Ačkoli se hned zkraje textu na zadním přebalu nejnovější publikace z Větrných mlýnů – totiž společné práce Jiřího Kratochvila (1940) a Moniky Rychlíkové (1965) – dočítáme, že „není třeba psát, co v knize čtenář najde“, přesto je záhodno se o to alespoň několika souhrnnými slovy pokusit. Především tudíž konstatujme, že jde o knížku záměrně a cíleně žánrově nehomogenní: snad se můžeme přiklonit k tvrzení, že je to rozptýlené pásmo věnované životu a literárnímu dílu Jiřího Kratochvila, skládající se z několika poměrně samostatných úseků či částí. Také však z určitých drobných příspěvků, k nimž patří kupříkladu závěrečný dovětek Milana Uhdeho nebo pravděpodobně dosti zbytečně uveřejněná lektorská dobrozdání.
V posouzení však začneme až druhou polovinou publikace, jejímž dvojitým středobodem je jednak Kratochvilova rozsáhlá metapovídka či malá próza „Smrt krále Kandaula“ (která vyšla mj. v souboru Brněnské povídky, Druhé město, 2007), jednak vkusná scenáristická adaptace zmíněné prózy, kterou vytvořila spoluautorka knihy, zkušená producentka a režisérka Monika Rychlíková: mělo jít o hraný celovečerní film, přihodilo se však, že Státní fond pro podporu a rozvoj české kinematografie opakovaně odmítl být realizaci tohoto scénáře nápomocen. Raději si nepřipomínejme, kolik trapně neumělých filmových paskvilů v minulých letech páni z fondu zálibně podpořili, možná však právě oni propadají oněm zlolajným a sebezaslepujícím hodnotícím úchylkám, o nichž psal Kratochvil. Možná.
Než zacouváme zpět k první půlce dané knihy, shrňme si její načasování. Shodou okolností v roce 2008 vyšly brzy po sobě dvě kratochvilovské monografie: v olomouckém Periplu vydali práci Blanky Kostřicové Románový cyklus Jiřího Kratochvila a téměř souběžně pražské malostranské nakladatelství Arsci přišlo s pojednáním renomovaného estetika Květoslava Chvatíka (ostatně též autora eseje o vypravěčství Milana Kundery) s názvem Pán příběhů Jiří Kratochvil. Oběma analýzám budiž vzdána čest, pochopitelně však reflektují pouze časově limitované období autorovy tvorby a neinterpretují spisovatelův vývoj v dalších patnácti letech: v nich vydal patnáctero titulů, obdržel Literu za prózu a před třemi lety (konečně!) rovněž Státní cenu za literaturu. Dojde někdy na novější monografii?
S tím je v nemalé míře spjat i v dané knize podvakrát citovaný výrok, podle nějž „Kratochvilova próza je největší událostí české literatury po roce 1989“. Zda tou největší je, či není, nechť „nezávisle a věcně“, slovy Milana Uhdeho, z odstupu příštích desetiletí rozsoudí literární historie. Jde sice o proslulé tvrzení z pera Milana Kundery, leč o tvrzení, které pochází z pradávného roku 1996, kdy autor Žertu mohl znát pouze několik prvních prozaických knih Jiřího Kratochvila. To znamená, že nečetl kupříkladu ani román Urmedvěd a samozřejmě ani spisovatelovu kunderovskou novelu Truchlivý Bůh. Což o to, jsou to slova znějící jako údery do gongu s nadčasovou ozvěnou, máme však také obstojnou zkušenost, že Kundera českou literaturu po roce 1989 valně neznal. Snad jen brněnskou.
Dalším středobodem publikace z Větrných mlýnů se stala její titulní část, tj. citlivý rozhovor Moniky Rychlíkové s Jiřím Kratochvilem, prokládaný ukázkami z jeho tvorby a jinými dokumenty. Vlastní interview čítá přes sto čtyřicet stran a spontánně se proměňuje ve svéživotopisné vyprávění: vzniká tak svébytná bilancující spisovatelská zpověď, zahrnující leckteré dramatické peripetie autorova životního příběhu. Už jen kvůli tomu stojí za to si knížku jedním dechem přečíst. V paratextu se navíc zdůrazňuje, že se zde věhlasný literát skutečně „odvážně otevřel“. Neměl však jistěže co tajit a neměl se za co stydět, což by se naopak měla Lenka Procházková, jež kdysi z mladické ješitnosti zabránila samizdatovému vydání Medvědího románu, který Kratochvil oprávněně pokládá za své iniciační dílo.
Podobně iniciační charakter má i zvolený název celé publikace plus zmíněného knižního interview (navazujícího na rozhovory Moniky Rychlíkové s autorem v Salonu Práva a v Hostu): jde o záměrnou přesmyčku někdejšího prohlášení Gabriela Garcíi Márqueze, jenž si přál žít, aby mohl vyprávět. Žít, či vyprávět, vyprávět, či žít? Jiří Kratochvil přiznává, že de facto celý život den co den píše = pracuje tři hodiny, což je za jediný rok zaokrouhleně vzato tisícovka hodin – kolik hodin to činí za padesát nebo šedesát roků? V sedmdesátých a osmdesátých letech prý spisovatel podle vlastního svědectví kdeco napsané zakrátko likvidoval, přičemž výjimky jako zmiňovaný a zachovaný Medvědí román zřejmě potvrzovaly pravidlo. Vyprávět je ovšem synonymem psát a tady kráčí o „samostatný smysl bytí“.
Zároveň však Jiří Kratochvil od počátku tzv. normalizace zakotvil v bytostné introverzi a uchyloval se v rámci možností do introvertní samoty. O to nesmyslnější mu připadalo zlolajné nařčení, že měl být agentem či důvěrníkem StB, s nímž nevyrukoval nikdo jiný než jeho vlastní strýc, v exilu žijící přední literární historik a též šéf exilového PEN klubu Antonín Kratochvil, načež toto nařčení v disentu šířila (bohudík jen načas) nesporná mravní autorita, jíž byl básník Zdeněk Rotrekl. Jenže Kratochvilovi pak odmítali podat ruku Pavel Tigrid a Vilém Prečan, také Škvorecký „ucukl“ od vydání Medvědího románu. Sám spisovatel připouští, že se mohl stát mezi dlouhodobě „zakázanými“ tvůrci z disentu onou černou ovcí. Věru netušil, že za pár desetiletí se agent StB může stát i ministrem kultury.
Součástí kratochvilovské publikace je podmanivá, leč striktně výběrová „procházka korespondencí s Květoslavem Chvatíkem“, s nímž si Jiří Kratochvil dlouhá léta pilně dopisoval. Kéž by jednou vyšla v obsáhlejší podobě! Autor uvádí, že mezi epištolami adresovanými Chvatíkovi našel i svou povídku „Melancholická anekdota“, která měla být „autentickým vylíčením pokusu zbavit se panictví“, a tu zde přetiskuje na s. 112–116 v plném rozsahu. Tato malá próza ale vyšla i ve sborníku Hommage à Milan Kundera – Pocta Milanu Kunderovi (Artes Liberales 2009), vydaném k 80. narozeninám pařížského ex-exulanta – a Jiří Kratochvil patřil k hrstce osmi statečných, kteří v době protikunderovské kampaně neváhal do tohoto jubilejního svazečku přispět s ryze kunderovskou „směšněláskovou“ tematikou.
Jinou závažnou částí reflektované knihy je kapitola „Literární mystifikace“, která představuje svébytný prequel ke zmíněné povídce „Smrt krále Kandaula“ a zkoumá pojem autorského mystifikování také z historického hlediska. Škoda že autor nevyužil poznatků z „mystifikační“ monografie olomoucké bohemistky Lenky Pořízkové, není však praktikujícím bohemistou a stačily mu proradné mystifikace v jeho vlastním životě. I jako (nedostudovaný) ruštinář ostatně velice záhy pochopil, že celá širá svatá Rus, a zvláště Rus sovětská (a nyní postsovětská) je hrůznou univerzální mystifikací na druhou, ne-li na třetí, a že jde-li u ní o tvůrčí akt, potom o satanášský akt posedle vymítající kulturní a duchovní proudy z věrchuškou ovládaného široširého teritoria. Občas na Západ, masově na Sibiř.
V medailonu o autorovi se konstatuje, že Jiří Kratochvil je jedním z nejpřekládanějších současných českých autorů. To je pravda pravdoucí, jenže máme nad čím se pozastavit. Překladů je požehnaně, leč zrovna jeho „iniciační“ próza Medvědí román nevyšla v cizině vůbec nikde! Právě tak Urmedvěd (z roku 1999) nebo jiné starší spisovatelovy knihy jako Avion (1995) a Siamský příběh (1996) – a román Herec (2006), jejž Kratochvil pokládá za přelomový román svého druhu, se dočkal všehovšudy nespecifikovaného arabského vydání. Že by v Egyptě? Skoro to vypadá jako nedopatření, ale v Polsku, v němž se tamní překladatelé zasloužili o přetlumočení bezpočtu českých knižních novinek (o klasice nemluvě), z Kratochvilova obšírného díla vyšla jedině novela Lehni, bestie! (2002). Pranic jiného.
Ještě důležitější však je, co autor Medvědího románu soudí o svém způsobu psaní. Nuže, s pokorou se z určitého pohledu přiřazuje k Milanu Kunderovi, poněvadž podle jeho úsudku oba jsou, ačli nemálo odlišní, spisovatelé „nerealisté“. Pokud se ovšem Kundera obecně vzato hlásí k filosofii literárního existencialismu, Kratochvilovi jsou prý bližší podněty tzv. magického realismu. Stejně kategoricky, jak se mu příčily výtvory tzv. socialistického realismu čili sorely, se mu v současnosti protiví produkty konzumního realismu čili korely. Zároveň však usilovně brojí proti postmoderně, byť ji nahlíží toliko v ošemetném kontextu devadesátých let. Přitom se také v ní, všem starším klasikům navzdory, tolikrát vypráví především proto, aby se mohlo žít. Nakonec právě o to v knize i ve scénáři jde především.