Ve vyprávění o nemálo zvláštních, pravděpodobně vybájených postavách žijících v nudném světě, v němž se nic mimořádného neděje a vše se odehrává v racionalisticky sterilních mezích, se zdůrazňuje nepoměr mezi touto skomíravou každodenností a utajeným mikrosvětem.

Čarodějná spolužačka představuje zajímavý a odvážný pokus o jiný typ vyprávění pro mladé – méně dramatický, více kontemplativní, založený na víře v sílu představivosti a vědomí. Neusiluje o strhující napětí, ale zve k přemýšlení a snění. Právě v tom spočívá její největší hodnota.

Je to nádherný příběh o různých druzích přátelství a různých druzích rodinných modelů. Je to příběh o odpuštění a o tom, jak je někdy nesnadné odpustit. A taky o tom, že v životě je někdy potřeba rychlost a sebedůvěra, jindy laskavost a trpělivost.

Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Už tedy víme, že ruská duše neexistuje, ale víme skutečně něco o Rusku? Pokud si přečtete knihu Ruská duše neexistuje, budete vědět o něco víc.

Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.

Nakonec se román převrací v jakousi temnou sci-fi, kdy lidé na Islandu mutují (vlastně asi spíše zmutují), můžeme si číst dlouhé seznamy zemřelých a jejich úmrtních dat, a už se všechno šine ke konci. V epilogu autor mluví o svém díle jako o „biomase fikce“ a nechává lidstvo zahubit pomocí superinteligence…

Básně, jako je „Tlukot“, jsou jen zdánlivě souborem pokynů. Všechny jsou konkrétní, jejich nesourodost napíná pocit souvislosti mezi jednotlivými verši až na hranici prasknutí. Jako v symbolismu tu není uveden žádný z možných účastníků tušené interakce. Ani ten, kdo uděluje pokyny, ani adresát. Báseň se tak maximálně osvobozuje od funkce nějakého popisu světa a nabývá téměř matematického půvabu.

Autor se ale nikdy netajil tím, že nepatří k bytostným hledačům příběhů. Svými nově vydanými texty naopak už poněkolikáté dokazuje, že hranice prózy jsou mnohem širší a prostupnější, než by se při pohledu na většinu tuzemské produkce řazené do této kategorie mohlo zdát.

Borkovcův vypravěč je pozorovatelem reflektovaně nedokonalým, nedůvěryhodným. Stále znovu ohledává svou schopnost odívat pozorované do slov, promýšlí vlastní psaní a současně nepopisuje pouze kvazi-skutečný svět, ale prolíná ho se svými vnitřními snovými krajinami, v nichž vážky požírají volavky, podivné ženy táhnou po zahradě rozsvícený stánek z celtoviny a kolem cest se válejí balíky mrtvých těl.

Medúzy jsou pro mě těžce čitelné, přestože se nejedná o literaturu formálně náročnou. Chybí mi hlubší psychologické prokreslení postav i jejich osobní příběhy, které by pomohly lépe porozumět jejich motivacím a snad s nimi i soucítit. Postavy tak zůstávají spíše nositeli témat než skutečnými lidmi z masa a kostí a textu by místy prospěl humor nebo ironický odstup; román se totiž bere natolik vážně, až tím paradoxně oslabuje svůj účinek.

Vypravěčka se stává medúzou, omámená jedem po žahnutí, nakažená prokletou nemocí, s možností chapadlovitě ovládat cizí Moničino tělo, jež lze zraňovat, ďoubat a šťourat do něj a jeho ran a pak ho skoro zabít.

Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický.

Jiří Dynka slovy neplýtvá; zdá se, že každé z nich má důkladně promyšlené. Připadá mi jako racionální typ básníka. Nenechává se unášet senzuálními vjemy ani emocionálně strhnout snadno se nabízejícími velkými slovy, ač „řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti“ (s. 24).

Tato poezie je zralá v tom nejlepším slova smyslu. Jistě, nemůže si jaksi pomoci. Ví o sobě. Ví o sobě, že o sobě ví, a proto zůstává v nadhledu. Zůstává ovšem v nadhledu, aniž by se stávala odosobněnou – autor se mistrně trefuje do všech a všeho, ano, i do autora. Rozhodně do konvencí. Do očekávání. Do velmi nemilých nevyhnutelností. Trefuje se, tedy zraňuje. Ano, i sebe. Odpustíme mu?

V tomto smyslu kniha připomíná spíše psychologický dokument a nedostatek soudržnosti se zde jeví spíše jako slabina než jako volba. Vyprávění se často utápí v nevyřešených emocích a celek jako by postrádal hlubší umělecký záměr.

Součástí autorova textového zakoušení sebe sama jsou proto četné návraty do minulosti, přesněji k příznačným epizodám z otcova života. Jejich cílem je s jistým ostychem polemizovat s jeho náboženským založením, respektive s rodinnou tradicí, která mu velela být evangelíkem, ale také zpřítomnit a předvést otcův náhled na smysl literatury a literární tvorby.