Když jsem zhruba před půl rokem přijímal nabídku tvořit pro Tvar jazykov(ědn)ou rubriku, byl jsem sice natěšený, ale z několika věcí také docela nervózní. Především jsem se bál, jestli při svých nulových zkušenostech v publicistice budu mít na to, abych o jazyce psal způsobem aspoň trochu zajímavým pro čtenářstvo literárního časopisu. Tato nejistota se vrací opakovaně a asi hned tak nezmizí, přičemž nejsilnější je vždy při zírání na prázdnou stránku nově vytvořeného wordovského dokumentu „Na_jazyku_XY“. Druhou starost mi dělalo, zda budu schopen přijít každý měsíc s tématem, kterému alespoň bazálně rozumím. Abych tak řekl, jakžtakž se orientuji ve svých čtyřech nejoblíbenějších oblastech (korpusová lingvistika, lexikální sémantika, analýza diskursu, kognitivní lingvistika), ale téměř o všem ostatním (historický vývoj morfologie češtiny, lingvistická typologie nebo třeba generativní gramatika, abych namátkou zmínil jen několik příkladů z mnoha) vím hlavně to, že toho moc nevím. Potenciálních témat, o nichž zvládnu utrousit pár tisíc znaků, mi však k vlastnímu překvapení přišlo na mysl v relativně krátké době víc než dost. Díky této zásobě nápadů jsem sice starost o vymýšlení námětů úspěšně zahnal, ale zároveň mne přepadla jiná obava; totiž zda dokážu tato témata prakticky vztáhnout k současnému lokálnímu či globálnímu dění a zasadit je do aktuálního společensko-kulturního kontextu tak, abych jen neplkal o nějakých teoriích a jevech zdánlivě odtržených od reality.

Ale proč o tom píšu právě nyní? Protože občas se onen poslední problém vyřeší sám až nepříjemně snadno. Když jsem na konci svého minulého článku naznačil, že bych se v rubrice někdy rád věnoval analýze diskursu, nečekal jsem, že na to kvůli jedné aktuální politické události, kterou nemohu ignorovat, dojde hned v tomto čísle.

Diskurs je jedním z těch termínů, u nichž by pouhý výčet jeho různých definic vydal na celý článek. Při snaze o maximální stručnost se ale dá říct, že jde o systematický způsob užívání jazyka, který reprezentuje, a dokonce formuje, určitou sociální praxi; například převažující podoba diskursu o migraci ovlivní, zda bude většinová společnost tento jev vnímat jako hrozbu, anebo jako příležitost (např. ekonomickou) ke svému rozvoji.

Možná už tušíte, kam tím mířím. Světovým děním teď nikdo nehýbe tolik jako jediný šílený člověk sedící v Bílém domě. Tato osoba je zdrojem mnoha šokujících afér a bizarních zpráv, kterých naneštěstí každým dnem přibývá, takže je těžké s nimi držet krok, natož si pamatovat, co se řešilo před měsícem. Mé lingvistické já se ale stále nemůže vzpamatovat zejména z jedné nehoráznosti, k níž dochází veřejně přibližně od začátku března. Z webových stránek a dokumentů vlády Spojených států amerických mizí (případně jsou předělávány) materiály obsahující některá ze slov a slovních spojení (dnešní lingvistikou označovaných spíše jako kolokace) uvedených na seznamu vytvořeném prezidentovou administrativou.

Asi nepřekvapí, že se konzervativcům do krámu nehodí např. slova diversity (rozmanitost) či nonbinary (nebinární), ale že za nežádoucí označí i trauma, nebo dokonce women (ženy), to už snad hraničí s nechtěným dadaismem. V době vzniku tohoto textu čítá blacklist nežádoucích výrazů po několika vlnách rozšiřování už stovky položek, ale jejich přesný počet pravděpodobně neznají ani sami američtí exekutivci. Což jsou ti stejní, kteří obviňují Evropu z cenzury a omezování svobody slova. Netroufám si hodnotit kognitivní dovednosti těchto lidí, ale předpokládal bych, že jakýsi významový nesoulad (až téměř protiklad) mezi svobodou a zákazem musejí vnímat i oni. Jenže na tom, co pociťují či o čem jsou přesvědčeni, vlastně vůbec nezáleží. Historie nám totiž ukazuje, že v řeči totalitních režimů není důležité to, co dává smysl a co dodržuje nepsaná pravidla komunikace daná společenskou dohodou. Místo toho diktatury tíhnou k užívání těch jazykových prostředků, které skrze emoce působí na názory adresáta sdělení, jsou schopny je pozměnit dle přání původce, a v nejzazším případě dokonce „zasaženého“ jedince dohnat k provedení kýžených činů. Zní to jako hypnóza, jako něco z Orwellovy dystopie 1984, v níž je problematika jazyka zneužívaného ve prospěch vládnoucí vrstvy známým způsobem tematizována v podobě uměle vytvořeného jazyka Newspeak, jehož okleštěná gramatika i slovní zásoba mají omezovat nezávislé myšlení a komplikovat projevy odporu vůči těm u moci.

Bohužel ale nejde o fenomén vyhrazený jen fiktivním světům, nýbrž o krutou realitu lidské společnosti. To ukázal například německý filolog Victor Klemperer, který svá bystrá pozorování nacistické propagandy zaznamenal v knižním souboru Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy (H&H, 2003). Češtinu ve službách socialismu pak důkladně zkoumal filolog Karel Palek, jenž pod pseudonymem Petr Fidelius vydal své sémantické rozbory oficiálních komunistických textů ve svazcích Jazyk a moc (Arkýř, 1983) a Řeč komunistické moci (Triáda, 2016; druhé vydání). Přestože styl autorů není čistě akademický a jimi provedené analýzy by prismatem současné vědy již byly zřejmě považovány za nedostatečně empirické, oba se významně zasloužili o to, že dnes máme dobrou představu o konkrétních prostředcích a postupech jazykové manipulace, které totalitní režimy využívají v propagandě, byť každý z nich se svými lokálními specifiky. Navíc můžeme oba považovat za důležité vývojové články směru, jejž dnes označujeme jako kritickou analýzu diskursu. Té totiž nejde jen o pouhý popis jazyka, ale též o změnu k lepší sociální praxi, z níž bude společnost těžit.

Ve veřejných diskusních vláknech, která se už mnohde stala nedílnou součástí internetové publicistiky, se lze často setkat s názory, že politika by se neměla „tahat“ do sportu, umění či vědy. Stačí však letmý pohled například na ruské dopingové skandály, Antichartu nebo třeba tzv. vědecký rasismus, aby se ukázalo, že naopak spíše politika tahá zmíněné složky kulturního života k sobě. Když zůstaneme u vědy, nabízí se zamyšlení, jak by měla reagovat v situaci, kdy politická moc začne cíleně deformovat předmět výzkumu tak, aby sloužil jejím zájmům. Měli by akademici kvůli vlastnímu prospěchu schovanému za pseudoneutralitu držet ústa a krok, nebo by se měli pokusit využít své vědomosti a dovednosti k boji proti nespravedlnosti? Na to si musí každý obor, a hlavně každý vědec odpovědět sám, ale kritická analýza diskursu má jasno – vždy se bude snažit odhalovat manipulativní jazykové praktiky a poukazovat na nekalosti, které se za nimi skrývají.