Tonja – Malý hrom z hor norské autorky Marie Parrové (1981) mě nadchla. Je to kniha nadčasová ve své emocionální hloubce i v kulisách. Věřím, že bude stárnout jen velmi pozvolna. Jsou tu lidé, boby, housle, lyže, racci, dovolenkový kemp, ovce, kozy, knihy, zlomená noha, kostel, důležitý dopis a jedna fialová ondulace, která pořád nenápadně vykukuje za záclonou. To jsou samé nestárnoucí položky. Oslovují děti i dospělé teď, budou je oslovovat za dvacet let. Ať už se s tím naším světem stane cokoli. Jen možná postupně roztají ty ledovce, co je jela do Grónska zkoumat Tonjina máma.

Knížka je to vtipná a svižná. Stejně jako dvě předešlé autorčiny knihy přeložené do češtiny Oskar a já (Host, 2025 – recenze ve Tvaru 19/2025) a Vaflové srdíčko (Albatros, 2012) je citlivá, staví do popředí dětského hrdinu a ukazuje svět jeho očima i se všemi (ne)chtěnými průšvihy, komplikacemi a nedorozuměními s dospělými, stejně jako to umí Astrid Lindgrenová, Roald Dahl nebo Frida Nilsson.

Situační i jazykový humor díky vynikajícímu překladu Jarky Vrbové rozesměje mladší školní děti i jejich rodiče či pedagogy. Do lasa zájmu nás chytí už předmluva, která je zároveň legendou k mapě na předsádce. „Když vystoupíte z trajektu na molo, hned ucítíte, jak z údolí vane vítr. […] Půjdete rovnou za nosem […]. Hned za cedulí uvidíte kemp. A teď pořádně poslouchejte: Za nic na světě vás nesmí napadnout do toho kempu vejít. Pokud to stejně uděláte, budete litovat, protože majitel kempu Klaus Hagen je pořád tak naštvaný, že by ho člověk nejraději vylil do dřezu. Nemá rád legraci a nemá rád děti, zvláště ty, co jsou moc hlučné. A rozbily prakem okno v jedné chatce. Sice to nebylo schválně, ale podle něj jsou děti horší než cokoliv jiného. (Holčička, která rozbila okno, také není z Klause Hagena nijak nadšená, když se to tak vezme. Občas před spaním přemýšlí, že by mu rozbila ještě jedno.)“ (s. 9)

I dál je to jedna velká Tonjina jízda, kterou s nadšením sledujeme a společně jí fandíme.

Sáňkařka neslyší nic kromě svištícího vzduchu a necítí nic než otřesy. A teprve před kempem si vzpomene, že tyhle sáňky ještě nemají brzdy. […] Ale je pozdě. Řítí se k molu rychlostí blesku. Jedinému dítěti v Glimmerdalu dojde, že pokud nemá zůstat údolí úplně bez dětí, musí ze sáněk seskočit. Jenže pak si zděšeně všimne, že se jí šňůrky na zimní bundě zamotaly do volantu! […] Ona snad vjede do moře! Vtom pochopí, co by ji mohlo zachránit. Trajekt vždycky přistává zadní palubou napřed a tam otevírá bránu. […] Tonja vší silou zatočí volantem. ,Stopa!‘ křičí na pasažéry, kteří nastupují na palubu. Lidé uskakují stranou. Led pod sáňkami přejde v kov. Skluznice příšerně drhnou a Tonja se zavřenýma očima a s ohonem jisker za zády přeletí po nástupní plošině. Cestující na ni jen zkoprněle hledí. Pak nastane úplné ticho.
s. 78–79

Stejně jako zmínění autoři umí i Maria Parrová ukázat sílu, samostatnost, rozhodnost a pevné odhodlání, které se v dětech často skrývají a jež dospělí nejsou ochotni vidět nebo je označují za zbrklost, unáhlenost a umanutost. Tonja je silná hrdinka, která je autenticky dětská a uvěřitelná, ale také jednoznačně autonomní. Možná je to způsobeno i tím, že je dlouhou dobu jediným dítětem v údolí. Později se k její velké radosti objeví kamarádi Ole, Gita a Brácha, ale zprvu je obklopena jen dospělými. Nikdo z nich jí však nekrade prim, většina ustupuje do pozadí.

Máma je v Grónsku, táta jen dodává nezbytný servis a podporu a tety Idun a Eir vstupují do příběhu tu a tam, aby přinesly veselí, ztřeštěnost, adrenalin a heslo: „Člověk potřebuje dvě věci: rychlost a sebedůvěru.“ (s. 14) V roli hlavního zloducha se představí Klaus Hagen, ale i on je přítomen spíš implicitně. Ti všichni jsou jen orchestrem podporujícím příběh, v němž pod Tonjinou taktovkou hraje první housle jedna ze dvou důležitých dospělých postav: Gunnvald. Její nejlepší kamarád a kmotr, je mu čtyřiasedmdesát. Na pozici druhých houslí se později objeví Heidi, zprvu málomluvná a místy až tajemně a nedůvěryhodně působící postava.

Přijela z velkého města a doslova kolem sebe střílí. Všichni si o jejím návratu překvapeně šuškají. Tonja se před ní snaží Gunnvalda chránit. Ale postupně jí začne docházet, že i tahle mince má dvě strany a ta Gunnvaldova rozhodně není blýskavá a bez poskvrnky. Co se stalo mezi Gunnvaldem a Heidi? Kolik má tahle Adelheid společného s Heidi ze všem dobře známé knižní klasiky?

Tonjin příběh je v prvním plánu veselý a odhodlaný, stejně jako její modrý obličej na modré obálce knihy. Zároveň je ale i modravě smutný. Jako zhudebněná báseň „Modrý, modrý můj kozlíčku“ norského básníka A. O. Vinjeho (překlad Tomáš Vrba), která jako stužka spojuje Tonjin příběh s Heidiným a zároveň Heidin s Gunnvaldovým. Snad není náhoda ani to, že se právě tento autor věnoval zobrazování rozdílů mezi městským a vesnickým životem, což Heidin náhlý odchod do velkého světa a její následný návrat do horské vesnice přímo podtrhuje.

Kniha o odhodlané Tonje je ale smutná jen vespod a jenom pokud chcete, aby trochu smutná byla. Pokud chcete, aby se ta troška smutku přetavila v něco moc krásného, příběh vám to taky dá. Je to konstruktivní smutek, z něhož vzejde šťastný konec. Drží čtenáře ve střehu civilním napětím. Zápletka není jen jedním velkým, huňatým uzlem, který se k nám v úvodu přikutálí a na konci se rozpadne do úhledných provázků. Je to série menších a větších uzlíků, které musíme rozplétat opatrně a jeden po druhém, přičemž některé záměrně zůstanou utažené a zašmodrchané i na konci příběhu.

Někdy je v té severské vlně schovaná i tříska, která nás bolestivě píchne do prstu, aby připomněla, že musíme opravdu dávat dobrý pozor. Jako když Heidi zastřelí svého zlého psa. Je dobře, že to udělala? A proč vlastně? Udělala to pro někoho? Co to říká o ní samotné? Malý čtenář či posluchač chápe důvod. Ví, proč se to muselo stát. To jen dospělý, který není zvyklý, že by chlupatí čumáci v dětských knihách odcházeli rukou svých majitelů, zalapá po vzduchu. Jen ať lapá. Všichni ostatní už to rozdýchali a obrátili stránku.

Tak to totiž chodí, někdy je potřeba zamáčknout slzu a obrátit na další stránku. Život není vždycky fér a není důvod snažit se dětem nabulíkovat, že je všechno sluníčkové. Laskavě a empaticky se dají sdělit i věci nepříjemné. Vždycky je lepší o tom, co trápí nebo by trápit mohlo, otevřeně mluvit. A přesně to je jednou z hlavních myšlenek příběhu o Tonje. Dávné křivdy a zranění srdce se dají překonat jen tak, že se otevře komunikační kanál. Někdy to nejde spravit jednoduše, jedním rozhovorem, to ví i Heidi: „Víš, skoro třicet let jsem byla na Gunnvalda strašně naštvaná, takže teď na to nemůžu jen tak prostě zapomenout.“ (s. 240) Ale nemusí se vždycky jen mluvit, někdy stačí jen být spolu, najít jiný způsob komunikace:

Heidi toho moc nenamluví. Gunnvald také ne. Ale mají své housle.
s. 239

Je velké štěstí, když máte v životě nějakou Tonju, která s otvíráním pomůže.

Naprosto zásadní roli hraje jak v „Oskarovi“, tak v „Tonje“ dokonalá redakce Pavly Nejedlé a ilustrace Zuzany Čupové. Ilustrátorka má cit pro dynamiku a rychlost, ale zároveň pro tiché okamžiky zadumanosti nebo očekávání. Veškeré ilustrace jsou stejně jako obálka modré. Ty větší, které uvádějí každou kapitolu, jsou skvěle promyšlené a náladu textu přesně odrážejí, aniž by řekly příliš a dítěti vyzradily informaci, kterou avizuje název kapitoly a na kterou čtenář s napětím čeká. A ty maličké jen zlehka cukrují text, oddělují od sebe odstavce a pomáhají udržovat napětí. Zvlášť jasně si skvělou souhru textu a obrazu uvědomíme, když se podíváme na původní ilustrace originálu, s nimiž by „Tonja“ i „Oskar“ pravděpodobně nepřitahovaly takovou pozornost českého publika. Domnívám se, že to byla možná i ne příliš šťastná volba ilustrátorky, co způsobilo, že skvělé Vaflové srdíčko, první autorčina kniha přeložená do češtiny, úplně zapadlo. Doufám, že se v budoucnu můžeme těšit na reedici s novými ilustracemi.

Je to nádherný příběh o různých druzích přátelství a různých druzích rodinných modelů. Je to příběh o odpuštění a o tom, jak je někdy nesnadné odpustit. A taky o tom, že v životě je někdy potřeba rychlost a sebedůvěra, jindy laskavost a trpělivost.