Zdálo se mi o holčičce, která si namáčela tlačenku do piva. Není možné tomu utéct: edice poezie, o jejíž grafickou úpravu v nakladatelství Host pečuje Ivana Dudková, pracuje s typografií jako s obrazem. Na obálkách edice se potkáme s vybranými verši z publikovaných sbírek. A protože jsou tyto „typografické ilustrace“ na titulkách větší než samotné názvy sbírek, kradou jim pozornost. Je tomu tak i zde. Tlumeně mandarinkoví orientální pávi ilustrátorky Aleny Gratiasové sice dokládají cosi podobného slibované „paví logice“, ale to už je čtenář příliš zaměstnán obrazem, který přečetl prve. Borzičova novinka tak hned zkraje vyvolá údiv.

V osmé autorově básnické knize jde ve skutečnosti o společné vydání dvou sbírek, ta první se nadto dělí na pět autonomních oddílů. Čtenářská pozornost zde tedy může směle těkat, listovat, měnit knihy a číst je v různých pořadích. Dostane se nám toho, nač jsme u Borziče zvyklí? Ano i ne. Rozhodně se zde budou opět odehrávat hody obrazné řeči, která je pro tohoto autora typická. I tady budeme číst nevšední milostné básně. Nelze říci, že by se kniha soustředěně věnovala konkrétnímu tématu či tématům.

Zdrojový materiál básník sbíral všude: v ulicích evropských měst, v sociální a politické realitě, během četby, ve filmech, ve vztazích, ve své imaginaci – ovšem, to není nic neobvyklého. Ale přidejme dále na seznam meditace, buddhistické učení, sny, transcendence, vize… a zřejmě i další nespecifická místa či stavy, k nimž ne každý má volný přístup. „Chčiješ jak datel. Říkám svému snovému tělu.“ (s. 25) I snové tělo v dalších verších dostane šanci promluvit a nečekaná exprese citovaných veršů se rozpustí ve hře. Báseň na básníka čeká doslova všude. On promlouvá k ní, ona na němu.

Jedním z podstatných rysů sbírky je neobvyklá rozvernost, která může budit rozporné čtenářské reakce. Rozvernost se tu ovšem podobá prostořekosti králova šaška, který smí říkat, co chce, protože je to přece blázen. „Armáda ťutíků táhne na Kolín,“ čteme třeba v prvním oddílu první sbírky nazvané „Připraví se paní Wu a pan Vidlička“ na straně 24. Báseň sleduje činy armády se dvěma generály, kteří směle míří na určené místo. Co to má být? Bojíme se neznámých cizích ťutíků?

Tyto básně můžeme buď míjet jako letmé legrácky, anebo v nich najít ozvuky typizovaného jednání, které cosi vyslovuje o nás samotných. „Až dorazí, zaplaví náměstí / a budou mrkat a mrkat / jako makové panny.“ O pár stran dříve zase „Básníka Jana Škroba odnesli na dveřích“ (s. 18). Zde se můžeme culit jako zmíněný básník v jednom z veršů, neboť báseň nás dostrkala na večírek a my přemítáme, zda se přidat k zábavě. Ano, řada Borzičových básní očekává určitou obeznámenost k českým literárním provozem.

Dalším podstatným tématem obou sbírek je pak psaní o čtení, v širším smyslu psaní o vnímání umění. Není nijak kryptické. Obvykle je nám ohleduplně naznačeno, nač se navazuje, komu se tu skládá pocta. Velmi jímavá je například báseň věnovaná biologovi a filosofovi Andreasi Weberovi, jehož můžeme znát jako autora do češtiny přeložených knih Cítí, tedy je (2022) a Hmota a touha (2023). „Díky tvé posedlé lásce vím, jsem z matérie ostružin, z králičí kůže a ptačí chůze […], z celé té chvějící se matérie lásky.“ (s. 49–50) Není naprosto překvapující, že si Weber, který cit a lásku vidí jako tvůrčí princip reality, získal Borziče, jehož poezie je plná takových vznětů obdivu ke stvoření. Autor je ochoten se plně citově investovat, ať jde o jakékoli téma. „Chci milovat křehce ptačí ráno, / ptačí ráno zdravit křičícím tichem, / které se zvedá z takřka průsvitné trávy.“ (s. 109) Takovému verši je možné věřit, neboť bez hluboké osobní účasti by nebylo možné takový napsat.

Z drobného exkursu do druhé sbírky se vraťme ještě na chvíli do oddílu „Buddhistické léto“ ve sbírce první. Skvostná pocta je zde věnována Pedru Almodóvarovi, proplétá se v ní perspektiva divácká s perspektivou živého účastníka básně, jehož poznáváme coby „básníka ve středních letech“ – aha. A tento druhý hrdina se přidává k Almodóvarovi, neb

i on chce prosadit život proti vší mrtvolnosti
s. 41.

Zde dobře poznáváme Borziče – básníka, který soustavně straní životu a čistému citu proti všem krutostem světa.

Mnohé tyto básně můžeme vnímat jako osobní vyznání a ty výjimečné mezi nimi ocenit coby ukazatele k místům na cestě, kde bychom pro sebe mohli také něco objevit. Přísnější redaktor by možná básníkovi vymluvil několik osobních záznamů, věnovaných konkrétním jednotlivcům či momentům, jež mohly možná zůstat v deníku či potěšit jako soukromý dopis. Jsou projevem starosti o druhé (lidi, místa, zvířata, věci), která v knize výrazně vystupuje – a proto zřejmě musely zůstat. Obecně lze říci, že je Borzičova nejnovější kniha méně o něm a více o všem ostatním. Výsledku to sluší.

Vraťme se na závěr k údivu zmíněnému na začátku. Na obálce knihy je obraz, který vytváří očekávání, jež se kniha neobtěžuje naplnit – přestože, ano, ten verš v ní skutečně najdeme. Autor hledá jinou výstižnost, jiný druh přesnosti, a hned zkraje svou věc jasně vymezí.

Svět paví logiky není spoután řetězy.
s. 15

Tvrdí zde, jak se domnívám, že je důležitější či cennější být přítomen jako svědek volných plynutí světa, netrvat na logických souslednostech. Páv vyletí na větev a je na ní prostě krásný. Víc v té chvíli není nutné.

Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy. I když zlo expresivně neobnažuje, ve společnosti lehké hry básní sousedících je jeho přítomnost dostatečně účinná. Jestliže jsme čekali čitelný oblouk knihy, budeme nutně zklamáni. O nic takového se básník v této sbírce nesnažil. Ostatně se podle všeho nesnažil o nic, přesněji: v buddhistickém smyslu o nic neusiloval. Zejména ne o naplňování zadání, která by snad přicházela zvenčí poezie.