Nedávno mi v e-mailové schránce přistálo reklamní sdělení jednoho mediálního domu s předmětem „Nemáte čas číst? Zkuste naše podcasty s 50% slevou“. Přišlo mi to trochu tragikomické, ale především dokonale symptomatické pro dnešní dobu, v níž je naše společnost posedlá šetřením času snad u jakékoliv činnosti. Nebojte, tento článek nemá být konzervativně laděnou filipikou písmomilce proti podcastům, audioknihám a jiným moderním prostředkům přenosu informací či způsobům dorozumívání obecně. A stejně tak nechce být ani ezotericky spasitelským textem o nutnosti mindfulness a pomalého životního stylu. Cílem následujícího zamyšlení je z lingvistické perspektivy nahlédnout mnohotvárnou povahu jazyka na škále mluvenost–psanost a prozkoumat souvislost této proměnné s efektivitou mezilidské komunikace. Protože co je efektivní, to šetří čas, a o to nám jde především, no ne?

Nejprve si položme jednu otázku. Co je v (pre)historickém vývoji lidstva jakožto druhu starší – jazyk mluvený, nebo psaný? Nemusíme být odborníky, stačí vlastní zkušenost s vývojem člověka jakožto jedince, abychom vydedukovali odpověď, že primárnější, a tudíž vývojově starší, je mluvená, respektive zvuková podoba jazyka. Dorozumívání se hlasem je přirozenější a přímočařejší proces, jehož pomocí lze dosáhnout kýženého komunikačního cíle rychleji a „levněji“ (tedy bez materiálních prostředků). Člověku vstupujícímu do silnice před rozjeté auto nepošlu dopis s upozorněním, ale hlasitě na něj křiknu. Jeden pravěký lovec druhému nebude pokyny k útoku na mamuta zaznamenávat na kůru stromu, ale předá mu je ústně, případně si vypomůže gesty a mimikou, které jsou s mluveným projevem neoddělitelně spjaty. A v neposlední řadě je zvukový signál jednodušší na percepci, což lze pozorovat např. na schopnosti malých dětí vnímat a chápat vyprávěné příběhy mnohem dříve, než dokážou samy číst.

Proč se tedy lidstvo začalo dorozumívat též písemně, když jde o proces pomalejší, nákladnější a kognitivně náročnější? Jak se v průběhu dějin životy jedinců i skupin stávaly čím dál komplexnějšími, vzrůstala spolu s tím potřeba sdělovat si více rozličných typů informací, často výrazně složitějších než v dobách předcházejících. Různé informace jsou v lidské mysli uloženy v různě komplikovaných strukturách, a jelikož možnosti produkce i recepce mluvení jsou limitovány našimi biologickými a mentálními schopnostmi, bylo zapotřebí vymyslet jiný způsob pro úspěšnou výměnu i těch nejsložitějších myšlenkových obsahů. Psané texty navíc díky své trvanlivější a snadněji reprodukovatelné podstatě ulehčily komunikaci přes velkou prostorovou i časovou vzdálenost (bez zvukového záznamu lze mluvení vnímat pouze v momentě produkce, kdežto psaní kdykoliv v budoucnosti) a kromě toho značně rozšířily řady potenciálních příjemců sdělení. Psaná forma jazyka tak mezilidskou komunikaci obohatila o zcela nové možnosti.

Jazyk mluvený i psaný v našich životech plní vícero funkcí, přičemž podle situačního kontextu z obou modů volíme ten aktuálně vhodnější. O těchto způsobech obvykle ani neuvažujeme jako o dvou možnostech jedné volby, ale spíše na základě zkušeností a momentálních okolností automaticky víme, kdy je lepší mluvit a kdy psát, abychom dosáhli svého komunikačního cíle. Tato flexibilita se naplno projevuje v přechodných modech, které na kontinuu mluvenost–psanost kombinují charakteristiky obou těchto pólů. Mluvená psanost plní funkce příznačné pro jazyk mluvený, ale realizuje je v psané podobě. Typickým příkladem jsou chatové konverzace v instant messaging aplikacích. Naproti tomu psaná mluvenost plní funkce obvykle vyhrazené pro jazyk psaný, avšak realizuje je v mluvené podobě – vhodným příkladem může být řečnický projev pronesený podle předem sepsané osnovy.

Lidská schopnost přecházet mezi oběma těmito mody plynule a bez obtíží se může na první pohled zdát samozřejmá, když si představíme třeba studenta zapisujícího si poznámky během učitelova výkladu. Tato iluze se ale začne rozplývat, když přeneseme pozornost z jazyka, který dobře ovládáme, na jiný, jemuž se teprve učíme – v takovém případě nám mluvení, poslech, psaní a čtení mohou připadat jako čtyři zcela oddělené disciplíny, přičemž v některých můžeme excelovat, kdežto v jiných si připadáme jako věční začátečníci. Tento fenomén popisují výzkumy z oblastí psycholingvistiky, neurolingvistiky či didaktiky jazyka. Pro hrubou představu o jedné z jeho příčin se ale stačí důkladně podívat, nakolik se od sebe mluvený a psaný jazyk ve skutečnosti liší.

Přestože je mluvený jazyk vývojově starší, předmětem seriózního vědeckého výzkumu podloženého empirickými daty je teprve několik desítek let. Zatímco autentického materiálu ke studiu psaného jazyka mělo lidstvo relativní dostatek již od starověku, při popisu mluvené řeči byli lingvisté dlouho odkázáni jen na vlastní smysly, paměť a intuici, což nejsou zrovna ty nejspolehlivější analytické nástroje. První změna k lepšímu přišla s technologiemi záznamu zvuku, plnohodnotné výzkumy pak byly umožněny se vznikem korpusů, tedy rozsáhlých prohledávatelných souborů autentických textů (psaných či mluvených) uložených v elektronické podobě. Až díky nim mohli lingvisté přesněji popsat jevy typické pro mluvený jazyk (zejména spontánní), jako jsou např. fonetické redukce (vypouštění hlásek), gramatické neshody, relativně jednoduchá slovní zásoba nebo přerušované a nedokončené výpovědi. Je zajímavé, že při každodenní komunikaci si těchto všudypřítomných „nedokonalostí“ většinou ani nevšímáme, ale v literárních a filmových dialozích je autoři raději vynechávají (či alespoň minimalizují), protože by mohly působit rušivě a komplikovat porozumění.

Poslech podcastů a audioknih rozhodně není méněcennější než čtení článků a knih. Každý člověk funguje jinak, a tak poslech pro mnoho lidí představuje lepší způsob, jakým se na přijímané informace soustředit a vstřebávat je. Pokud zvolené médium úspěšně doručilo sdělovaný obsah k příjemci, pak dobře splnilo svůj účel bez ohledu na svou audiální či vizuální podstatu. Tímto mechanickým „doručením“ však končí práce média a začíná úsilí mozku – bylo by scestné si myslet, že poslech sám o sobě nám ušetří čas tím, že za nás odvede intelektuální práci. Hltat texty rychleji, abych jich stihl zkonzumovat co nejvíce, je k ničemu, pokud nejsem schopen se zastavit a zamyslet se nad nimi.