smrti a znovuzrození.

Sbírka, okořeněná andaluským temperamentem, potěší především čtenáře toužící po autentičnosti a silném spirituálním náboji, jenž vychází jak z katolické, tak zenové tradice. Ačkoli mohou některé básně působit až příliš symbolicky a vyžadují od čtenáře hlubší znalost španělského kulturního kontextu, právě tato vrstevnatost a překvapivé kombinace tvoří jedinečnou poetiku.

Výbor je zdařilou ukázkou toho, jak lze v současné době psát poezii otevřeně, přitom s ohledem na literární tradici a s respektem k mnoha kulturním i náboženským pramenům.

V konečném důsledku kniha představuje inspirativní příklad, jak se i v českém kontextu dají objevovat neotřelé hlasy španělské literární scény.