Kolik je na světě řečí? To sice není verš z písně „Kolik je na světě“, ale odpověď skladatele a písničkáře Petra Skoumala „toho i toho je mnoho“ z refrénu by byla pravdivá také v případě této záludné otázky. Pokud však chceme znát přesnější údaj, nejspolehlivějším zdrojem informací o jazycích světa je databáze Ethnologue, jejíž 27. vydání z února 2024 jich eviduje celkem 7 164. Mimochodem, 3 140 jich má na základě počtu svých mluvčích (ale také vlivem dalších faktorů) status ohroženého jazyka. Pro všechny, kdo se kvůli množství anglicismů ve vyjadřování dětí a mládeže bojí o naši mateřštinu, mám dobrou zprávu – s celkovým počtem 12,3 milionu mluvčích je čeština v databázi 103. největším jazykem, a má tak opravdu daleko k ohrožení.

Není ale možné, že je na světě řečí ještě mnohonásobně více? Co když jich je dokonce kolem osmi miliard? Tvrdit, že každý člověk na planetě mluví svým vlastním jazykem, možná působí přehnaně a představa takového světa nám může připadat přitažená za vlasy. Skutečností však je, že takzvané externí (jinak též národní či sociální) jazyky, tedy těch více než sedm tisíc entit označovaných názvy jako třeba švédština nebo zuluština, nejsou něčím samozřejmým, co by od počátku autonomně existovalo v přírodě a co by si lidé osvojovali v předem pevně dané podobě. Externí jazyky jsou spíše výsledkem procesů kategorizace a generalizace – lze je chápat jako určité škatulky založené na překryvu vybraných prostředků společných pro vyjadřování členů konkrétní skupiny, zpravidla geograficky, etnicky či kulturně vymezené. Žádní dva jedinci dorozumívající se stejným externím jazykem totiž nikdy neužívají všechny jeho prostředky zcela totožným způsobem, nýbrž každý z nich v souladu se svým vlastním jazykem interním, což se pak odráží v jejich rozlišitelných individuálních stylech.

Anglický spisovatel Samuel Taylor Coleridge již počátkem 19. století zaznamenal, že jazyk každého člověka má „za prvé, své individuality; za druhé, společné vlastnosti třídy, do které patří; a za třetí, slova a fráze univerzálního užití“. Je pozoruhodné, že právě individuality pro Coleridge představovaly primární složku jazyka jednotlivce. Přibližně o 170 let později se tohoto tématu dotkl také Jacques Derrida, když vyjádřil myšlenku, že všichni jsme tlumočníky a překladateli, protože si při každé komunikaci s druhými musíme jejich sdělení překládat do svého vlastního jazyka, abychom je dokázali pochopit. Jednou z příčin nedorozumění, k nimž v komunikaci mezi rodilými mluvčími téhož externího jazyka dochází možná až překvapivě často, tak někdy bývá právě nedostatečná znalost onoho individuálního jazyka našeho komunikačního partnera a z ní plynoucí chyby v „překladu“. Pokud na Derridovu překladatelskou metaforu přistoupíme, pak už představa osmi miliard rozličných řečí nezní až tak odtrženě od reality.

Konstatování, že vyjadřování každého člověka je jedinečné, může působit banálně, ale tento jev hraje důležitou roli v teoriích týkajících se původu a povahy jazyka. Například německý lingvista Hermann Paul si už v osmdesátých letech 19. století uvědomoval, že každý přirozený jazykový projev je vždy dílem jediného člověka (tedy pochází z jeho mysli), a proto prosazoval, aby středem lingvistického zkoumání byl právě jedinec a jeho mysl. Nezanedbatelný fakt, že za každým autentickým jazykovým materiálem stojí konkrétní osoba se svými vyjadřovacími individualitami, zároveň vytváří úskalí pro výzkumy usilující o obecně platné popisy jazyka. Paulův přístup poněkud předběhl svou dobu, neboť byl v přímém kontrastu s tehdy převažujícím směrem historicko-srovnávací lingvistiky, jež se soustředila především na systémy prvků a pravidel jednotlivých jazyků, na základě čehož zkoumala genealogické vztahy mezi nimi a pátrala po jejich původu.

Dosud byla řeč jednak o poněkud abstraktním interním jazyku jedince, jednak o jeho konkrétní realizaci v podobě individuálního stylu. Obojí dohromady lingvistika zastřešuje termínem idiolekt. Ten bývá definován různě, zde si vystačíme s tím, co uvádí Nový encyklopedický slovník češtiny, totiž že idiolekt označuje „soubor jazykových vyjadřovacích prostředků vlastních jednotlivci“ a že jeho základem je „mateřský jazyk v původním smyslu slova, tj. ta přirozenou cestou osvojená podoba národního jazyka, které se užívá v běžné denní komunikaci v rodinném prostředí“, na niž se „navrstvují další variety národního jazyka, včetně jazyka spisovného, ale také sociolekty nebo další (cizí) jazyky“. Na idiolekt tudíž lze nahlížet jako na jakýsi lingvistický ekvivalent osobnosti, která je podobně formována konstelací vrozených vlastností a vnějších vlivů.

Mezi idiolektem a národním jazykem (coby nejmenší a největší množinou z hlediska počtu mluvčích) se rozprostírá široká škála odlišných variet (útvarů), v nichž se jazykové prostředky shlukují podle své distribuce v populaci. Variety tedy mohou být kupříkladu institucionalizované (kodifikovaný spisovný jazyk), sociální či třídní (různé druhy sociolektů, např. profesní mluva, zájmový slang, zločinecký argot), teritoriální (především dialekt a interdialekt), etnické (etnolekt), rodinné (familiolekt) atd. Je přirozené, že v závislosti na komunikační situaci mluvčí „své“ variety všelijak kombinují a střídají, někdy vědomě, jindy automaticky. Tato skutečnost je jak příčinou, tak důsledkem toho, že mezi varietami nelze vždy nakreslit jasné hranice. Ty se někdy těžko vytyčují dokonce mezi dialekty a národními jazyky a, jak připomínají sami autoři, počet jazyků světa v databázi Ethnologue by se při použití jiných kritérií pro jejich vymezení mohl značně lišit.

Polysémie slova jazyk (Akademický slovník současné češtiny uvádí celkem sedm významů s dalšími podvýznamy) je krásná i zákeřná zároveň. Není těžké poznat, kdy je řeč o orgánu v ústní dutině, kdy o masném pokrmu a kdy o části boty. Ale rozdíly mezi konkrétním systémem znakových prostředků sloužících k dorozumívání, jeho dílčím útvarem, individuálním stylem a potenciální schopností v lidské mysli jsou mnohem subtilnější, což může být někdy trochu matoucí. Setkal jsem se s představou, že lingvisté přece musejí umět spoustu jazyků, protože co jiného by mělo znamenat, že je studují… Nebudu lhát, nadaným polyglotům trochu závidím. Avšak i jeden jediný jazyk ve všech svých varietách a individuálních odstínech utváří nekonečně bohatý svět, jehož studiem lze strávit celý život.