Anna Beata Háblová (1983) je výraznou osobností současné české kulturní scény, působící na pomezí literatury, eseje a urbanismu. Vystudovala architekturu a urbanismus na Fakultě architektury ČVUT v Praze a dlouhodobě se zabývá vztahem člověka a města, každodenností urbánního prostoru a jeho mentálními i emocionálními vrstvami.

Do širšího povědomí vstoupila především jako básnířka, avšak její autorský záběr zahrnuje též prózu, esejistiku, a dokonce výtvarné působení: experimentální, textově‑vizuální projekty (např. Nevýslovný), konceptuální, galerijní instalace (např. společná výstava v DOXu), vlastní texty coby prostorové artefakty a rovněž streetartové intervence.

Její literární styl je civilní, úsporný a přesný, založený na práci s detailem a významovým podtextem. Městské kulisy jsou v jejím chápání aktérem, který formuje paměť, identitu i intimní prožívání postav.

Ve své nejnovější knize Víry autorka kombinuje prózu s poezií, každou kapitolu uvozuje jedna báseň, která se jeví zdánlivě nečitelnou, volně pojatou, fragmentární, avšak obsahuje šifrování sdělující zásadní informace (jak se čtenář dozví v závěru), což rozšiřuje interpretační hloubku textu a rozvíjí reflexi: ten, koho považujeme za viníka, o kom si myslíme, že nás prachsprostě okradl, byl na tom možná hůř než my, a přitom se nás snažil varovat…

Vír jako metafora: syrová topografie víry, viny a stigmat

Román Víry sleduje život Ester, rozvedené matky samoživitelky žijící na Vysočině s jedenáctiletým synem Vojtou. Ester se kvůli existenčním tlakům, sérii chyb a dluhům ocitá v roli sexuální pracovnice. Prostituci před svým okolím, i tím nejbližším, tají. Každodenní dojíždění k hraničnímu přechodu Hatě, do nechvalně proslulého světa kasin, nevěstinců, tržnic a všudypřítomného byznysu, vytváří syrové pozadí pro příběh plný manipulace, násilí a špatných rozhodnutí.

Klíčovým motivem vyprávění, jež kulminuje v momentě těžké nehody, se stává otázka osobní víry versus vštípených dogmat. Víry jsou však v knize nahlédnuty nejen z hlediska duchovního (přesvědčení, vyznání, naděje) či osobního (životní víry jako turbulence vnitřního i vnějšího světa), ale také vědeckého, coby fyzikální úkazy (zejména týkající se pohybu vody, ale třeba i větrných minivírů nad poli), které fascinují Esteřina syna. „,Jsou pro mě důležité… víry,‘ vybaví si Ester velkou skleněnou nádobu s vodou, ve které Vojta míchal vařečkou tak dlouho, dokud se uprostřed nevytvořil dlouhý provazec. ,Jako čemu a proč věřit, co nás drží a nese životem?‘ pokyvuje muž a rychle si něco píše do mobilu.“ (s. 201) I v momentu zkušenosti blízké smrti se Ester setkává s vírem uprostřed vzdušného, nehmotného tunelu.

Román tematizuje nejen sociální, existenční tíseň, dokonce i klimatickou, ale též rodinnou paměť. Vzpomínky na milovanou, přísnou babičku, bigotní katoličku, dokreslují formování Esteřiny osobnosti a osvětlují komplikované „víry“ její identity. Vnitřní život Ester je navíc kontrastován s každodenními praktickými starostmi, strachem z odhalení pravdy, ale i s bezpodmínečnou láskou k synovi, která je neustále konfrontována s dalšími zklamáními a nevyhnutelným tlakem okolí.

Autorka se nevyhýbá společenským problematikám, jako je stigma spojené se sexuální prací („,Nepřijde ti divný, že sex milujou úplně všichni, teda skoro všichni? A že všichni ho dělaj, že jsme se z něj narodili, ale jakmile se to dělá za peníze, tak to všichni zavrhujou? A víš, čím to je?‘ nakloní se Samanta k Ester a velká prsa se jí zhoupnou. ,Čím?‘ ,To je od tý doby, co se k moci dostala církev. A patriarchát. Církvi se nehodilo, aby ženy měly nad chlapama takovou moc. Aby je mohly svou sexuální energií ovládat. Protože církev a chlapi chtěli ovládat lidstvo. A tak začal hon na čarodějnice. Na moc pěkný ženský plný sexuální energie. A není to tak dávno, co v Irsku ještě byly ty… Magdaleniny prádelny.‘ “ – s. 66–67), selhání sociálních struktur, vnucené role ženy ve společnosti či konflikt mezi duchovními přesvědčeními a reálným životem. Kromě ostré kritiky sociálních poměrů, jež často nutí do nefunkčních soužití z ekonomických důvodů, se Háblová vyjadřuje též ke klimatické krizi, kterou se velká část populace stále snaží popřít, a tudíž se k aktivistům staví urážlivě a ironicky.

Temná traumata a společenské patologické struktury

V románu se objevují i náročná témata, jako je zneužívání nezletilých dcer, sebepoškozování („,[…] Potřebovala jsem cítit bolest… jako jinou než tu duševní. Vzala jsem cokoliv ostrýho, co jsem měla po ruce. Bylo to úlevný. Možná že jsem se na tom stala až závislá. Máma přede mnou všechno ostrý schovávala, ale nikdy to nepomohlo. Vždycky jsem někde něco našla nebo vymyslela, jak to udělat. I kdyby to mělo bejt kružítkem nebo hranou klíče. […] U nás ve třídě jsem nebyla sama. Je to prostě způsob, jak řešit deprese. Že jako něco uděláš. Nějakej akt,‘ […].  Ester si prohlíží její světlé jizvy. Možná že každý je nějak pomačkaný životem, jen to u všech není hned vidět, pomyslí si.“ – s. 194) či psychické vyhoření chirurga, které vede k sadomasochistickým praktikám coby potrestání se za vlastní selhání:

,On umžít… kvůli já. Já nebýt dobrý… Mensch,‘ mumlá Helmut do dlaní. Ester zatrne. Kvůli ní dneska možná taky někdo umřel. Jenže ona zdaleka nemá takové výčitky jako tenhle doktor, kterému přitom někdo umřel ne proto, že by mu Helmut chtěl ublížit, ale protože ho chtěl zachránit.
s. 161

Spisovatelka se okrajově věnuje i současným geopolitickým a kriminálním tématům, jako je „vodovodní mafie v Pákistánu“ (tankerové sítě a nelegální trh s vodou v Karáčí a dalších městech, který vznikl kvůli chronickému nedostatku vody, špatné infrastruktuře a korupci ve veřejném sektoru), ruská invaze a touha po válce, a zároveň zkoumá vliv organizovaného zločinu, zejména ruské mafie, a moderních forem kyberkriminality (např. podvodné vymáhání peněz online od zamilovaných žen), přičemž pracuje s psychologickými a sociálními motivacemi nejen obětí, ale i pachatelů.

Prostituce: mezi obětí a autonomní volbou

Současně reflektuje roli ženy – zejména samoživitelky po rozvodu –, která musí kombinovat povinnosti živitelky, matky a pečovatelky, aniž by měla k dispozici pilíř jangové mužské síly, o nějž by se mohla opřít nebo jemuž by se mohla alespoň takzvaně vyplakat na rameno. V důsledku toho se mnohé ženy, zatížené izolací, únavou a neustálou zodpovědností, uchylují k zoufalým činům či patologickým vztahům a snadno se stanou obětí manipulace, protože touží po náklonnosti, uznání a pomoci, jež by je vytrhly z kolotoče samoty a vyčerpání.

Zpracování tématu prostituce v románu Víry lze zasadit do širšího literárního kontextu děl, v nichž je prostitutka ústřední hrdinkou, avšak Háblová se od většiny těchto tradic výrazně odklání. Na rozdíl od naturalistického fatalismu Zolovy Nany, melodramatického patosu Dumasovy Dámy s kaméliemi či estetizované tragiky v některých moderních filmových a literárních variacích na toto téma nepracuje s prostitutkou jako symbolem úpadku ani jako romantizovanou obětí. Ester je především matkou, jejíž vstup do sexuální práce není morálním selháním, ale důsledkem strukturálních tlaků, ekonomické nouze i citové izolace. V tomto ohledu má román blíže k sociálně empatickým prózám Elfriede Jelinek nebo Virginie Despentes, avšak Háblová přidává výraznou duchovní rovinu, která její text zbavuje cynismu i ideologické jednoznačnosti. Víry tak nepřepisují tradiční narativ o „padlé ženě“, ale rozkládají jej zevnitř: nabízejí portrét člověka, jenž se snaží uchovat důstojnost i v situaci krajního ponížení.

Zajímavý kontrapunkt k Esteřinu osudu v románu vytváří postava Samanty, jejíž cesta k sexuální práci je dobrovolná a svobodná: vychází z jejího přirozeného vztahu k vlastnímu tělu, potěšení a autonomii. Na rozdíl od Ester se Samanta nikdy neocitá v roli oběti, protože si od počátku sama určuje pravidla, jedná v souladu se sebeláskou, sebeuvědoměním a pevně ukotvenou sebehodnotou. Pracuje pouze tak, jak jí vyhovuje – spíše v rovině tantrické masáže či intimní práce v rámci konsensu – a zůstává plně suverénní aktérkou svého života, která dělá výhradně to, co chce.

,Já věřím v sebe. Nemyslím tím takovou tu sobeckost, jakože jenom já já já. Ale věřím ve vztah sama se sebou. A když ho máš, pak můžeš mít vztahy s ostatníma. Pomáhat jim. Ale ne na úkor sebe. A pak věřím v něco takový… To. Ne v Ježíše a Panenku Marii nebo Buddhu a podobný pohádky. Ale v Něco.‘
s. 205

Tento model zajímavě navazuje na duchovní podstatu antických forem kněžství, v nichž byly ženy chápány jako léčitelky pracující se sakrální sexuální energií coby prostředkem uzdravování, poznání a propojení. Samantina linie tak rozšiřuje román o hlubší spirituálně-antropologickou rovinu a ukazuje, že sexualita může být – za určitých podmínek svobody a vědomí – zdrojem síly, nikoli destrukce. „,Hele, já to mám takhle: důležitý je pro mě to, co cejtim já. Na světě je milion cest a lidí, který ti říkaj, kudy máš jít – abys našla klid a vyrovnanost a takový ty věci. Jenže pokud to ty necejtíš, nemá smysl těma cestama jít. Prostě tu cestu musí každej najít v sobě.‘ “ (s. 206)

Styl, struktura a sugestivní hloubka

Háblová propojuje intenzivní prozaické vyprávění s poetickou citlivostí, která se prolíná celým textem a zvyšuje emocionální dopad příběhu. Knihu lze právem označit za výjimečnou, čtivou, vysoce empatickou. Portrét hlavní hrdinky a její složitá životní cesta jsou vykresleny bez moralizování a s hlubokým porozuměním vnitřní psychologii a motivacím. Zásadním scénám neschází syrovost, opravdovost a až naturalistické vylíčení událostí. Popis světa prostituce a sociálního vyloučení je realistický, neidealizovaný.

V okamžicích, kdy je Ester nucena podstoupit sexuální akt, její mysl často uniká k běžným, každodenním činnostem, jako je příprava jídla pro syna. Tato mentální úniková strategie jí umožňuje přežít ponížení a odcizení, které prožívá během vynuceného aktu, a zároveň si zachovat alespoň zrnko důstojnosti. „Klepala se jako sulc a na ten taky myslela. Očištěné a oprané maso zbavené štětin se uvaří doměkka spolu s malou cibulí, solí, bobkovým listem a kuličkami nového koření. Poměr kližnatých a masových částí by měl být asi půl na půl. Chlap jí vyhrnul sukni a stáhl punčocháče i kalhotky. Uvařené suroviny se z vývaru vyjmou, nechají vychladit a spolu s česnekem se všechno – kromě libového masa – dohromady pomele. ,Seš libová pička. Libová kundička. Čerstvá. Nevyšukaná…‘ slintal jí ten chlap do ucha slova, která nikdy předtím od nikoho neslyšela. Byla ochromená, znehybněná jeho obrovitým tělem i pocitem ponížení.“ (s. 101)

Háblová exceluje v popisu vnitřních konfliktů, například mezi láskou k synovi, společenským stigmatem a vlastní hodnotou. Dilemata protagonistky jsou dobře uchopitelná a podnětná k zamyšlení i (sebe)reflexi, i když mohou být emocionálně náročná. Čtenář se v mnohém s Ester dokáže ztotožnit, neboť se jedná především o ženu a matku, která se ocitá v náročné situaci, jež může postihnout kohokoli, zvlášť pokud selže podpůrná rodinná síť, která našim problémům nevěří nebo je nechce vidět. Její rozhodnutí jsou převážně vedena čistotou, vírou, důvěrou, láskou, mateřským sebeobětováním a strachem, s nímž se lze snadno identifikovat.

Celým dílem se vine nit duchovní vrstvy, která je ryzí a autentická; autorka předkládá různé názory i víry a zůstává pevně zakotvena v lidské zkušenosti, nikoli v ezoterice. Dokonce i při popisu zážitků blízkých smrti se drží naturalistického vylíčení, tak jak jej podávají ti, kdo si jím prošli, a právě touto duchovní hloubkou, založenou na pravdivosti a autentickém prožitku, dává naději, že vše plyne tak, jak má, a konec – v duchu Lennonova přesvědčení, že „pokud to ještě není dobré, není to konec“ – bývá vždy dobrý a zalitý jasným světlem prozření a pochopení.

Ester je vláčena životem jako ve víru, dokud se sama ve své nově nabyté síle nestane vírem, nepochopí podstatu a smysl existence:

Má sílu a moc něco změnit. Je vírem, který když bude chtít, vyrve domům střechy, roztrhá zdi a vytluče okna. […] Ona je tím vírem. Ona způsobuje tu bouřku kolem. […] Je připravená vyrazit ven a kohokoliv smést. Dokáže být živlem, který se postaví i těm největším prevítům světa. Rozdrtí je jako tornádo krajinu.
s. 267, 268

Grafická estetika a vizuální paralela literárního obsahu

Vizuální ztvárnění obálky (grafická úprava: Alena Gratiasová) je samo o sobě výrazovým prvkem, který podporuje literární obsah knihy. Minimum barev a figurativní motiv naznačují intimní a lidské téma a evokují jak syrovost životních zkušeností, tak jejich emocionální hloubku. Obálka nepůsobí efektně ani iluzorně, ale spíše skromně a přímě, což je v souladu s prozaickou estetikou díla a jeho sociálním a existenciálním tématem.

Barevná paleta je minimalizovaná, pastelová, někdy až monochromní, přičemž výrazně dominuje černá kontura a volně vedené tahy, které připomínají školní náčrty v sešitech. Tento grafický postup podporuje dojem syrové autenticity i psychologickou vrstevnatost hlavní postavy a zároveň podtrhuje kontrast mezi realitou života a jemností citů. Pastelové odstíny i hrubé tahy se tak stávají vizuální paralelou literární kompozice, kde se střetávají křehkost, bolest, introspektivní ticho a syrové zkušenosti, což činí obálku aktivním interpretativním prvkem románu.

Navozuje dojem uvěřitelné autenticity nesentimentálního světa a vytváří nástroj, který předjímá literární tón románu – reflexivní a niterně pravdivý.

Niterná rezonance

Román Víry představuje ambiciózní literární projekt, hluboce lidský a společensky naléhavý. Prostřednictvím drsného příběhu jedné ženy odkrývá širší témata víry, viny, stigmatizace a hledání smyslu bytí.

Autorčina schopnost prolínat realistické prozaické líčení s poetickou hloubkou a emocionální intenzitou dává románu výraznou identitu a rezonanci. Kniha zanechává dlouhotrvající dojem a silné reflexe nad lidskou existencí.