Hrajete si rádi? Ať už si za koncept „hraní (si)“ dosadíte hokej, sudoku, videohry, LEGO, nebo třeba kolo, kolo mlýnský, nejspíš se shodneme, že valná část lidské populace i zvířecí říše (vezměme si např. psy a aportování) k herním aktivitám přirozeně tíhne. Což může při „evolučním“ pohledu zaměřeném na přežití a zisk působit zvláštně, protože z tohoto hlediska takové aktivity nepřinášejí žádný bezprostřední užitek. Přesto existují biologické a psychologické důvody, proč různé druhy her vyvolávají u různých jedinců příjemné pocity. U kojenců a batolat jde především o nutnost osvojení si základních motorických dovedností a kognitivních funkcí. S přibývajícím věkem pak začínají hry naplňovat také další potřeby – např. adolescenti hrající si v parku s yoyem trénují svou zručnost a rozvíjejí kreativitu. A kromě toho uspokojují touhu patřit do skupiny, což s teenagery sdílejí též třicátníci na hospodském kvízu, padesátníci na šipkách i sedmdesátníci u mariáše.

Jestliže tedy hry hrají (sic!) v našich životech tak důležitou roli, je přirozené, že jejich mechanismy často aplikujeme také na další činnosti. Když to děláme vědomě, můžeme tuto techniku označit pojmem gamifikace. Té se typicky využívá k posílení motivace v oblastech, jež nám samy o sobě příliš zábavné nebo radostné nepřipadají, třeba ve vzdělávání, práci či při snaze o dodržování zdravých návyků. Co když se ale jisté herní principy ukrývají i tam, kde by nás to na první dobrou nenapadlo? Nesměřuji samozřejmě k ničemu jinému než k jazyku.

V roce 1953 vyšla kniha, kterou ve velké anketě uskutečněné na přelomu milénia zvolili akademici v USA a Kanadě nejvýznamnějším dílem filosofie 20. století – Filosofická zkoumání (Filosofia, 2019; druhé vydání) Ludwiga Wittgensteina. Původem rakouský myslitel působící na Cambridge se zde formou poměrně krátkých poznámek dotýká celé řady témat, největší pozornost však věnuje zejména fungování jazyka a podstatě významu, onomu styčnému bodu (nebo spíše ploše) filosofie a lingvistiky. Výchozí pozicí díla je přehodnocení augustinovské myšlenky, že jazyk je systémem slov pojmenovávajících předměty, kde každé slovo má právě takový význam, který je mu k označení daného předmětu přiřazen. Wittgenstein poukazuje, že takovýto postulát sice může být pravdivý, ale jen pro určitou část slov (především pro konkrétní podstatná jména), nikoliv pro celý jazykový systém, a nabízí analogii s hrami – kdyby nám někdo tvrdil, že

[h]raní spočívá v tom, že se předměty posouvají podle určitých pravidel po nějaké ploše,

asi bychom mu namítli, že tento popis platí pro hry deskové, ale nelze jej vztáhnout také na všechny ostatní druhy (s. 17).

Wittgenstein nezůstává u her pouze v rámci zmíněné podobnosti a dále zavádí pojem řečové hry. Ty z principu jednoznačně nedefinuje, ale nabízí jejich příklady: rozkazování, popisování objektů, referování o dění, zpívání, vyprávění příběhů či vtipů, překládání z jednoho jazyka do druhého, děkování atd. (s. 26). Podobně jako různé hry mají některé prvky společné, ale užívají jich odlišně (např. figurky v dostizích a sázkách versus figurky v člověče, nezlob se), tak i rozličné řečové hry sdílejí týž jazykový materiál, s nímž však nakládají podle svých vlastních pravidel. Úvahami o řečových hrách se Wittgenstein dostává ke svému pojetí významu. Stejně jako figurky nemají samostatně žádné konkrétní vlastnosti ani účel, nýbrž v každé hře jsou jim přiřazeny jiné, tak slova (a dokonce ani věty) nemají podle Wittgensteina univerzální význam samy o sobě, ale vždy na sebe berou jiný podle kontextu aktuální řečové hry a jejích pravidel. Příkladem může být třeba kombinace slov dobrý den – odlišných významů nabývá v řečové hře zdravení (Dobrý den!), zhodnocení (včera jsem měl dobrý den) nebo konstatování (dnes je dobrý den na výlet). Tento jev pak je zobecněn v tvrzení, že

význam nějakého slova je způsob jeho použití v řeči
s. 36.

Koncepce významu slov jakožto způsobu jejich užívání neimplikuje, že by obecně bylo nemožné slova definovat, nýbrž že jsme většinou schopni jim v komunikaci rozumět a smysluplně je používat i bez znalosti jakýchkoliv definic. Představte si situaci: čtete strhující román, hltáte jedno souvětí za druhým a jste napjatí, co přinese další stránka, když vtom vaše tempo naruší slovo, se kterým jste se ještě nikdy nesetkali a o němž netušíte, co znamená. Co uděláte? Sáhnete po mobilu a ono neznámé slovo vygooglujete (případně postaru vyhledáte ve výkladovém slovníku)? Anebo tohoto narušitele prostě přejdete a budete pokračovat ve čtení? První možnost sice nabízí větší jistotu ohledně dobrání se odpovědi na otázku „co to znamená?“, ale pokud zvolíte možnost druhou, velmi pravděpodobně vám význam daného slova dojde též, a to na základě jeho užití v kontextu. Zatímco první možnost připomíná způsob, jakým se dospělí učí cizí jazyk, druhá možnost je podobná tomu, jak si nová slova své mateřštiny osvojují malé děti. O tom, který způsob rozšiřování slovní zásoby je účinnější, si každý může udělat názor sám.

Na Wittgensteinovo pojetí významu jako způsobu užívání navázal ve svém díle britský lingvista John Rupert Firth, jenž je autorem mého oblíbeného citátu: „You shall know a word by the company it keeps“, což lze volně přeložit jako „Slovo poznáš podle společnosti, s níž se stýká“. Uvedený citát trefně vystihuje podstatu pojmu kolokace, který do lingvistiky zavedl právě Firth. Kolokace jsou spojení slov vyskytujících se často spolu v blízkém kontextu, přičemž tato spojení musejí být ustálená (např. hladká mouka kolokací je, ale hodně mouky nikoliv) a smysluplná (štípat dříví ano, štípat vodu ne). Zkoumání kolokací (usnadněné statistickými nástroji korpusové lingvistiky) má v současnosti nezastupitelnou roli při tvorbě slovníků, mimo jiné i proto, že lingvistům umožňuje lépe odhalovat a rozlišovat jednotlivé významy slov víceznačných. Například adjektivum falešný příliš polysémně nepůsobí, ale stačí se podívat na několik z jeho nejčastějších kolokací, abychom si uvědomili, že u bankovky, poplachu, identity, úsměvu, svíčkové či zpěvu spočívá falešnost vždy v něčem jiném. Díky tomu pak lze do slovníkového hesla napsat kvalitnější definice jednotlivých významů a uvést k nim vhodnější reálné příklady.

Již delší dobu pozoruji, že oblíbenou řečovou hrou mnoha lidí je samo hraní si se slovy, přičemž lingvisté samozřejmě nejsou výjimkou a také se rádi věnují (meta)jazykovým hříčkám. A nejradši jsou, když je můžou využít v názvech svých článků.