S knihou nazvanou Víry potvrzuje Anna Beata Háblová (1983), dosud známá hlavně jako básnířka, hudebnice a architektka a tvůrkyně v oblastech, kde se tyto její profese propojují, své pobývání v oboru čtvrtém – próze. Potvrzuje proto, že je to po úspěšné Směně (2022) její druhá kniha v tomto žánru. O propojování není řeč náhodou: už název – Víry – si hraje s propojováním významů, konkrétně homonymií. Může jít, a lze snad bez obav prozradit, že také jde, o dvě různá slova, víru a vír. Jak, to si povíme zanedlouho.

Nejsilnější jsou Víry v tématu. Anna Beata Háblová zůstává i ve dvé druhé prozaické knize na společenskokritické půdě; od prekarizace práce a environmentální tematiky ve Směně se přesunula do oblasti placeného sexu. A protože podle všeho ráda kritická témata kombinuje v párech, je tu ještě jedno, jaksi sekundární, ale rovněž aktuální: podvodná romantika na internetu.

Hrdinkou je žena jménem Ester, rozvedená matka předpubertálního Vojty, která se poté, co naletí nějakému takovému výtečníkovi, ocitne ve finanční tísni a spadne do dluhové pasti, z níž hledá východisko nejprve jako tanečnice v erotickém klubu poblíž hraničního přechodu, ale postupně se propadá stále hlouběji. Zde je zřejmé, že Háblová se se svým tématem obeznámila předem, protože popis Esteřina pádu je naprosto věrohodný právě tím, jak je banální: její vnitřní boj a sebeklam, s nímž si každý další krok obhajuje a přesvědčuje se, že má situaci pořád pod kontrolou, koresponduje s procesem pozvolného zamotávání se do finanční a mocenské závislosti na (slovenském, lépe řečeno východňárském, což je snad důležité spíš pro charakterizaci než pro typizaci postavy) pasákovi Márovi, mezi jehož metody patří psychologický nátlak, sliby, zastrašování i násilí. Chybějí už jen drogy, ale tenhle práh Háblová svou hrdinku překročit nenechá.

Nicméně jsme schopni pochopit, proč ho ve skutečnosti tolik žen, které chodí za prachy, překročí. Jejich každodenní život a starosti Háblová popisuje rovněž uvěřitelně a nejdůležitějším motivem pro mě osobně je tu stigmatizace údajně nejstaršího řemesla na světě a obrovský nápor na sebeúctu hrdinky. Ester si brzy do důsledků prožije, že jí pohrdají úplně všichni, nejen Mára a zákazníci, pro které je (až na výjimky) prostě kus masa, ale i servírka v restauraci nebo recepční v hotelu, dokonce i policista nebo lékař („Je jí jasné, že ten gynekolog ji jako znásilněnou nevnímá. Vždyť je prostitutka. Prostě jen byla v práci a trochu se to zvrtlo“ – s. 239) a nakonec i nejbližší rodina. Je symptomatické, ale zcela v souladu s generační linií příběhu, že jediným, kdo bere Esteřino povolání prostě na vědomí coby práci jako každou jinou, je mladá klimaaktivistka Nela. Rozdíl je obsažen i v jazyce: „sexuální pracovnice“ zní úplně jinak než „prostitutka“, o těch dalších slovech, kterými ji ostatní častují a jedno z nich jí nakonec i nasprejují před barák, nemluvě.

Řada čtenářů jistě ocení i psychologickou sondu do života placené společnice. Autorka – a to je rovněž originální nápad – sahá opět k propojování, tentokrát pocitů (nebo spíš jejich absence) při mechanickém, instrumentálním sexu s představami, jak vaří jídlo (důležitý detail: malému Vojtovi, kvůli kterému to vlastně přece celé dělá, nebo ne?). Charakteristika postav v jejich ambivalenci je zvládnutá velmi slušně; jsou prokreslené nad rámec typičnosti, s níž hrají své role – totiž postavy, u nichž to má smysl, nikoli takový Mára, který je prostě hajzl. Hlavně pochopitelně Ester, která zejména v druhé polovině dostává víc masa, krve a života vůbec, když se její konflikt usouvztažní i mimo ekonomické souvislosti.

Tím se dostáváme ke zmíněnému generačnímu rozměru prózy a slíbené vrstvě, která už explicitně odkazuje na spojnici mezi vírou a vírem. Ester se nachází v konfliktu se dvěma ženami, které jí jsou nejbližší: matkou a babičkou. Její život utvářela zejména druhá jmenovaná, a sice bigotností, s níž praktikovala katolickou víru; pointa tu nespočívá ani tak v Esteřině poznání, že Bůh nepůsobí v našem životě transakčně, jak si tento formální, katechismový typ zbožnosti představuje.

Jak to, že všichni vědí, jaký ten Bůh je, ale ona neví nic? […] Ale co když – říkala si Ester – jsme Pánu Bohu úplně… lhostejní?
s. 74.

Spočívá spíš v uvědomění si, že ve skutečnosti nese následky traumat, jež dolehla na generace předchozí. Víry, které s klukovským zájmem o svět fyziky bedlivě zkoumá Vojta, pak mají fungovat i jako metafora Esteřina stavu vzbouření se proti nim. Je to samozřejmě pouhá interpretace, ale vnímám, že na konci tohoto řetězce nestojí Vojta, nýbrž další ženská postava: znovu musím připomenout Nelu, jejíž funkce tu snad spočívá v symbolice přetnutí mezigenerační kletby, jejíž dosah je ve světě mimo ten románový mnohem ničivější než u jedné pouliční holky.

Obsahově a z hlediska práce s postavami jsou tedy Víry kniha zdařilá. Po řemeslně narativní stránce je však poněkud plošší. Základním rysem je dominance personální vypravěčské situace. Esteřin život sledujeme v poměrně nekomplikované linii, jejíma očima, avšak v er-formě; vzhledem k tomu, jak důležitý je v tomto typu prózy – také již zmíněný – vnitřní život postavy, neměla autorka jinou možnost než pohánět děj kupředu pomocí volné nepřímé řeči, a tedy nutně řazením dalších a dalších odstavců složených z indikativních vět, ve kterých se něco sděluje. Próza pochopitelně obsahuje i dialogy a další běžné literární postupy, vyloženě nudné to není, ale tak trochu monotónní místy ano. Druhým problematičtějším bodem je vyústění linie internetového podvodníka, které nevyznívá pravděpodobně, a třebaže má působit katarzně, výsledný dojem je spíše nepřirozený a chtěný. I když připustíme, že náhoda občas dokáže slušně převrátit život vzhůru nohama, některá propojování literatura neodpouští, neboť je v tomto ohledu krutější.

V celku jsou Víry kniha, která sice neoplývá interpretační otevřeností, ale vyznačuje se jakousi uživatelskou přívětivostí, lze-li to takto říct. Vybízí k tomu, aby si každý našel způsob čtení, který je mu blízký; lze ji totiž číst jako sociologickou sondu do prostředí sex work, jako společenský román pranýřující aktuální problémy, ale trochu i jako román iniciační, rodinný, a dokonce i – v některých vrstvách – humoristický. Nebo aspoň satirický. Bude to smích skrze slzy, ale tak to nejspíš autorka zamýšlela.