Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v úvodníku minulého čísla jsem vám slíbil, že se po letní pauze vrátíme k diskusi o udržitelnosti spisovatelského a vůbec uměleckého povolání. V přítomném čísle slib plníme a přinášíme nové příspěvky od dvou spisovatelek: Jana Poncarová nabízí převod společenských idejí a systémových principů do jednoho konkrétního osobního příběhu, v tom druhém se Viktorie Hanišová (mimochodem předsedkyně spolku Klub přátel Tvaru, který tento časopis vydává) vymezuje proti „mentalitě oběti“ a pocitu ublíženosti, který si podle ní spisovatelé pěstují. Diskuse se nám tu trochu štěpí, a to na klíčové otázce: zda má spisovatel právo chtít podmínky jako profesionál, nebo zda má literatura zůstat v nejisté zóně „poslání“ a vedlejšáku.

Zde cítím – i kvůli některým reakcím na minulé texty – potřebu deklarovat, že publikování textů psaných z různých, ba opozitních pozic neznamená, že bychom v redakci žádný názor neměli nebo nechtěli mít a nalhávali si, že si zachováváme „zdravý nadhled“, případně pohodlně setrvávali v „neutrálním“ stanovisku, že pravda bude stejně někde uprostřed. To by byl jednak sebeklam, protože na tom, jak vypadá literární provoz, jsme všichni tak či onak závislí, ale jednak, a to hlavně, stojíme jednoznačně na straně udržitelnosti literárního provozu, která stála na začátku celé debaty. Zároveň však platí, že netiskneme jen hlasy, se kterými souhlasíme; to bychom se rychle dostali do komnaty ozvěn. Co by to pak bylo za diskusi?

Zopakujme si, oč tu jde. Literatura skutečně není příslovečná slonovinová věž, nějaká izolovaná sféra duchovna, ale součást společenského života – i s jeho nerovnostmi, únavou, ekonomickými limity i proměňující se infrastrukturou. Když mluvíme o udržitelnosti, nemluvíme o doživotních rentách pro melancholiky. Mluvíme o tom, co vše je dnes od autora očekáváno – a co za to systém nabízí zpět. Použil jsem sousloví „podmínky jako profesionál“: mám na mysli hlavně to, že stejně jako nám může být protivný narativ oběti a „poslání“, měli bychom uznat, že mentalita „psali byste přece stejně, i kdyby vám nikdo nezaplatil“ je podpásovka jako Brno. Protože psaní je práce, řemeslo, kolikrát i dřina, a to, že se při něm uplatňuje vnitřní potřeba, múza, má snad znamenat, že spisovatel nemá chtít férovou smlouvu, včasné proplacení faktur nebo jasná procenta z prodeje?

Položím ještě jednodušší otázku. Máme jako společnost autorům platit za to, že chtějí psát? Myslím, že kladná odpověď není úplně mimo. Nejsme zas tak chudá společnost, abychom si nemohli dovolit investovat do kultury, stejně jako to děláme u doktorandů, vědců, pedagogů, pracovníků v kultuře. Jsem totiž přesvědčen, že se nám to bohatě vrátí – na schopnosti čelit dezinformacím, na ušetřených prostředcích za léčení nemocí duše a jistě i na řadě dalších věcí, které spočítají lepší odborníci, než jsem já. Stipendia, granty, institucionální podpora – to nejsou výsady, ale nástroje, které už dnes literární provoz (byť částečně) drží nad vodou. Je zcela legitimní se ptát, zda by neměly být posíleny – obzvláště v situaci kolem vykastrovaného statusu umělce, pro literáty víceméně nepoužitelného.

Protože kdyby nebylo literárních rezidencí a další institucionální podpory, kdo ví, zda by vůbec vznikla například tak skvělá básnická kniha, jako je Zvířata přicházejí do města Marie Iljašenko, které – a jejíž autorce – se zde zevrubně věnujeme. Talent a vize k sobě potřebují, jak řečeno výše, formální dovednosti – a v tomto případě musíme dodat ještě rešerše a sebevzdělávání. To všechno stojí hrůzu času. O tom je celou dobu řeč, o ničem složitějším. A na závěr svůj minule daný slib ještě jednou zopakuji: ještě se k tomu vrátíme.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, nepodmíněné základní čtení.