Možnost vstoupit do prostoru rány, do otevřeně hlasité absence kulminuje, snad mimoděk, instalací samotnou. S ohledem na citlivost uměleckých děl jsou některé kouty prostoru jen jemně osvětlené, což způsobuje, že hledící, jeho vlastní tělesnost v podobě odrazu vstupuje do obrazového pole, zrcadlí se na ochranném skle děl a na malý okamžik je transformuje.

Obě zmíněné osy rozprostírají výstavou své silové čáry, jež vystavená umělecká díla provazují v dialozích. V prvním případě poodhalují tekutou nejasnost prostředí, jež obývá současný člověk. V případě druhém dochází ke zpřítomnění prostředků epistemologického násilí, jež štěpí současnou existenci.

Mnoho výtvarných výstav z posledních let, celosvětově, klade v reakci na klimatickou krizi do popředí zkušenost splétání, tkaní nových vláken v symbiotické a sympoetické resonanci s živou i neživou přírodou. Často na výstavách vnímáme důraz na návrat ke starým řemeslům, jež člověka vracejí k zemi v odvěkých rytmech souladu. Výstava All Things Digesting nabourává jednoduchý narativ splétání a souznění.

Poslední stupeň zhmotnění bez tělesa se objevuje v digitální oblasti. Původce tu vytváří dvojníka jako svého avatara, jenž se od něj ale následně emancipuje tím, že se podřizuje silám nezávislým na původci. Poukaz na tuto emancipaci ještě z analogové doby lze nalézt na portrétu Rrose Sélavy od Mana Raye (1921).