Vícesmyslové instalace a zvukové kompozice společně utvářejí výstavu uměleckého dua sikau/pubalova s názvem All Things Digesting (Kunsthalle, Praha, kurátorka Iva Polanecká, přístupná do 11. května 2026). Jde o výstavu výzkumnou, u níž jsou vystavené objekty a s nimi spojené zvukové, čichové a hmatové vjemy nikoli primárně estetickým cílem, ale spíše záznamem rozsáhlých konzultací autorek s ekology, antropology, sociology, ekopsychology, klimatickými ekonomy, gastroenterology a muzikoterapeuty. Zkoumaným tématem je především klimatická krize jako spouštěč environmentálního žalu – a na tomto půdorysu jsou kladeny otázky, do jaké míry je člověk v souladu se životem vůbec, v planetárním měřítku. Antropocén jako pojmenování současné geologické epochy říká, že lidský vliv je archeologicky zachytitelný v každé vrstvě živé i neživé přírody. Výstava All Things Digesting se ptá, kde lze v lidské realitě ještě nalézt život, který by bylo možné sladit s mimolidskou přírodou.
Nabízenou odpovědí je výzkum všeho, co je spojeno se zažíváním, což zahrnuje nejen trávicí procesy, ale také fermentaci potravin, kompostování a vůně spojené s kuchyní i rozkladnými procesy.

Lidská zkušenost konzumace a trávení potravin je sama o sobě interpretovatelná jako rozmlžení hranice mezi subjektem a světem, jejž obývá. Tělo je možné vnímat jako přechodové místo, ve kterém se rozvíjejí rozličné transformace a výměny. To, co je přijímáno jako potrava a co pak dále katalyzuje trávení uvnitř těla a s ním spojené zvuky, je samo o sobě produkt, utvářený kosmickými procesy. Zdánlivě rigidní dichotomie tělo–svět ustupuje do pozadí, aby poukázala naopak na to, že organismy a jejich prostředí se navzájem neustále sympoeticky spolu-konstruují v neustálém souvztažném nastávání. Naslouchání dílčím zvukům prostředí vně i uvnitř těla se
stává způsobem, jak zprůsvitnit membránu mezi jedním a druhým. Tato jednota se stává východiskem pro životem transcendované vykoupení ze všudypřítomného žalu a zmaru způsobeného všeobecným rozkolem, jenž provází antropocén.

Autorky vedou návštěvníka výstavy, aby soulad lidského života s mimolidskou přírodou promyslel po svém a za sebe. A na tuto cestu mu jako vodítko nabízejí zvukové plochy. Branou k výstavě je silný estetický zážitek instalace Látková přeměna (2024), kde se ze tmy vynořuje mohutný zářící a vibrující objekt, symbolizující lidskou trávicí soustavu (upomíná především na tlusté střevo), se zvukovou kompozicí reflektující zvuky obvykle touto soustavou vyluzované. Vnímající tápavě vstupuje do těla výstavy a prochází se v jejích záhybech. Zvuk v této instalaci překrývá ostatní vjemy a stává se tím, co výstavní celek s jeho pronikavými otázkami otevírá. Připomíná, že lidský život zní, že je v přírodním prostředí přítomen jako znějící – a že tato podoba lidského působení je sama o sobě průzračná, okolní přírodu nijak neznečišťuje. Lidský organismus zní a tepe mnoha zvuky, ale nepůsobí hlučně, na rozdíl od lidmi stvořených technologií. Antropogenní „hlučnost“ má technickou, nikoli biologickou povahu, zvuky trávení nás tedy mohou vracet zpět k životu, který je v souladu s přírodou. A slovo „soulad“ tu primárně znamená zvukovou symbiózu.

Dalším aspektem znějícího života, na který nás upozorní vstupní instalace, je rozlišení jeho rytmické a arytmické povahy. Krevní oběh a dýchání zdravého těla věrně, plynule, pravidelně udávají zvukový rytmus lidského života, ve srovnání s nímž je trávení výrazně arytmické. Podobně jako fermentace, jejíž zvuky jsou zachyceny v následující místnosti, bublají žaludek i střeva bez rytmického řádu, v náhlých synkopách, v nahodilém sonickém výtrysku. Návštěvník výstavy si může uvědomit,
že také klimatická krize přináší arytmii: v narušení obvyklých rytmů ročních období a planetárních vodních cyklů. Stejně tak environmentální žal působí jednotlivcům emoční arytmii, jež se sonicky propisuje do rozechvění srdce a působí arytmie tohoto lyrického svalu. Arytmické znění lidského života (tedy zažívání a trávení) tak může nabízet možnost, jak se sladit s přírodou životního prostředí, jehož rytmy jsou narušené. Pozoruhodné přitom je, že arytmie trávení je přirozená a prospěšná, zatímco arytmie přírodních cyklů ničivá a pustošící. Sonické (tedy zvukem nesené) přiblížení zažívacích a klimatických arytmií tedy nabízí zvláštní kontrapunkt k opačné a historicky předcházející situaci, v níž ničivé rytmy hlučných lidských technologií začaly narušovat přirozené a prospěšné rytmy přírodních cyklů.

Návrat k sonické arytmii procesů lidského žití se návštěvníkovi výstavy nabízí jako cesta k souladu s arytmiemi klimatické změny a vymanění se z beznadějného obklíčení
environmentálním žalem. Jenže – jak lze sladit arytmie? V instalaci Zezelenat (2026) převádí autorské duo sikau/pubalova klimatické arytmie do rytmické podoby lidských hlasů, které svědčí o individuálních prožitcích změn přírodních cyklů a související emoční zátěži. Těm se naslouchá zpod kónických květů, visících na stoncích od stropu, florálních sonických děloh, jež jemně svítí v prostoru. Oproti místnosti první, kde vnímající vstupuje do krajiny těla, ale nikoliv orgánu, a dialog je mu umožňován díky zvuku, jenž se rozléhá místností, zde je tělo nerozeznatelné, vnímající se situuje přímo uvnitř neartikulovaného orgánu jako takového a zvuky k němu v podobě rytmizace skrze jazyk přicházejí intimně, jen v malých, zvukově ohraničených prostorech. Naslouchající se do nich svou hlavou noří a dává tak znít roztodivné množině sametově melancholických i úpěnlivě křehkých hlasů, jež odkrývají svou výpověď. Návštěvník se výstavou noří do sociálně zažívaného intimního zvuku v místnosti první a intimně prožívaného sociálního zvuku v místnosti druhé. Arytmie trávení se tak může propojit s nasloucháním rytmické podobě klimatických arytmií.

Mnoho výtvarných výstav z posledních let, celosvětově, klade v reakci na klimatickou krizi do popředí zkušenost splétání, tkaní nových vláken v symbiotické a sympoetické
resonanci s živou i neživou přírodou. Často na výstavách vnímáme důraz na návrat ke starým řemeslům, jež člověka vracejí k zemi v odvěkých rytmech souladu. Výstava All
Things Digesting nabourává jednoduchý narativ splétání a souznění. Jak totiž usilovat o soulad ve věku arytmií? Odpověď je prostá: všimněme si arytmií, jež jsou prospěšně vlastní našim biologickým procesům, a zkusme cestu k souznění s přírodou začít od nich a jejich zvuků.