Snad si můžeme poněkud pohrát se slovy: sotva se renomovaný francouzský prozaik a publicista Jean-Paul Dubois (1950), rodák z jihofrancouzského Toulouse, v nedávném roce 2019 stal laureátem prestižní Goncourtovy ceny za román Na světě žijeme každý jinak, pospíšil si a za několik let vydal román o tom, jak nikoli na onom, nýbrž pořád na tomto světě žijeme každý trochu jinak v blížícím se roce 2031. Případně ještě i v únoru 2032, kdy se vyprávění uzavírá. Nejde ale o vědeckofantastickou fikci, a odmyslíme-li si některé možné reálie nevyzpytatelné budoucnosti, autorův příběh by se mohl nepochybně odehrávat i leckdy jindy, klidně i o něco dřív, stejně jako o něco později. Na zvoleném letopočtu totiž v případě daného románu příliš nezáleží.

Bylo by ovšem nemálo ošemetné, kdyby tato autorova próza vyšla v českém přetlumočení kupříkladu až ve zmíněném roce 2031 a některá uvedená kataklysmata by neodpovídala skutečnosti a posouvala by knihu ze žánrového hlediska do smyšleného světa dobrodružné fikce. Též proto byl Původ slz u nás přeložen a vydán téměř neprodleně, přičemž jde už o čtvrté tuzemské vydání některé z umělcových beletristických prací: připomeňme alespoň naše první setkání s Duboisovým dílem, konkrétně s jeho Životem po francouzsku (česky již 2006). Svou nejnovější, právě přeloženou knihu dokončil spisovatel ve čtyřiasedmdesáti letech a není divu, že se v ní objevují i zmínky o covidu nebo o omicronu: to jsou ovšem jen některé z tragédií či katastrof, jež sužují lidstvo. Nejvíc se přece až posedle sužuje samo.

Jde-li však o „původ slz“, neměli bychom být v pokušení pokládat spisovatelovu prózu za novodobou variantu někdejšího klasického larmoyantního románu, představujícího určitou odnož pradávného sentimentalismu nebo zčásti již preromantismu: ergo typu literárního vyprávění, které není ani přehnaně uslzené nebo slzavé, ani nesnesitelně plačtivé. Tato starodávná románová forma má naopak vzbuzovat náležité dojetí u čtenářů a ve výrazné míře zobrazovat dojetí rovněž u jednotlivých postav: také proto v larmoyantních prózách dochází na hojné slzy, které bývají projevem nesmírně úlevné radosti nebo příznakem nezbytného šťastného rozuzlení. V Duboisově knize však jde o úplně jiný „původ slz“ a koneckonců též o jiné slzy. Autorova strohá mantra tady zní: „Znám původ slz.“

Vrátíme-li se k Duboisově románu, nehrozí, že bychom se ho pokusili bláhově převyprávět. S určitou nadsázkou se ale dá říci, že jde o nekonečný monolog jedné postavy týkající se druhé postavy, která je ovšem přítomna toliko ve vypravěčových vzpomínkách a zejména díky nim v knize vystupuje v úloze tzv. oživlého mrtvého. Na otázku, čímpak se tato umrlá osoba živila, zazní odpověď nadmíru lapidární, ergo i výstižná: „Živila se zlem.“ O jaké zlo kráčí, dovídáme se kupříkladu z konstatování, že již přibližně na konci sedmdesátých let minulého věku

získala první ostruhy rádoby obchodníka, když skoupila hory kovu z jedné československé továrny v Ostravě a pak ho přeprodávala do frankofonních zemí v Africe pod podvodnou nálepkou ‚švédská ocel‘
s. 25.

Pak zvolila „politickou gymnastiku“ a snažila se ze členů strany vymámit nějaké prebendy. Nakonec prodávala prošlé léky, a poté dokonce i medvědí žlučové měchýře. Živila-li se zlem, šířila ho (včetně slz) také čile mezi svými bližními.

Takto ji ovšem nahlíží (na jiná svědectví se tu nedostává) právě vypravěč příběhu, jedenapadesátiletý manažer, který se označuje za člověka, jehož citová budoucnost byla již v okamžiku narození jednou provždy zpustošena, také však za „koncesionáře smrti“. Desítky let totiž ve své továrně vyrábí ve velkém vaky pro zesnulé, jejichž dodávky nárazově stoupají ve chvílích živelných katastrof, epidemií nebo válečných konfliktů. Přese všechny tyto řeřavé, pečlivě utajované zážitky si ale během desítek let dokonale osvojil záviděníhodné umění „nebýt u toho“. Neboli všemu se vyhýbat, žít jen touhou po nepřesvědčivém zadostiučinění a utěšovat se ničím nepodloženou zkazkou, že je vnukem někdejšího generálního tajemníka OSN, tragicky zesnulého Daga Hammarskjölda. Není jím však a ukazuje se, že jediná bytost nebytost, s níž bývá schopen navázat efemérní citový vztah, je umělá inteligence. S tou vede nekonečné rozhovory, kdežto se živými lidmi ve svém okolí si rozumí mnohem méně.

Rok 2031 se mezitím kvapně blíží a citová a mentální scenérie, kterou Jean-Paul Dubois ve své knize narýsovává, není nikterak povzbudivá. Zčásti tu dominuje typ lidí, kteří žijí zlem a živí se zlem, ať se děje, co se děje, jenže konkrétní společenské podloží těmto šiřitelům zla vytvářejí postavy, jejichž emocionální okoralost je natolik univerzální, až nerespektují žádné své bližní. V případě zmíněného vypravěče snad s jedinou výjimkou, kterou představuje jeho oblíbený pes Wats (původně Watson, což by ovšem vyvolávalo nežádoucí asociace s kumpánem Sherlocka Holmese), ani ten však není nesmrtelný. Co tedy zůstává? V jeho vědomí (vypravěče, nikoli psa)

až moc vzpomínek. Až moc emocí, lítostí, trapných momentů. Až moc oživlých mrtvých. Až moc toho všeho. I toho smutku, co mě svírá, úzkosti, co mě dusí. A v noci se to všechno vrací znovu, pokaždé skoro ve stejnou hodinu, ten němý dav, přízračný, avšak stále přítomný, který mě užírá jako nějaká výčitka, jako trest
s. 69.

Na základě tohoto poznání může být spisovateli víc než vypravěči zjevné, v čem spočívá a v čem se skrývá onen „původ slz“, ve vlastním příběhu však s nadsázkou řečeno nikomu ni slzička neukápne. S jedinou, spíše bizarní výjimkou: slzy nepřestajně tečou terapeutovi, který je určen k tomu, aby vyslechl a otázkami doplňoval zmíněný vypravěčův nekonečný monolog, trpí však oční chorobou, a ač slzí až k nevíře, není to žádný projev dojetí, nic larmoyantního, naopak neduh či nedostatek, což ho činí v prvé řadě směšným. Kdo tedy prolévá slzy nad současným světem (ačli je ve skutečnosti neprolévá a je možná o to víc nic nechápající), může působit jako veskrze tragikomická postavička, dokonce ještě trapnější než ten, kdo se živí zlem a žije ve zlu. Jenže co je možná nejúděsnější: takzvaná „intimní navigace“, jak o ní referuje vypravěč, v roce 2031 dospívá k zmrtvělému bodu nula a jediné, co dlí tady a teď, je bezbřehá a beznadějná tříšť virtuální reality. Ovládaná těmi, kdo jsou „posedlí Zlem“.

Co tedy všestranně umrtvované a umrtvující se člověčí populaci zbývá a co ji čeká? Nikoli náhodou Dubois odkazuje na dávnou skandinávskou teutonskou legendu, podle níž

chaos na světě začal, když se mocný vlk Fenrir otřepal. Rozechvělo to celý svět. Hory se zbortily nebo rozštěpily odshora dolů. Lidé byli vyhnáni ze svých domovů a lidský rod smeten z povrchu Země, která sama začala ztrácet svůj tvar. Pak se z oblohy utrhly hvězdy a padaly do zející prázdnoty. Déšť překryl vše živé, všechny rostliny a všechny stopy světa byly zahlazeny
s. 80–81.

Nelze než věřit, že se ten mocný vlk tak hned ještě neoklepe. Jakoby mimochodem a nenápadně, leč i důrazně pak Jean-Paul Dubois nabízí i jinou alternativu do budoucnosti: totiž pradávný spisek Tomáše Kempenského O následování Krista, v němž se praví: „Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě.“ (s. 48) Neboť ve tmách je původ slz.