Simona Bohatá (1965) patří k výrazným hlasům současné české literatury, ačkoli se k psaní dostala poměrně pozdě: naplno se mu začala věnovat až kolem padesátky. Dětství prožila ve Strašnicích, dospívání na Žižkově, a právě prostředí pražských periferií se stalo jedním z hlavních inspiračních zdrojů její tvorby.

Pravidelně přispívá povídkami do sborníků (The Book of Prague, Krvavý Žižkov, Kolik má kočka životů, Na cestách), připravuje rozhovory s výtvarníky pro časopis UNI, je členkou redakční rady Voknovin a spolupracuje s Radničními novinami Prahy 3, kde vycházejí její povídkové miniatury. Kromě psaní více než sedm let působí v sociálních službách, kde pracuje s dospělými s mentálním, fyzickým i kombinovaným postižením.

Sama opakovaně zdůrazňuje, že literaturu začala brát vážně až ve chvíli, kdy psaní pro ni bylo cestou, jak zvládat osobní stres a zátěž. Debutovala roku 2017 knihou Máňa a my druzí, kde s nadhledem a citlivostí zachytila své dětství a dospívání. Následovaly romány Všichni sou trapný a Klikař Beny, které rozvíjejí motiv dospívání na Žižkově v době normalizace. V souboru povídek Zbabělí hrdinové experimentuje se střídáním vypravěčských perspektiv a konfrontuje čtenáře s různými úhly pohledu na tytéž situace. Její knihy byly nominovány na prestižní literární ceny, například Klikař Beny na Magnesii Literu v kategorii próza.

Introspektivní mikropříběhy a hloubka nitra v nové sbírce

Nejnovější sbírka deseti povídek Simony Bohaté nabízí kromě literárních kvalit též význačný sociální rozměr. Některé povídky jsou nosné v rovině kulturní paměti, jelikož znovu otevírají a zpřítomňují světy, které již z běžné zkušenosti vymizely. Autorka dokáže sugestivně zachytit dobu minulých generací, nejen prostřednictvím atmosféry, ale především díky citlivé práci s jazykem. Použití dobové slovní zásoby nepůsobí uměle ani okázale, přirozeně vyrůstá z vyprávění a je jeho nosným pilířem. Pozorné zachycování detailů a jemných nuancí skrytých pod drsnějším povrchem reality dodává prózám přesvědčivost a intenzitu.

Autorka opět pracuje s typickými prvky své tvorby, včetně vykreslení prostředí marginálních skupin, lidí na okraji společnosti, mlčenlivosti, traumat a ticha mezi slovy v propracovaných dialozích, jimž nelze vytknout zhola nic a jež čtenáři nabízejí hlubší reflexi spíše než realistický popis. Ústředními hrdiny jsou lidé zcela obyčejní, často uzavření a málomluvní, kteří v sobě nosí skrytá traumata, touhy i naděje, avšak jen výjimečně dovolí někomu nahlédnout do svého nitra či vyhledají podporu.

Vesnické prostředí, které v příbězích tvoří nejfrekventovanější kulisu, není idealizováno; naopak je prezentováno se zřetelným vědomím jeho problematických aspektů. V povídce „O kachnách a vranách“ se ukazuje, že citlivý a introvertní vizionář, básník, nemá reálnou šanci přežít v konfrontaci s prostředím, které favorizuje hrubou sílu a násilnické postoje zosobněné postavou Čekala. Podobný motiv je přítomen i v povídce „Oskar“. Přesto jsou oba příběhy uzavřeny způsobem, který akcentuje vítězství senzitivity a morální integrity nad brutalitou, bezohledností i pokřiveným charakterem.

Povídkami se implicitně vine motiv předurčenosti a osudu, nerovnoměrně rozdaných životních karet a šancí i nenápadných, avšak mnohdy zásadních gest, jako je například čin redaktora v závěru povídky „O kachnách a vranách“: „Ten bílej šlic asi dolu nedostaneš, taky sis moh dát majzla. Ale stálo to za to.“ (s. 157) či Stáníka v závěru povídky „Konec prázdnin“:

Vlčí máky zářily z dálky jasnou rubínovou barvou a cípy šátku povlávaly jako duhové vážky.
s. 122.

Všudypřítomná je mlčenlivost (v povídce „Konec prázdnin“ nahánějící husí kůži, neboť jde o nesdílený vnitřní svět nepochopeného a v principu zbytečně ostrakizovaného malého chlapce), mnohdy vycházející ze střeženého tajemství, kupř. v povídce „Tři Marie“, či osobnosti samé a jejích očekávání (např. v povídce „Vyhlídka“), i latentní touha po plnějším prožitku („True Story“, „Poslední kousek zdi“).

Kniha nespoléhá na okázalé dramatické zvraty, nýbrž na jemně vystavěné okamžiky ticha, bolesti a skryté křehkosti a zranitelnosti lidského nitra. Vyprávění se často nese v ponurém či melancholickém tónu, avšak i v takto laděných příbězích se objevuje silná, jakkoli nenápadná touha po naději a plnosti prožitku života.

Malé příběhy, velké emoce: civilní a nepodbízivá próza

Bohatá píše ryze a autenticky. Využívá jazyk periferií, zachycuje slang, drobné detaily každodennosti a mistrně evokuje atmosféru místa a doby. Pro její styl je příznačné, že se nesoustředí na dramatické zvraty či velké epické stavby, ale spíše na mikroepizody, nálady a situace. Čtenáře vtahuje tím, jak dokáže přiblížit konkrétní prostředí – byty, domy, hospody, návsi a ulice, v nichž se odehrávají malé velké lidské příběhy. Témata, která v její próze výrazně rezonují, zahrnují rodinu, mezilidské vztahy, dospívání a traumata.

Její osobitá tvůrčí síla spočívá ve schopnosti vytvořit literární obraz, který je srozumitelný a živý i pro čtenáře, kteří danou dobu nebo prostředí nezažili. Jakkoli se někdy autorka setkává s kritikou, že její postavy působí pasivně, až zbaběle, že jsou to mnohdy antihrdinové, s nimiž může být těžké se identifikovat (v povídce „Mít svůj důvod“ je ústřední postavou kapsář, v textu „Těmahle rukama“ zase leniví zedníci, kteří se vyhýbají skutečné práci jak čert kříži, v příběhu „Timur a jeho Marta“ pak alkoholik a jeho ezoterická partnerka s pochybným charakterem), že se příběhy rozvíjejí pomalu (text „Timur a jeho Marta“ například není postaven na dějové linii, nýbrž na charakterizační rovině: soustředí se na vykreslení neobvyklého partnerského vztahu a na portrét mentálně retardované dívky, a to ve venkovském prostředí, kde

člověk nemá rád, když někdo něco dělá jinak […] a navrch dobře
s. 190,

více v atmosféře než v ději, jedná se o záměrné rysy autorčiny svérázné poetiky, jež je vhodné vnímat nikoli jako slabinu, ale ryzost, díky níž próza působí civilně, nepodbízivě a důvěryhodně.

Autorka sama se měla dle online zdrojů vyjádřit tak, že se jí příběhy vynořovaly v mysli zejména v noci, skládaly se do spletité sítě osudů a ona sama se cítila jako pozorovatelka, která se vciťuje do nejrůznějších postav a nachází mezi nimi podobnosti i rozdíly. Jejich osudy spojuje společná zkušenost naděje, ztráty a bolesti, a právě v jejich setkávání i míjení se odrážejí naše vlastní životy. Prozaička své příběhy skutečně fabuluje s výrazným zaujetím a tahem, jako by sama zkoumala, co od nich čekat, díky čemuž mají povídky přirozený rytmus a svébytný vývoj.

Vybrané příběhy: osamělé postavy a jejich pestrý vnitřní svět

Autorka si mnohdy záměrně vybírá postavy, které jsou nesnesitelné, ale přesto dokážou nečekaně dojmout. Přesně taková je například Máňa Bobková v povídce „Tři Marie“: umanutá, komická, ale i tragická figura. Všechno vidí prizmatem vlastní křivdy, a přitom ji nelze nelitovat. Bohatá bravurně střídá perspektivy (vypravěč, rozhovory postav podkreslené vnitřními monology), dialogy jsou živé, uvěřitelné, plné hovorových i nespisovných tvarů a drobných jazykových deformací („vo půl metru“, „dyť“, „koštovalo“), čímž připomíná poetiku Hrabala či Škvoreckého: „Že tys jí řikala o tý kryse, huso, zlobila se na sebe. Jestli vona to Maruna Páťovi nepráskla. To by nám už chatu neprodal, i kdyby se zbavil čúzy, to je tutovka. Protože kdyby zůstal sám, co by tu dělal, ještě rád by tu od všeho utek. Ale běž už s tím k šípku, Máňo, a nemysli na to.“ (s. 65)

Máňa Bobková se stává reprezentantkou osamělého člověka na okraji, jehož vzdor je stejně výrazný jako jeho touha žít. Text zároveň odkrývá aktuální střet vesnického světa starousedlíků s mladými sousedy, kteří do vsí přicházejí znalí měst a zahraničních cest. Tradice naráží na moderní tendence i neúprosnost času a stáří.

Povídka „Konec prázdnin“ je podobně psychologicky laděný text, ovšem tentokrát zachycující dospívání v dusné atmosféře podprahového rodinného konfliktu, na vsi, kam je dítě „odklizeno“ autoritářským otcem. Standa, vnímavý a citlivý syn, se na prázdninách u babičky nudí a uniká do světa fantazie a vzpoury. Hledá dobrodružství, která mu – na rozdíl od jeho sestry – nejsou dopřána, a příležitosti, jak vyplnit prázdné dny. Pro pedantického otce je Standa neustálým zdrojem zklamání, zatímco sestra Karolína je naopak obrazem poslušnosti, úspěchu a píle.

Standovi naskočila po těle husí kůže a ruka s rohlíkem mu spadla na ubrus. ‚… a ten mládenec je taky v pánu,‘ dopověděla babička za zády. ‚To není pravda,‘ zašeptal a potom to samé vykřikl. Vyskočil od stolu tak prudce, že převrátil židli, a vyřítil se ven. Už seděl na kole, když slyšel, jak za ním otec řve z okna: ‚Jak se to chováš? Okamžitě se vrať, zmetku jeden!‘ Ani se neotočil.
s. 119

Tento kontrast je dublován Standovou implicitní náklonností ke strýci Vinckovi, který emigroval do Austrálie a který představuje svobodu a dobrodružství i cestovatelského ducha, jež zrají v chlapci. Strýc v jeho očích představuje možnost, jak žít jinak, mimo okovy přísných pravidel a dusivých hierarchií.

Babička a Denisa ztělesňují pilíře empatie a pochopení; v chlapci vidí víc než „zlobivé dítě“, vnímají jeho pravou podstatu a hodnotu. Zatímco pro své rodiče je syn zdrojem hádek, výbuchů a nesnází (matka syna v zásadě neobhajuje, nechává jej v otcově stínu), obě ženy v něm vnímají citlivého, zranitelného chlapce, jehož svévole a vzdor jsou ve skutečnosti způsobem, jak přežít v prostředí, které mu nenabízí přijetí ani bezpečí.

Z relativně banálního příběhu rodinných půtek (včetně triviálních každodenností, jakými jsou vesnické jídlo, drobné domácí práce, monotónní hlášky babičky) tak autorka vystavuje existenciální drama o hledání uznání, místa a identity. Epizoda o odbouchnutých sprejích slouží jako metafora k životu samému coby rozžhavené náloži hrozící výbuchem.

Subtilní pozvánka do poetiky příběhů

Obálka knihy je zobrazena v náhledu jako digitální ilustrace okna a dveří, jako bychom vskutku nahlíželi do cizích pokojů nebo z nich hleděli ven. Převládají tmavé, tlumené barvy v indigovém odstínu naznačující vážnost a serióznost, jež je podpořena „novinářským“ fontem. Grafika koresponduje s atmosférou knihy a naznačuje, že čtenář nebude nalákán dramatickým vizuálem, ale textem spíše introspektivním, emočně jemnějším. Vizuál připravuje čtenáře na intimní, reflexivní zkušenost. Estetika je konzistentní s literárním stylem: neokázalá, nedramatizující, neodvádějící pozornost, ale podporující hloubku, kvalitu, prožitek.

Z literárně-sociologického pohledu lze knihu číst jako „dokumentárně-archivní“ záznam různých sociálních a generačních zkušeností. Bohatá vytváří „živou paměť“ prostředí a způsobů života. V tomto smyslu lze její prózu chápat nejen jako literární dílo, ale i coby zdroj pro reflexi sociálních vztahů, mluvních vzorců a každodenních praktik minulých či stávajících generací.

Slovní zásoba odpovídá prostředí a době, působí organicky, bez okázalosti či touhy dojímat. Jazyková přesnost a citlivost k detailu umožňují evokovat atmosféru a psychologii postav i bez dramatických zvratů a vyvolávají ve čtenáři pocit blízkosti a věrohodnosti.

Jakkoli bývají i v této knize autorčiny postavy „skoupé na slovo“ a uzavřené, Bohaté se daří vytvořit jejich plastickou psychologickou hloubku prostřednictvím drobných gest, informací „v pozadí“ a minulých prožitků, zachycených v mysli jako spředené pavučiny.

Simona Bohatá se právem řadí mezi autorky, které dokázaly proměnit osobní a generační zkušenost v literární svědectví. I její nejnovější kniha představuje cenný příspěvek k literární výpovědi o lidských vztazích, paměti a schopnosti vyrovnávat se s minulostí.