Reklamní úryvky z recenzí na obálce či vazbě knihy představují až na výjimky zpravidla zlověstný signál. V případě rozsáhlého románu Codex 1962 tomu není jinak. New York Times, The Nation a The Economist sice o díle píší v superlativech („severská verze Tisíce a jedné noci… mistrovské dílo… Ovidius, Kafka, Bulgakov…“), ve skutečnosti kniha nabízí zážitek asi ne tak vzdálený od proslulých islandských gastronomických lahůdek typu shnilého žraločího masa. Některým to chutná, jiní mohou mít jisté potíže.

Autor  (1962, vlastním jménem Sigurjón Birgir Sigurðsson) každopádně  působí sympaticky. Kamarád a textař Björk, básník a prozaik, velký ctitel Česka a Bohumila Hrabala, od něhož se prý naučil budovat v literatuře „malé světy“, tj. individuální, komplexní a bohaté, a pesimista: „Země fungovala celá tisíciletí bez lidí [patrně i o dost déle, pozn. J. Z.] a nejspíš ji další tisíciletí bez lidí čekají,“ řekl v rozhovoru s Jonášem Zbořilem (Seznam zprávy, 12. 7. 2024). V češtině mu vychází už čtvrtá kniha, předtím to byl Syn stínu (2008), Měsíční kámen (2015) a Múza z lodi Argo (2016).

Praha a její Golem autora přivedli i k tomuto románu. Děj a syžet nemá smysl reprodukovat, protože spletitost a rafinovanost neberou konce a proplétáme se řadou epických linií, skrumáží motivů, pseudomytologických odkazů, bizarností, absurdit, obscénností, hyperbol a aluzí, občas prst ukazuje na ukazující prst.

Četba tohoto galimatyáše je navýsost namáhavá, ačkoli autorovi nelze upřít, že občas ukazuje stylistickou vyspělost, zdatnost a dovednost, ale já jsem z těchto usilovně pracujících větrných mlýnů žádnou energii necítil a nejvíce jsem se těšil na vakáty oddělující jednotlivé části. Nelze vyloučit, že Islanďané či dobří znalci Islandu se při četbě pořádně nařehtají a humor pro ně z knihy stříká jako jejich slavné gejzíry (některé vybuchují každých deset minut a tryskají až do výše dvaceti metrů), ani jedno však není můj případ. Ostatně prý

Island je jedna z mála zemí, kde ještě dneska můžete někoho pomluvit, že ho rajcujou ovce.
s. 292

Styl bych přirovnal ke kombinaci Ivana Motýla s Petrem Linhartem a Petrem Stančíkem zalité litrem islandské vodky s pepřem a zázvorem, pokud něco podobného existuje.

První stovce stran dominuje mikce do nočníku a manipulace s ním, na nočník se tu i hraje a poznáme i další podoby vyprazdňování („Poslyš, kamaráde, není tu na jeden příběh té skatologie až až? Co tě nemá, to je teprv začátek…“ – s. 135), nejsilnější části knihy spočívají v záznamech snů, které dělají autentický dojem („Nějaká bába na mě poštve berana, kohouta a koně. Peláším, co mi nohy stačí.“ – „Ve skříni mi visí frak a kape z něj.“ – s. 79). Dále se tu objeví Rus Puškin, jemuž narostl ocas, s nímž umí i vrtět (ale ne moc), vězení, kde se lidé mění v zebry, dozvíme se, že vlkodlaci se na Islandu živí tmou a sněhem (pěkný, zapamatováníhodný obraz). Vystupují tu zednáři, anonymní alkoholici, antropologové, filatelisté, lidem se vytrhávají stoličky (dočista jsem zapomněl proč, ale to se při rychločtení snadno přihodí).

Nakonec se román převrací v jakousi temnou sci-fi, kdy lidé na Islandu mutují (vlastně asi spíše zmutují), můžeme si číst dlouhé seznamy zemřelých a jejich úmrtních dat, a už se všechno šine ke konci. V epilogu autor mluví o svém díle jako o „biomase fikce“ a nechává lidstvo zahubit pomocí superinteligence („Klimatická změna se obrátila a postupovala nazpátek. Země vypadala stejně jako v poledne sedmého dne stvoření.“ – s. 461).

Nikdy jsem nesouhlasil s tezí Jana Lopatky, že literatura sama o sobě ztělesňuje zvrácenost. Někdy mě ale napadá, že knih je na světě už příliš. V knize Michaela Finkela Poustevník (česky 2020) se vypráví příběh Christophera Kinga, který ve státě Maine strávil sedmadvacet let v jeskyni. Za tu dobu prakticky nepotkal člověka, kradl v chatách konzervy a jiné potraviny a občas si vzal i nějaké knihy. Neměl příliš velkou možnost výběru, ale tvrdil, že i špatné knihy jsou lepší než žádné. Být na jeho místě a odcizit kdesi Codex 1962, nejsem si jist, zda by se z něj posléze stala moje bible, anebo bych jeho listy přikládal do hasnoucího ohýnku v přítmí úkrytu.