Dan Bárta (1969) patří k nejvýraznějším osobnostem české hudební scény. Široké publikum ho zná coby charismatického vokalistu např. z jazzového projektu Illustratosphere, který letos slaví čtvrtstoletí od založení. V Praze jamoval s legendárním Bobem McFerrinem, je jedenáctinásobným držitelem ceny Akademie české populární hudby a zahrál si i v několika filmech, například v Kytici režiséra F. A. Brabce.

Méně známou, ale neméně fascinující stránkou rodáka ze Sokolova, který se původně vyučil kuchařem, je celoživotní vášeň pro vážky. V roce 2019 absolvoval bakalářské studium aplikované ekologie na Ostravské univerzitě, kde se mj. podílel na vývoji aplikace Lovec vážek. Bárta je respektovaným entomologem, který se za vědeckým pozorováním a focením vážek vydává již desítky let do exotických oblastí, které skýtají mnohá dobrodružství a nabízejí též možnost duchovního a osobnostního růstu.

Bártova knižní prvotina Některé nevinnosti světa stojí na pomezí autobiografie, cestopisu a odborné studie vážek (zejména druhá část knihy; autor v roli vypravěče radí čtenářům, které vědecká tematika nezajímá, aby rovnou přeskočili na stranu 230). Není svázána tradičními žánrovými vymezeními. Výsledkem je dílo překvapivě intimní (zazní v něm i vzpomínka na dětství či líbánky v Austrálii) a sofistikovaně artikulované, jež otevírá nové horizonty do Bártova cestovatelského i vědeckého světa. Kniha nejenže poskytuje mnohovrstevnatý pohled na jeho osobnost, ale rovněž demonstruje jeho literární dispozice a spisovatelský talent, jejichž kvalitu nelze zpochybnit. Debut Bártu právem etabloval jako výraznou literární osobnost.

Od Indonésie po Indii: smyslu/ů-plný svět

Text knihy vznikl částečně na základě podcastu Nevinnosti světa, který autor připravoval pro rozhlasové vysílání. Dle svých slov „ždímal paměť“, vzpomínal „před usnutím i po probuzení“ (Jóga dnes, listopad 2026, s. 11). V knize se vrací na rozličná místa, která navštívil v průběhu bezmála tří dekád.

Začíná v Indonésii v roce 1996 (kdy mu bylo 27 let) a pokračuje napříč kontinenty až do Ghany v roce 2023 (kdy mu bylo 54 let), potažmo do Indie o rok později. Úplný závěr patří hlubokému uvědomění a nadějné vizi v osobní budoucnost „někde, někdy“ (s. 287).

Bártovo vyprávění otevírá světy nejrůznějších barev, tvarů a velikostí, zachycuje přírodu v její bohaté rozmanitosti, stejně jako cizokrajné kultury a společenské situace, na něž naráží během svých cest. Text je hluboce lidský a duchovní; autor skutečně „zří“, nasává prostředí všemi smysly a zároveň využívá sofistikované hry se slovy a větami, přičemž odhaluje svou hravou, bystrou a duchaplnou osobnost.

Každoročně se ocitá na odlišných koutech planety a současně zasazuje jednověté reflexe i do kontextu Česka, Slezska, či dokonce celé planety, například v souvislosti s pandemií covidu‑19 na s. 261. Nejdůležitější události svého života – ukončení závislosti na pervitinu, smrt otce, svatba s Alžbětou Plívovou či narození potomků Elišky, Mikuláše a Valentýny – shrnuje často do jediné věty, zatímco vážkám věnuje rozsáhlé pasáže, stejně jako zásadním vyprávěním o formujících setkáních a duchovních zkušenostech s přírodou a lidmi, jež utvářely a utvářejí jeho svět a pohled na něj.

Volná poetičnost Bártovy „tulácké prózy“ nabízí pestrou paletu zážitků, prožitků, vjemů, vhledů a perspektiv. Autor se výrazněji zaměřuje na běžný život a krásu ve všednosti spíše než na bedekrové popisy; čtenář je tak efektivně vtahován do rytmů míst, nálad a pocitů.

Co do struktury je kniha členěna fragmentárně, podobně jako impresivní zápisky z cestovních deníků, podbarvené reflexí a vnímáním detailu. Nechybějí environmentálně laděné úvahy, anekdoty, melancholická zamyšlení.

Bártův živý, organický a otevřený přístup vytváří intenzivní somatický vjem a poskytuje čtenáři prostor pro hlubokou interpretaci, přičemž samotné čtení plyne lehce, upomínajíc na let vážky.

Některé pasáže dojmou, jiné rozlítí (například chování náčelníka komunity v Ghaně), další pobaví: „A tak na mě z nejhořejšího korunového patra poštěkává, čůrá a háže suché větve asi dvanáct opic, moje sebestředné spravedlivé rozhořčení ustupuje mému sebestřednému přítomnému sebeprožívání a skrze opičí sebestředné přítomné sebeprožívání manifestující se jako opičí sebestředné spravedlivé rozhořčení je Vesmír zase tak milý a osvěžující, jak jen může být. Napiju se z potoka.“ (s. 75) Či:

Prošedivělý hipík z Bernu […] se ráno dílem plačtivě a dílem pobouřeně dožaduje vysvětlení, jak je možné, že někdo tady někde [pozn. autorky recenze: v ášramu na Srí Lance] mluví nahlas a směje se a vůbec, když je to proti řádu Centra Duchovní Obrody. Někdo tady zkrátka Brunovi znemožňuje, aby si ve své kobce dosyta pomeditoval, o to jde. Jenže tím narušitelem je bohužel ten protřelý, totálně vycoolovaný starší řádný člen barmského buddhistického kléru, který si ráno za rozbřesku krátí časový posun capkáním mezi ubikacemi a bezstarostným klábosením přes mobil a Bengálský záliv s bratry v rouše, co už mají po snídani.
s. 141

Bárta dokáže být i uštěpačný, ironický, až sarkastický: „Jsem tu nový, takže se aktivně zapojuji do rozpravy s původní návrh rozšiřující poznámkou, že by bylo fajn se vyměnit a my, kteří milujeme uvolnění v usebrání, bychom měli zkusit trpět v těch autech s těmi nevěstkami a trochu si u toho třeba i zafetovat, aby to bylo spravedlivé, jenže nikdo se nesměje.“ (s. 142)

Skrze svou osobní filosofii, úctu k přírodě a umění vyprávět vede čtenáře k reflexi.
Jedno avokádo, dva pomeranče, stovky prožitků…

Kniha je dedikována „mámě a ségrám“ a uvozena citacemi několika známých osobností, které s autorem rezonují. V průběhu textu své čtenáře přímo i nepřímo oslovuje, tyká i vyká, rád používá citoslovce, kolokační, hovorové fráze (např. „víte co“ – s. 13, 40, 140, 185, 212, 250) či aliterace („Šlapu si svou samomluvnou samotou“ – s. 82), kontrasty („Lidi jsou fajn.“ – s. 276, vs. „Lidi jsou hrozný.“ – s. 279) a repetice (např. „Všechno, co vidím a slyším a cítím“ – s. 11, 12, 13, 14 či 263), které mají umocnit pocitový efekt.

Je zřejmé, že Bártu baví hrát si s jazykem: „Povídat si nahlas pro sebe, ó, to já umím, když takhle sám pořád někudy jdu. Říkám nahlas slova a věty, co mě napadnou, stavím je za sebe, dokud je nevidím, sahám na ně a pak už jen píšu, v duchu píšu, osekávám a znova nechám zarůst každou větu, opakuju si je od začátku do konce, do kroku, do transu, do zblbnutí. Abych je neztratil. Abych si je vryl. A abych pořád šel.“ (s. 75–76)

Užívá si pestré detaily jako kupříkladu návštěvu lokálních toalet či bytostně zásadní setkání s místními, s nimiž se protnula jeho duše.

Jeho způsob mluvy i spojení vět (resp. myšlenek) je fluidní, poutavý, neotřelý: „V bance nám tam neproplatili módní výdobytek bezhotovostního styku žhavého současu, cestovatelské šeky, ergo musíme celý víkend vystačit s pár drobáky, dvěma malinkými klobáskami, dvěma cibulemi, šesti tortillami, dvěma tabulkami čokolády a kanystrem vody. Někde bokem. Tedy tady.“ (s. 19) Či:

Skoro omluvně mu těkám očima po obličeji, vlasech, triku, ramenou. Připadám si o celý, ministerstvem školství oficiálně schválený, Státním pedagogickým nakladatelstvím editovaný, zkorigovaný, aktualizovaný a nakonec vydaný Atlas světa, o všechny své učitele zeměpisu, o mámu, tátu, děvečku s jetelem i sedláka se senem starší a vzdálenost mezi námi ještě o něco narůstá. A najednou se zase smrskne. Na ten reálný půlmetr, v tu klíčovou chvíli, kdy hošek uvěří, že ho nehoupu […].
s. 64

Jako cestovatel Bárta netrhá rekordy, nepotřebuje navštívit všechny důležité památky a „místa zájmu“. Jde mu o ryzí prožitek a – samozřejmě – vážky; k tomu si sem tam dá nějaký ten joint (jako mladší) a nesmírně rád hodně sladký čaj (pro pocit pohody). Jeho jídelníček je mnohdy velmi omezený a skromný, „vezmu si banán, avokádo a sušenky, naberu vodu, připíchnu na nástěnku lístek se svým jménem a cílem výletu“ (s. 81) či „jedno avokádo a dva pomeranče na hlavu“ (s. 60). O to hutnější a „výživnější“ jsou však zážitky, prožitky i setkání, jež se proměňují v narativní materiál nesoucí výraznou intenzitu a interpretační bohatost.

Nejednou se ocitne v přímém ohrožení života (např. když na farmu, kde přespává, vniknou zloději a dojde ke střelbě) a do jeho záznamů pronikají i některé zásadní historické, politické či společenské milníky, například sovětsko-afghánská válka, nástup Cháveze ve Venezuele či brutální zemětřesení a tsunami 26. prosince 2004, které zasáhly mnohá území jihovýchodní Asie. Dotýká se též tematiky environmentální a ekologické: „Destrukce tropických lesů pokračuje rozhodně rychlejším tempem […], než roste naše vědění o životě v nich.“ (s. 199) Či:

Atewa Range Forest je les. Poslední kus lesa svého druhu na planetě Zemi. Jasněže to, co tady dneska děláme, bude pozítří k prdu. Jsme marní. Víme to. Než tady ty vážky dozkoumáme, propadne se i se svými obyvateli do minulosti, zredukován na plechovky, nábytek, kakao a univerzální sekundární roští. Lidstvo je hrozný.
s. 279

Vrací se i k některým unikátním nabídkám, které na cestách dostal, například k možnosti provádět peruánskou džunglí v rezervaci Tambopata za ubytování a stravu. V takových chvílích však sám sobě přiznává: „Ale vzal jsem si Píseň, byla krásná, ne Biologii, jakkoliv ji miluju. To s Písní jsem se oženil. A jsem pod pantoflem, marné volání. No, aspoň budu mít o čem zpívat.“ (s. 89)

Vizuální puls knihy

Grafická stránka titulu (obal, ilustrace, layout a celková koncepce), zaštítěná prací Martina Peciny, koresponduje v symbolické souhře s textem.

Kniha, již lze charakterizovat jako mozaiku okamžiků a dojmů, je podpořena vizuální estetikou, jež není rušivá, nýbrž jemná a subtilní. Barevné linie, výrazně laděné do růžové a tyrkysové, vytvářejí rytmus, jenž evokuje lehkost a dynamiku letu vážky, a tím posiluje propojení mezi literární zkušeností a somatickým vjemem čtenáře.

Grafické provedení i kompozice textu umožňují plynulý vstup do proměnlivých nálad od nostalgie po kontemplaci a tím vytvářejí prostor pro reflexivní interpretaci.

Je ovšem třeba zdůraznit, že Bárta sám je mj. velmi zkušený a talentovaný fotograf. Vzhledem k absenci autentických autorských snímků však zůstává vizuální efekt knihy nevyužit. Originální, věrný, dokumentárně-reportážní materiál by zvýšil její potenciál coby estetického artefaktu, odlišil ji i po grafické stránce od běžných literárních nebo cestopisných titulů a zároveň přiblížil literární obci autora nejen jako vnímavého spisovatele, ale i jako fotografa svérázného naturelu.

Fotografická součást díla, napomáhající „vědomému čtení“, zkrátka – s ohledem na autenticitu a integritu díla – konstitučně schází.

V kontextu současných cestopisů: filosoficko-introspektivní rozměr cestování

Některé nevinnosti světa se svou poetikou a smyslovou intenzitou řadí mezi současnou esejistickou literaturu, která překračuje hranice klasického cestopisu. Podobně jako v českém prostředí známé texty Ladislava Zibury, Tomáše Štindla a Michala Třeštíka, i Bártův debut ukazuje, že cesta je především fenoménem filosofickým, introspektivním a do jisté míry existenciálním.

Na rozdíl od Chatwinovy The Songlines či In Patagonia, kde dominuje antropologicko-mytologická linie, Bárta volí somatickou a perceptivní optiku – zaznamenává svět skrze tělo, smysly a nuance okamžiku. Oproti Ziburově populární literatuře postavené na humoru, situačních pointách a cestování coby formě projektu je Bártova kniha niternější, lyrizovanější a méně lineární. Svým jemným humanismem a citem pro detail se přibližuje spíše poetickým cestopisům či introspektivní próze.

Podobně jako Pico Iyer pracuje Bárta s pomíjivostí okamžiku a meditativním rytmem organické, atmosférické nálady a propojuje osobní zkušenosti s hlubšími filosofickými či kulturními úvahami. I v jeho konceptu nabízí cesta možnost duchovního zrání.

Jeho styl je v souladu s principy tekuté modernity fragmentární, jazzově improvizační, situační, fungující jako mozaiková topografie vjemů, jako katalog drobných existenciálních „nevinností“, které se zjevují v pomíjivosti bytí.

Literatura „s duší“

Bártův osobitý text s výraznou literární ambicí představuje debut zralý, komplexní a mnohovrstevnatý, který nerezonuje efektem či senzací, ale především svou přesvědčivou autenticitou. Jedná se o dílo dokazující, že autor není pouze talentovaným hudebníkem, ale také hloubavým pozorovatelem světa, který se nezdráhá vystoupit z komfortní zóny a sdílet intimitu svých postojů, názorů i niterných prožitků z dalekých cest.

Klíčovým prvkem knihy je výrazný osobní autorský hlas, jenž nevyznívá jako stylizace, nýbrž jako autentická výpověď. Vypravěč se nepokouší naplnit žádný literární archetyp, ale vystupuje sám za sebe: se svými chybami, nostalgií, jemným humorem, melancholií i existenciální citlivostí. Právě tato otevřenost působí lidsky a věrohodně, prosta literární pózy či artificiálnosti. Text tak není pouze záznamem z cest, ale skutečně sdíleným bytím.

Dějový oblouk je čitelný, nevzbuzuje pocit roztříštěnosti. Volně vystavěná struktura a střídání stylů (reportážní, poetický, populárně-naučný ad.) vyvolávají dojem kontinuálního pohybu – putování, proměny, zrání. Dílo působí dojmem organicky plynoucího toku zkušeností, který se přirozeně proměňuje, vzniká, pomíjí.

Bárta dokáže zachytit efemérní detaily, jež jiným snadno uniknou – jemnou proměnu světla v pralese, specifickou akustiku nočního ticha, vůni po dešti či křehký okamžik přechodu mezi dnem a nocí –, a prostřednictvím této smyslové přesnosti přenést čtenáře do samotného prožitku.

Reflexivní rozměr titulu dalece přesahuje rovinu cestopisných zápisků. Bárta předkládá úvahy o proměnlivosti světa, o lidské křehkosti, o dynamice vztahu člověka a přírody i o jedinečnosti okamžiku. Výsledkem je literatura „s duší“, jež otevírá prostor pro univerzální existenciální poselství.