Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Už tedy víme, že ruská duše neexistuje, ale víme skutečně něco o Rusku? Pokud si přečtete knihu Ruská duše neexistuje, budete vědět o něco víc.

Jazyk však selhává, míní básník, a nemá na jazyku výlučně básnickou řeč, pročež raději odbočme k promluvě nepoetické a literárněkriitičtější. Zmínili jsme sice neodekadentní poetiku, to byl však pravděpodobně pouze dílčí souzvuk a souběh, poněvadž Trdlovo vědomí močálů a bažin nepramení z huysmansovské kulturněhistorické skepse, nýbrž především z vrcholné rozporuplnosti a rozladěnosti nynějšího bytí a času.

Nakonec se román převrací v jakousi temnou sci-fi, kdy lidé na Islandu mutují (vlastně asi spíše zmutují), můžeme si číst dlouhé seznamy zemřelých a jejich úmrtních dat, a už se všechno šine ke konci. V epilogu autor mluví o svém díle jako o „biomase fikce“ a nechává lidstvo zahubit pomocí superinteligence…

Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu.