Čtyřicet let trvalo, než se do naší literární kultury prostřednictvím nových překladů vrátil jeden z nejpozoruhodnějších básníků minulého věku: ruský futurista Velemir Chlebnikov (1885–1922), velký inovátor, který se v souladu s futuristickým nazíráním světa s provokativní nadsázkou sám označoval za „předsedu zeměkoule“. Některé jeho verše vyšly v češtině dokonce již před stovkou roků, později si však monopol na překládání Chlebnikova přisvojil někdejší politizující souputník avantgardy Jiří Taufer, jehož výbor Čmáranice po nebi, vydaný v Odeonu v roce 1964, se stal literární událostí. Přetrvávající povědomí o nemálo unikátní chlebnikovovské poetice podporovaly během následujícího období též další dva Taufrem uspořádané výbory (zejména Zakletí smíchem, 1975), s výjimkou Josefa Sedláka se však nikdo jiný z českých překladatelů-rusistů o souboj s básníkovým perlivým odkazem donedávna už nepokusil. Nynější publikace je tudíž nesporný ediční počin.

Náležití poetologové a příslušní translatologové by se od okamžiku knižního vydání nového výboru z autorovy tvorby měli trpělivě a důkladně zabývat především srovnáváním překladatelského přístupu Jiřího Taufra (nezapomínejme, že jeho přetlumočení je již starší než půl století) s nynějším, rozuměj novodobým převodem hypnoticky mimoreálné básnické mluvy Chlebnikovovy – jenž vznikl zásluhou již osvědčené překladatelské dvojice Jany Kitzlerové a Vojtěcha Franka – do podobně extravagantní, zdánlivě až čarovně somnambulní poetické češtiny. Možná bylo takové srovnání v teoretické rovině dokonce už zčásti předjednáno v recenzním čili lektorském posouzení daného titulu. Tím byl totiž pověřen znalec obecné lingvistiky a indoevropeistiky, konkrétně také litevštiny a zaniklé pruštiny, jazykovědec a matematik Tomáš Hoskovec. Při vší úctě a uznání k tomuto vědci ho ale stěží můžeme pokládat za mimořádného experta ve sféře ruského literárního futurismu, leč kdo ví, v očích nakladatelství Academia se jím možná stal, a proti gustu tudíž nebudiž žádný dišputát. Oživlý Chlebnikov by ale mohl zareagovat „čarovným“ veršem:

Ohó, rozesmějte se, smáčiska!
s. 142

Vraťme se raději ke zmíněnému tvůrčímu počinu dvou překladatelů, který je v podtitulu publikace označen jako „výbor z díla“ a zároveň se uvádí jeho časové rozpětí, totiž léta 1908 až 1916. V ediční poznámce se sice konstatuje, že celek byl pořízen z „uceleného vydání“ sebraných spisů Velemira Chlebnikova, které vyšly v Moskvě roku 2005 dokonce v šesti svazcích, jenže české vydání se opírá toliko o svazek vstupní a o ten závěrečný. Tudíž je nepochybně záměrně úplně pominuta pozdní etapa básníkova života a díla, ergo všechny jeho verše z posledních let „Velké války“, poté z času velekrušné války občanské a poté i z raného údobí tzv. sovětského Ruska. V analytickém doslovu Jany Kitzlerové (jenž představuje zasvěcenou rusistickou studii o autorových poetických experimentech) se o následných životních martyriích Chlebnikovových ani o jeho skonu nic nepíše. Přitom šlo o osobnost, kterou můžeme ve vývoji ruské literatury považovat bezmála za mytickou.

Jenže i mytická osobnost má své curriculum vitae, takže z něj můžeme připomenout alespoň některá základní fakta. Především je Velemir (dá se počešťovat i na Všehomír) pseudonymní křestní jméno, básníkovo vlastní jméno a jméno po otci je Viktor Vladimirovič, vyrůstal v Astracháňské gubernii na jižním toku Volhy, a když už padla nepřímá zmínka o jeho otci, stojí za upřesnění, že byl povoláním ornitolog. Budoucí futurista vystudoval univerzitu v „tatarské“ Kazani, jenže nefilologické obory, totiž fyziku a matematiku. Přes toto vzdělání zprvu zkoušel psát divadelní hry (které neuspěly) a současně publikoval rovněž ornitologické studie. Poté se začal učit japonsky – a jak připomíná Jana Kitzlerová, záhy u něho došlo k „určujícímu setkání“ s poezií ruských symbolistů Andreje Bělého a Vjačeslava Ivanova. Překladatelka uvádí i Fjodora Sologuba, jehož dílo se dá vnímat spíše jako dekadentní, leč o to se přít netřeba. Poté dochází k vývojovému obratu: mladý Chlebnikov dává symbolistické poetice nadobro vale a připojuje se k „prvnímu voji“ ruských futuristů. Prý to však byl zmíněný symbolista Vjačeslav Ivanov, který ho inspiroval či vyzval k příštímu futuristickému básnění v tzv. všeslovanském jazyce.

Nejspíše se v kterékoli spojitosti s poezií Velemira Chlebnikova vynoří pojem, z něhož se zakrátko stal terminus technicus, totiž termín „zaum“, případně také tzv. zaumný jazyk, který představuje úhelný bod autorova básnění. Z ruského spojení za-um čili za-umem, tj. za rozumem, vyplývá konstatování, že umělcův poetický jazyk „stojí za hranicemi rozumu“, jak přesně stanoví Jana Kitzlerová. Chlebnikov se přímo vyžíval ve vytváření všelijakých „zaumných“ neologismů, hojně uplatňoval zvukové asociace, načež překladatelka výstižně připomíná, že inspirační zdroje nalézal zejména ve starším ruském folkloru a v národní mytologii, těžil však i z jiných odvětví a z různých pramenů poznání. Kitzlerová posléze soudí, že autorovy zaumné neologismy mají „snad i následně“ očišťovat jazyk od sémantického balastu, rozšiřovat jeho sémantické pole a posouvat význam celého lexikálního kontextu. Přesto to někdy může vyznívat i jako bizarní hříčka.

Jak to potom vypadá? Skoro jako ryze jazykové zaklínání mohou zapůsobit namátkou verše „Smíchavá ústa v polibku protáhla smrt-saň / chcíplá a pustá protáhla se líbaná báň / modrotělá, pampeliškocopá“ (s. 35) – a pravděpodobně nemálo jinak čtenář zavnímá jiné strofy z téže doby:

Paprslek nevinnosti moří.
Papršlek leunnosti kadeření.
Paprslek panennosti očí.
Paprslek pěvunnosti zření.
s. 40

Tradičně se slovotvořičství a veršotvořičství souměřitelného ražení považuje za doklad tíhnutí futuristů (kupříkladu nedoceněného Davida Burljuka) k básnickým neologismům, z více než stoletého časového odstupu se však nabízí méně obvyklý náhled, že by se Velemir Chlebnikov také mohl označovat za svébytného velmistra experimentální poezie avant le lettre. V této souvislosti je nenapravitelná škoda, že se například už v šedesátých letech Chlebnikovem nezabýval například Josef Hiršal, překladatel Morgensterna a spoluzakladatel naší poválečné experimentální tvorby.

Co však najdeme v konkrétní náplni svazku? V ediční poznámce je řečeno, že pro předkládaný výbor byly v chronologickém pořadí přeloženy úplně všechny autorovy básně z let 1908 až 1916 v jejich původních, nerevidovaných verzích. Všechna čest překladatelskému umění i píli obou editorů, přesto se zdá, že některé strofy a sloky by zřejmě víc než jako rovnocenná součást impozantního knižního souboru mohly být vnímány jen jako náčrtky z pomyslného básnického zápisníku. Platilo by potom okřídlené rčení, že méně by bylo zjevně více, a literární rusisté by si případně nezařazené texty mohli zajisté vyhledat ve zmíněných šestidílných moskevských Spisech. Pokud ovšem mezitím dávný umrlant Chlebnikov, mající podle vlastních slov nejspíše někde v ráji poezie „nebeokou sestru“, již nedostal v Kremlu zlotřilou inkvizitorskou nálepku „ino-agenta“.

Vydání Daru čarodějky… lze uvítat s velkým respektem, jsou tu ale i určité otazníky. Text na záložce sděluje, že časové rozmezí, z něhož se vybíralo, lze považovat za „zásadní období“ autorovy tvorby. Nejspíše ano, je to však jisté? Nejsou další léta v kontextu Chlebnikovovy poezie ještě futurističtější? Někdy se za vrchol umělcova futuristického básnění považuje jeho nesyžetová „revoluční“ poéma Ladomír (z roku 1920), předkládající utopickou vizi budoucího veleharmonického světa, v jehož čele mají stát „předsedové zeměkoule“. Zaumný jazyk se tady dokonce proměňuje v tzv. hvězdnou řeč, představující údajný návrat k společným kořenům moderních jazyků. Výsledkem budiž opět utkvělá Chlebnikova vidina zániku dosavadní civilizace. Nabízí se varianta, zdalipak básník nebyl nadšeným vyznavačem Nietzscheovy filosofie: též mu jde o vizi nové civilizace, a proto i nové poetické mluvy.