Řekl jsem, že jsem přivezl ruské dezertéry, kteří nechtějí bojovat proti Ukrajině. Dohodli jsme se na ceně a on stanovil datum vyplutí.

A tehdy se mnohaletý vztek obnovil. Stará nenávist získala hrany. Všechny protrpěné dny se vynořily z paměti, aby ji potvrdily, a za nimi – letmo – utrápená tvář Šárčiny maminky v posledních letech. Rty, vlasy, ústa slabikující bez důvěry a bez hlesu otcovo: „Přidej!“

Nastupuje i chlap se svislou jizvou pod levym okem. Slza jako by mu vypálila rejhu do levý tváře. Rozjedem se, kluk z ulice mává řidičovi, bus zastavuje, kluk jde dál, znova se rozjedeme. Autobusák troubí na po kolejích se loudajícího kluka s báglem, je už fakt nasranej, nahlas nadává.

Ostré předměty ji řezaly do spuštěných nohou. Křik. Měkké slizké věci. Křik. Matčiny zlaté náramky a modrá zápěstí. Křik a hukot vody.