I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.
„Všechno je zjevení,“ říká v jedné starší básni Jitka Bret Srbová (1976). Naše současná poezie má jen málo autorů, kteří jsou tak osobití a snadno rozpoznatelní. Její tvorbu a potažmo i básnickou osobnost lze charakterizovat bezpočtem přívlastků: svěží a neotřelá, hravá, vnímavá, nápaditá, zábavná i bavící se, emoční a citlivá, zvídavá, éterická, tázavá, všímavá a pozorná, udivená, prostořeká a ponoukavá, vlídná, neklidná, okouzlená a kouzlící (ovšemže především se slovy), pokorná i vzdorná, smyslná i smyslová, živelná a nepolapitelná, rozverná a rozpustilá, smělá a svobodná. Po sbírkách Někdo se loudá po psím (2011), Světlo vprostřed těla (2013), Les (2016) a Svět: (2019) přichází s novou básnickou knihou Přímluva za malé věci, s níž přechází od Dauphinu k nakladatelství Host.
Základní východisko se v její poetice odráží od nutnosti něco se světem provést: a to koneckonců vždy začíná od nového vidění, jen tak nás může svět uchvátit, jen tak jej můžeme nějak uchopit (včetně jazykového gesta) a jinak poskládat či přeskládat. Je sice dobré nechat svět být, jenže to úplně nejde, protože ve vší nevyzpytatelnosti my žijeme svět a svět žije nás. Vstupujeme do lesa svojí duše i do lesa řeči a přinášíme odtud dosud nenalezené poklady.
Srážka s nečekaností je denním básnickým chlebem: „švy mezi vteřinami nikdy nejsou stejné barvy“ (s. 51) a odevšad dotírá šveholící „co když…“ Za žádnou cenu se nesmíme podvolit zvrácenostem kauzality a logiky: musíme si najít svou vlastní. Ta velí opustit sebestřednost. Ať se potom děje cokoli: „Noc bere moji hlavu do tlamy, / vleče ji přes kopec na místo, kde se ještě nestaví. / Tam ji položí do mokré trávy, tiše sedí, vrní.“ (s. 19) Všechno se mění v interakci – „Stavím slova k sobě a slova staví mě: to je Erós.“ (s. 80) Verše musí vonět sluncem, větrem, deštěm, mlhou, měsícem, hvězdami, neodbytným smutkem, nezdolatelně se vzdouvající nadějí, náhlými poryvy nadšení. Práce s neobyčejným ale také vyžaduje námahu – instalace a konstelace, performance a experimenty, invence a intervence. Každodenně se bránit zvyku a návyku a věřit, že štěstí není zakázané slovo –
Tato báseň je šťastná,
jinou pointu nemá.
s. 48
Titulní kauza věcí se jeví vlastně dvousečně. „Jsme zastavěni uvnitř věcí. Jantar, kořeny vytesané / z tygřích očí, úvoz k novým dubům.“ (s. 84) Věci nás obkličují, dotírají, naléhají, toneme s nimi v moři vztahů a lhostejností, odchodů a návratů, zapomínání a vzpomínek, můžeme jim propadnout nebo se jich vzdát anebo jim také vzdát čest a objevit pro ně náležité místo, vést s nimi rozhovor a poskytnout jim hlas, aby o to přesněji zapadly do našeho života. S věcmi lze žít v míru.
Ptej se. Malé věci odpoví.
s. 12
Ne vždy to proběhne prostě a jednoduše, patří k tomu i trochu flirtu, koketérie, svádění a pokoušení, zve nás to mezi „karamely, pepř a skořici“ (s. 20), ale už jsme takoví. Vždyť tu jde o svébytnou strategii, možná i výuku, jež vybízí k odpovědi – bude bezradná, moudrá, či pošetilá? Jak kdy, nevadí, zrodí se další příležitosti. Vlastní prostor lze rozšiřovat i bez expanze.
Malé věci nemají zakrýt nebo nahradit ty velké, malé nás vedou k velkým. Z malých věcí se velké stávají. Malé věci pomohou uvěřit v ty velké. Není malých věcí. Kdo není věrný malým, nebude věrný velkým – ostatně to pochází z evangelia. A kdo říká, že vlastníme nějakou správnou míru? Popřít normu, nebo ji aspoň uzávorkovat, vzít si víc volnosti, v tom je šance. Poezie tu vystupuje jako rušička stereotypní a pohodlné ustrnulosti, jako všetečné zvířátko, které strčí do všeho nos a nedá se uvázat na řetěz.
Navýsost je tahle poezie otevřená vůči přírodě, s nevůlí registruje člověka jako dobyvatele, vetřelce, narušitele a okupanta a vyžaduje od něj alespoň, aby se díval, kam šlape („žádné zvíře nechce zabít auto“ – s. 13), ale spíše aby hledal s přírodou „společné místo řeči“, jazyk možností a sebezáchovného dorozumění.
I z této snahy se může stát model, jenž uvázne na mělčině všeobjímající manýry, ale k tomu má neokázale zelená poezie Jitky Bret Srbové daleko. I když všechno nemyslí tak docela vážně, to hlavní myslí smrtelně vážně. A my jí to věříme.
Host
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Určitou nejistotu ohledně záměrů demonstruje i následující část, nazvaná „Podle“: Fridrich zde variuje ukázky textů různých autorů. Je to skutečná koláž z citátů, jsou to adaptace, amplifikace, nebo jde o úplnou mystifikaci?
I překvapivý, imaginativní závěr této básně nemění nic na tom, že načrtnutý gauč je v básni zcela hmotný, usedáme na něj a prožíváme text spolu s autorem.
Práce Pavla Horáka se nám tu stává obdobně sympatickým průvodcem, otevírajícím z řady úhlů přemýšlení o pozoruhodném, a přitom mnohdy přehlíženém jevu dnešní doby.
Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.
