Tereza Boučková (1957), dcera spisovatele Pavla Kohouta a režisérky Anny Kohoutové, signatářka Charty 77, vydala své první prozaické dílo Indiánský běh, které obdrželo v roce 1990 Cenu Jiřího Ortena, v samizdatu. V roce 2006 získala první cenu za scénář Zemský ráj to napohled zfilmovaný v režii Ireny Pavláskové. Mezi bestsellery spadá i Rok kohouta, Šíleně smutné povídky, Bhútán, má láska, Život je nádherný či scénář k filmu Smradi.

Její nejnovější kniha Dům v Matoušově ulici je silným, sugestivním, lidsky angažovaným literárním počinem, který zahrnuje oba totalitární režimy v Československu i aktuální dění v tuzemsku a ve světě a na trojím pilíři slavných rodin Schwarzů, Kohnů a Epsteinů vystavuje sokoban výjimečných, pohnutých osudů dalších osobností, jež domem (napříč staletími) prošly či s ním byly úzce spjaty.

Autorka, v době psaní románu žijící právě v domě v Matoušově ulici 12, příběhy, které se odehrávají v kulisách proměnlivé a neutěšené politické a sociální situace, zkoumá a mapuje téměř jako reportérka; spíše než standardním románem je kniha biografickým a částečně i autobiografickým dokumentárním počinem, který osciluje mezi beletrií a literaturou faktu.

V knize autorka otevřeně zmiňuje své etické dilema (jelikož ne každý z jejích protagonistů si přál, aby byl jeho příběh – či určité části – vypuštěn do prérie široké veřejnosti a paparazzi):

Mám právo vstoupit do jejich životů? Mám právo o nich psát? Mám právo si vymýšlet nebo spíš domýšlet, když není, koho se zeptat?
s. 77

Dům jako svědek historických milníků a osobních dramat

Linie přítomného vyprávění se střídá s vyprávěním minulým, přičemž to minulé, o historii domu, začíná v roce 1927, kdy jej koupil vdovec, židovský právník Eduard Schwarz pro svou rodinu. O obě jeho děti pečoval lékař, profesor Epstein, jehož syna Františka před koncentračním táborem zachránil jeden z transportů Nicholase Wintona.

Schwarzova dcera si vzala za manžela architekta, který spolu se svým bratrem navrhl přestavbu domu, Ottu Kohna, shodou okolností otce nejen Josepha Kohna, jemuž byl dům v restituci navrácen a jehož relativně nedávným úmrtím v New Yorku minulé vyprávění končí (dům přechází do vlastnictví realitní společnosti z Vídně), ale také Miloše Formana, svého nikdy neuznaného levobočka, který se tajemství o svém biologickém otci dozvěděl až díky maminčině spoluvězenkyni z Osvětimi (kde maminka zemřela) v dopise o dvacet let později (jeden z příběhů, který měl být na přání Josepha v knize vynechán)!

Pro své psaní volí Boučková zajímavý styl: jednoduchá syntax, opakování jako forma gradace, kusé vyprávění – čím působivější moment, tím větší fragmentace: „Je osmnáctého května, je rok 1939, je Protektorát Čechy a Morava.“ (s. 24), „Že jsou ti všichni Židé? Proč bych to psala? […] když doteď byli… Lidé!“ (s. 27) nebo: „Kdyby vzal nabízené místo ve Švédsku. Kdyby nebyla válka. Kdyby nebyl Žid. Kdyby…“ (s. 35)

Bolestné zrcadlení historie v současnosti

Autorka nepíše knihu z pozice objektivního vypravěče, naopak dává najevo autentičnost svých emocí, pohnutky spojené s příběhy, o nichž píše, a často z role vypravěče vystupuje, aby v ich formě přešla do intimity svého vnímání; doznává se k tomu, jak niterně se jí dotýká minulé i aktuální dění ve světě i doma (s. 40: „Pauza. Už nemůžu. Musím se nadechnout, musím se nadechnout. Musím si od té hrůzy, do níž jsem se propsala, odpočinout!“).

S úděsem a spravedlivým hněvem vnímá Boučková souvztažnost mezi minulým a přítomným, děsivé opakování historie až po hrůzné genocidy dnešního světa, od tažení Ruska na Ukrajinu (Rusko autorka přirovnává k velkoněmecké říši: „Přesně na den za dva měsíce je všechno v nejlepším velkoruském pořádku.“ – s. 108) přes útok Hamásu na Izrael až po střelce z pražské filosofické fakulty, který před Vánoci roku 2023 zavraždil čtrnáct lidí. „Jaký smysl má vyprávění minulých příběhů, když se kousek od nás děje v přímém přenosu tohle.“ (s. 103)

V průběhu psaní románu zaútočí Hamás v říjnu 2023 na Izrael. Na tanečním festivalu znásilňují, mučí a vraždí (přičemž teroristé vše natáčejí a posílají na sociální sítě) nejen Izraelky, ale i Britky, Thajky, Američanky, Němce. Svět přihlíží. Do Gazy jsou jako rukojmí uneseni i tací, co přežili holokaust a jsou na kolečkových křeslech! Autorka má na mnohé dění nesmlouvaný názor, který otevřeně předkládá (například v konfliktu Izraele a Palestiny je její přívrženectví – i díky působení v židovském sboru Mišpacha – zcela zřejmé); apeluje na vědomí sounáležitosti, paměť národa i identitu s lidstvím, jehož základem je (měl by být) člověk vědomý, empatický a hluboce morální.

Výsledkem mohl být rozvleklý román plný patosu nebo objemný historický román formátu, na nějž jsme zvyklí například u Kateřiny Tučkové. Autorka se však rozhodla pro fragmentaci, výčet, vršení faktů a strohých vět, které nepotřebují sáhodlouhé popisné a psychologické pasáže. Působí už samou inherentní hrůzou skutků, jichž jsou lidé schopní a které si ani současná společnost tekuté modernity, v době, kdy se chystáme vyslat lidskou posádku na Mars, neumí vpravdě uvědomit – jako by byl nepoučitelný!

Z jejího mrtvého těla stoupá k nebi duše miminka, které čekala. Odlétá v podobě maličké bílé vyšívané košilky. Odlétá na balóncích. Stoupá podél pavlačí […] Místo hrobového ticha, které po takové síle čekám, slyším, že se hosté u pavlačových stolků hlasitě a družně baví. Sklenice cinkají, někdo začne hrát na piano, které je na pavlači taky… Život, no.
s. 74

Od Mengeleho k Gentlemanům

Dům v Matoušově ulici je skutečná pražská (smíchovská) reálie. Autorka v něm vyrůstala a později v dospělosti se do něj vrátila, aby tu pečovala o svou maminku stiženou Alzheimerovou chorobou. V domě žily slavné herečky, Zita Kabátová (Světlo jeho očí, Přednosta stanice, Zlaté dno, Madla zpívá Evropě) a „pyšná princezna“ Alena Vránová (ta tam byla jen hlášena na přání rodičů Pavla Kohouta kvůli „nadměrným metrům“ bytu). Bydlel tu lékař Berthold Epstein, kterého si v koncentračním táboře Osvětim vybral ke spolupráci zrůdný Josef Mengele (zatímco Mengele vězňům mění barvu očí a působí tak slepotu, dvojčata chce sešít dohromady, srovnává orgány sourozenců, zajímají ho defekty, jako je trpasličí vzrůst, a vyhrazuje se ve svých odporných pokusech na mučení dětí a pitvy, prof. Epstein například zachrání Artura Radvanského Tübergera či s kolegou Rudolfem Weisskopf-Vítkem vyléčí nomu u oslabených podvyživených romských dětí; když se podaří najít léčbu, Mengele nechá celý cikánský tábor vyvraždit – pokus došel konce). Krátký čas zde prožil novinář a politik Hugo Vavrečka a na návštěvy za svou milenkou Annou Kohoutovou, maminkou Boučkové, sem docházel jeho vnuk – Václav Havel.

K dějinám domu a jeho osazení z minulosti přidává Boučková své lyrické vzpomínání na vlastní dětství (v domě žila po opuštění rodiny otcem se svou maminkou a dvěma sourozenci, chvíli i s přísnou a chladnou babičkou, maminkou Pavla Kohouta, již děti neměly v lásce a kvůli níž maminka nechala byt rozdělit) a adolescenci (v souvislosti s níž zmiňuje Jiřího Zavřela, slavného skifaře spojeného dost možná přes pět kolen s D’Artagnanem, jeho syna Jiřího i manželku Zitu Kabátovou, jíž doba – a herecké kolegyně – ublížily podobně jako „hvězdě“ Jiřině Štěpničkové), jež propojuje s dobovými trendy a posuny. Tak se čtenář dozvídá například o muzikálu Gen-
tlemani (1968), české East Side Story s Josefem Lauferem a Reném Gabzdylem, ale i o návštěvách Václava Havla u Tereziny maminky (na jedné takové byl zatčen a posléze uvězněn). Když líčí osudy Zity Kabátové, zmíní i tragický konec režiséra Jana Svitáka a smutný příběh velkého herce Vlasty Buriana.

Co prosákne mezi řádky

Autorka z přítomné narace zachycuje i proces hledání informací o obyvatelích domu, pomoc konkrétních lidí a institucí, genezi svého díla i osobní reflexe: „Od začátku řeším, jestli ponechat jejich pravá jména. […] Nejdřív se tomu vyhnu a dávám jen zkratky. Ale postav přibývá a zkratky nestačí; je jich moc. Brzy v nich mám zmatek i já. Jaký zmatek by měl čtenář? Ne, zkratky jsou špatně. Zkratky ruším.“ (s. 78), „Možná proto tak usilovně svou paměť namáhám. Proto tak usilovně pátrám. Proto chci zaznamenat příběhy, které se kolem mě odehrály. Bojím se mámina osudu.“ (s. 88)

Dům v Matoušově ulici je intenzivní literární počin, v němž je na malém prostoru dvou set stran shromážděn kopec bolesti a smutku. Autorka neupřednostní dlouhosáhlou tragickou ságu, ale přímost, pregnantnost a působivost. Nit jejího vypravěčského tkaní vytváří přehledné obrazy, ve kterých se lze snadno orientovat a v nichž lze uzřít mnohé – i co je psáno mezi řádky. Těch dvě stě stran tak není čtením na pár hodin. Čtenář je nucen se zastavovat, nadechnout, zauvažovat…

Po dočtení zůstává v těch vnímavějších ostro-hořká pachuť a palčivost: ať včera, či dnes, pořád může být

večeře dvou obyčejných lidí, co se mají obyčejně rádi, rozmetená. Na kusy a na kufry
s. 74.