Ještě než otevřeme nejnovější sbírku Jitky Bret Srbové (1976) Přímluva za malé věci, stojí za to krátce na ni pohlédnout v linii celku autorčiny básnické tvorby. Ještě než ji otevřeme – to znamená, že se nepustíme do komparativní studie o vývoji poetiky této básnířky, ale spokojíme se s tím, co je patrné na první pohled: s názvem.

Ponecháme-li stranou debutovou sbírku Někdo se loudá po psím (2011), můžeme v názvech jejích knih pozorovat jistý posun v perspektivě. Druhá sbírka Světlo vprostřed těla (2013) jako by obracela vnímatelovu pozornost dovnitř subjektu, následoval Les (2016), který rozšířil horizont, když se (úspěšně) pokusil „mytizovat události všedního života a promítnout je do velké organické metafory lesa“ (jak tehdy o sbírce napsal Pavel Janáček), a dokonce Svět: (2019). A ještě s dvojtečkou, jako by chtěl název sugerovat, že i když básnickým viděním obejmeme celý svět, ještě tady bude něco následovat. A nyní Přímluva za malé věci; z makrostruktury zpět k detailům, rychle akomodovat čočku zpět na lidské měřítko. Anebo ne?

Anebo ne. „Malé věci“ jsou totiž u Jitky Bret Srbové s celkem světa v neustálé interakci, chceme-li dialogu. Vyjděme tedy od nich. Básnické já se s malými věcmi setkává prostřednictvím vybroušeného poetického jazyka, založeného na personifikacích, metonymiích a jen skromně na metaforách, v oblibě má autorka metaforu genitivní. Vyjadřuje se v syntakticky úplných větách, nejčastěji indikativních: tady něco, nějak, nějaké je. Obrací se ovšem k dalším subjektům, imperativně k ty: nakloň se, podívej, ptej se, „jablíčko, kousni, tolik sladkosti!“ (s. 14), klade otázky, vytváří my; verše se většinou neřadí do celku s nějakou dramaturgií, spíše jsou to sekvence pečlivě vybraných a kontemplovaných detailů. Také to je podstatné, Srbová motivy nevrší, ale promyšleně volí, obrábí precizně nuancovanými slovy, spojuje s dalšími. Je to druh pozorování, pro které přicházejí na mysl adjektiva: pozorné, zdrženlivé, nepřivlastňující, nepřehlušující. A hlavně přítomné, ve smyslu okamžitého momentu i neodvozené, bezprostředně zakoušené skutečnosti.

Ale to jsme popsali teprve první, řekněme materiálovou rovinu básní. To opravdu zajímavé se začíná odehrávat, když vystoupíme o úroveň výš. Jak to vypadá? Vezměme jednu z básní, jimiž se uzavírá první oddíl sbírky, nazvaný „Malé věci“. „Máky mají nárok na všechna pole, / stejně jako odpolední šňůry řidičů / mají nárok stát před všemi závorami“ (s. 32), píše se v prvním trojverší. Paralelismus pozorovaného se odráží od metaforické podřízenosti (podle užitého jazyka vnímáme, že je to nějak obrazné, avšak nic není metaforou ničeho) a toto odmítnutí hierarchie pozorovaného, o kterém se ovšem mluvilo v souvislosti s poezií Jitky Bret Srbové i v minulosti, se zde projevuje ironickým zcivilněním patosu a převrácením běžného chápání toho, co je to „nárok“.

Pojďme dál. „Hrůzná zeleň se nevzdá. // Vidím, jak bůh makové kolonie vzdoruje územnímu plánu, / po dešti vede potok pod zakreslené objekty. // Je to napůl kozel a napůl beran.“ Přírodní motivy, jindy v přítomné knížce venkovsky zemité, romantické nebo pitoreskní, se tady řetězí do znepokojivé antipastorály, ale je to vlastně tak znepokojivé i na druhý pohled? Přírodní bůh, lokální božstvo (s minusculou!), připomínající trochu děsivé archaické, předlogické mytické bytosti, tu dělá co? Bez moralizace nebo apokalyptičnosti v klidu svádí proud vody pod povrch, aby vytvářel skrytou geometrii. Realita se chová jinak, než si myslíme. Už to dotáhneme celé a do konce: „na nikoho nečeká.“ No ano, na koho by čekal, na pozorujícího? Na lyrický subjekt? Na čtenáře? Nepotřebuje jeho legitimizaci. Vlastně je tady možná vůbec důležitější, co báseň nedělá, než to, co dělá: neapeluje, neobviňuje, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program.

„Malé věci“ jsou motivy z přírody a prostoru všednodenní existence, nadané ne snad nutně životem (i když v básních občas ožívají, ne že ne), ale určitě ontologickým statusem, který jim umožňuje přítomně a aktivně být. A nejen staticky, ale také dynamicky: jsou nadané i energií, umějí se vzbouřit, vycenit zoubky, být indikátory možností, zápasíme s nimi o pozornost,

dobře vědí,
kde jsou které záhyby, kde falše
s. 30.

Jsou jedněmi z mnohých součástek světa, který se vejde do koule z foukaného skla – a naopak.

V téhle metafoře, kterou jsem si vypůjčil z básně na s. 25, je ztělesněn básnický pohled, který prostupuje celou sbírku a jehož jednu stranu, totiž přesné kontemplativní zacílení pozornosti, jsme si už ukázali. Ta druhá strana filosoficky koření v základním gestu zpochybnění hierarchie bytí, která nepřisuzuje věcem význam, ale nechává je, aby byly po svém. Přikláním se přitom k myšlence, že toto gesto nepřesahuje do duchovní sféry v náboženském smyslu, třebaže se tu, jak jsme viděli, nějaký ten „bůh“ občas mihne, stejně jako starozákonní strom poznání nebo klíčový pojem „stvoření“. Pokud je to svět nějak produchovnělý (a to ze všeho nejspíš je!), pak bez patosu a bez podřízenosti nějaké ideji, panteistické či monoteistické, spíše než o transcendenci jde o radikální imanenci.

Proč „radikální“? Protože: „jsem tedy svědectvím, které předkládám / za bdělého dohledu malých věcí, // o nichž z nedostatku lepšího určení říkám předměty / nebo smysl bytí / nebo už vás nechci“ (s. 37). Tenhle svět nepotřebuje nic, co ho přesahuje, aby mu to dodávalo smysl. Ani Boha (ani s velkým počátečním písmenem), ani metaforický význam slov. A vlastně ani lyrickou mluvčí, ani ta není výjimkou.

Míra její aktivizace a sebeprosazování se poněkud zvýší ve druhém oddíle, nazvaném „Švy mezi vteřinami“. Básnické já neustupuje z observační pozice, ale víc se otevírá, vpouští do svého světa vztahy se svými nejbližšími, dětmi, partnerem. Dává prostor sebepochybování, sebevydávání (ano, i v erotickém smyslu), starosti o stav světa i reflexi sebe samé jakožto básnířky.

Řekli jsme, že báseň, kterou jsme si výše podrobněji přečetli, nevyhlašuje environmentálně angažovaný program, a ani tady to netřeba korigovat, i když jsme se právě zmínili o stavu světa; verše zůstávají intimní, ale více z nich je cítit to, co už v roce 2011 v recenzi na Srbové debutovou sbírku nazvala Dora Kaprálová „permanentně zneklidňující tichou lamentací“. To, z čeho pramení, je „jen“ další podoba vidění, v němž v sobě každá část obsahuje celek a naopak.

Stihnu ti napsat, kdo jsme byli?

Tak aspoň to, že každá věc a každá věc
vyrábějí souvislosti průsakem nebo rezivěním
s. 51.

Třetí oddíl „Přijde jaro“ kombinuje východiska dvou předchozích a zasazuje je, jak se mi jeví, do existenciálně-temporální dynamiky. Čekání na jaro, „ještě modré nocí“ (s. 65), archetypální motiv znovuzrození v koloběhu cyklických pozemských časů (ano, v plurálu) zde slouží jako strukturní rámec pobytu subjektu ve světě. Jaro tu však nefunguje jako popření smrti a konečnosti, ale spíš jako způsob, jak se konečnost dá pokaždé znovu zakusit. I ta tichá lamentace zde občas zvýší tón (ne nutně hlasitost): kvůli vědomí plynutí času, nenápravnosti věcí, jemných světských disharmonií. „Lidé v reklamě vždycky křupají bagetami. / Opravdový nákup cinká zlým zvukem plných lahví“ (s. 70).

Tady někde bych hledal úběžník, ke kterému čtení celé sbírky směřuje: subjekt se světem ve stavu trvalé obnovy, avšak bez vykoupení, s neustále přítomným vědomím přítomnosti.

[M]yslíš si, že ještě můžeš milovat,
běž tedy do lesa a udělej to hned
s. 65.