Komiksová divize nakladatelství Host vypustila na podzim v jednom svazku první a druhý díl manga série Manžel mého bratra. Autorem je kultovní japonský tvůrce mangy Gengoró Tagame (1964) a k nám se kniha dostává díky skvělému překladu Anny a Igora Cimových. I kdyby nebyl tento grafický román ověnčený cenami (např. Cenou Willa Eisnera pro nejlepší mangu), pro mě se rozhodně pasoval do role zásadních komiksových událostí posledního roku.

Laskavý a hluboce osobní příběh jedné japonsko-kanadské rodiny je jako velká pračka emocí a předsudků, které jsou společensky dobře srozumitelné i českému čtenáři.

Po smrti Jaičiho bratra Rjódžiho přijíždí z Kanady Rjódžiho manžel, citlivý hromotluk Mike. Chce poznat místa, která mu Rjódži popisoval. Jeho návštěva je součástí truchlení a zároveň projevem touhy vrátit z Rjódžiho alespoň kousek zpátky. I přes lehké rozpaky na obou stranách se Mike ubytuje u Jaičiho a jeho malé dcery Kany. Každý den vyráží do okolí za vzpomínkami a příběhy, které zná jen z vyprávění.

Jaiči je zprvu strháván společenskými předsudky, které mu kážou, aby se na Mikovu přítomnost i na něj samotného díval skrz prsty. Brzy mu však začne docházet, že Mikův příjezd mu může pomoct vyřešit si v sobě mnoho skrytých emocionálních dluhů. Rozhovory s Mikem i jeho přirozená západní otevřenost a vřelost začnou v Jaičiho duši otevírat dávno zazděné podzemí mysli.

Katalyzátorem jejich vztahu, klíčem k odemykání a novému nahlížení na minulost – a středobodem celého příběhu – je právě Kana. Je dětsky bezelstná, neposkvrněná vztahem tradiční společnosti ke stejnopohlavním partnerstvím a absolutně nadšená, že má úžasného strejdu, o jehož existenci neměla ani tušení. Kanina vstřícnost a otevřenost bourá tátovu nejistotu a zaraženou zdrženlivost, ukazuje mu cestu k Mikově otevřené povaze. Kana reprezentuje dítě, které se sice diví, že „se dva chlapi vzali?!“ (s. 30), ale to překvapení je prosto hodnocení a emocionální zátěže, přichází bez pohoršení nebo zděšení. Je šťastná, že má skvělého, chlupatého (!) strejdu, s nímž je legrace, v jehož velké náruči se cítí bezpečně, strejdu, který dokáže udržet tajemství.

Mike v Kaně nachází milující neteř, která ho bezvýhradně přijímá a umožňuje mu stavět komunikační most se švagrem. Bezprostřednost jejich vztahu výmluvně ukazuje například situace, kdy Kana Mika při odchodu obejme, což do té doby nebyl projev náklonnosti, který by se v jejich rodině praktikoval. V okamžiku, kdy chce Kana obejmout svého tátu, setká se nejen s jeho vyděšenou reakcí a neschopností objetí opětovat, ale také s neschopností celou situaci vysvětlit jinak než odkazem na tradici.

,Miku, hug.‘ ,Táto, taky hug!‘ ,Cóóóó´?!‘ ,Ty mě nemáš rád, tati?‘ ,Jasně že mám, ale…‘ ,Tak hug!‘ ,Ehm… totiž… Japonci se neobjímají!‘ ,Proč?‘ ,No proč… nemáme to ve zvyku!‘ ,Ve zvyku?‘ ,A dost. Pospěš si, nebo přijdeš pozdě.‘
s. 227–229

Tradiční uzavřené a nekontaktní pojetí emocí zahrnuje i projevy truchlení. Například až okamžik, kdy se Mike vinou večírkového opojení neopanuje a padne do náručí svému švagrovi v zoufalé touze připomenout si na okamžik objetí milovaného manžela, dovolí zprvu šokovanému Jaičimu poprvé nahlas promluvit o smrti rodičů.

Mike je strýc, kterého by Kaně každý mohl závidět, takže o něm nadšeně vypráví a všem svým spolužákům ho chce představit. Kanini spolužáci, respektive jejich rodiče však v mnoha případech toto nadšení nesdílejí. Společenská komoce, k níž dojde poté, co se ve škole rozkřikne, že kanadský strejda Mike je manželem zemřelého Jaičiho bratra, ovlivní i Kaniny vztahy ve škole („Hele tati, co znamená špatný vliv?“ – s. 296).

Zrcadlo, které homofobní prostředí nastavuje Jaičimu, mu nakonec umožní pochopit, že i on se vůči bratrovi od okamžiku jeho coming outu choval necitlivě a že svůj vztah k zesnulému dvojčeti nemá ještě zdaleka vyřešený.

Zásadním momentem na cestě Jaičiho porozumění tomu, co bratr asi prožíval, je příchod Kazuja, staršího bratra Kanina spolužáka, který se ve škole doslechne o Mikovi. Vyhledá Mika a svěří se, že i jemu se líbí muži, rozhovoru je přítomen i Jaiči. Kazuja odchází s ulehčením, ale je stále obtěžkán tajemstvím, protože k tomu, aby se ke své orientaci hlásil veřejně, zatím odvahu nemá. Následný rozhovor Mika a Jaičiho o strachu, odvaze, sdílení, přijetí, odvržení, šikaně a rodičích je zásadní jak pro Jaičiho porozumění, tak pro celou podstatu příběhu, který nám zprava doleva letí před očima.

,Bude Kazuja v pohodě?‘ ,Máš o něj strach?‘  ,Trochu jo… Vždyť se vyoutoval poprvé, ne? Cítím zodpovědnost, když jsem první, komu se svěřil s něčím tajným.‘ ,Tajným…‘ ‚Ano, pro Kazuju je to ještě tajemství. ‘ ,Nerozumím. Co? ‘ ,Já jsem gay. To není tajemství. Neskrývám to. Ale Kazuja ještě nechce, aby to lidé věděli. ‘ ,Jo takhle. Už to chápu. Svěřit tajemství, co skrývám, a otevřeně se k něčemu hlásit, jsou dvě různý věci, co? Takže Kazuja se bude trápit dál?‘ ,Ano, myslím, že ano.‘
s. 340.

Skrz Kanu si Jaiči hledá cestu k Mikovi, ke svému bratrovi i sám k sobě. To, co v sobě zacementoval, když se Rjódži odstěhoval do Kanady a přestali spolu komunikovat, najednou vychází ven. Je to však pozměněné otcovstvím. Uvědomuje si, že zásadní není „hledat pravdu“, ale

[…] chránit Kanu, aby jí nikdo neublížil. A vychovat ji tak, aby sama neubližovala druhým. To je moje otcovská povinnost. Pro Kanu. Pro Mika.
s. 282

Jistá exotika japonského kulturního prostředí je atraktivní kulisou, nikoli komplikující neznámou. Kana je kulturní tlumočnicí nejen pro tátu a strejdu, ale také pro zahraniční čtenáře. Jaičiho úvahy a tiché přemítání, ač zasazené do japonské kultury, zaznívají pro českého čtenáře zcela srozumitelně. Chůze po laně přijetí a odmítání, vlastních pochyb a logických argumentů je stejná pro Jaičiho, jako by byla pro postavu pocházející z českého prostředí.

Jaičiho introspektivní úvahy předkládají čtenáři argumenty, které lze přihodit na obě misky vah hledajících balanc mezi zkostnatělým tradičním přístupem k „normalitě“ heterosexuálních vztahů a pomalým připouštěním faktu, že i vztahy homosexuální mohou být založené na lásce a vzájemném respektu a lze je také vnímat jako normální. Ramena úvahových vah zajímavým způsobem rozkolísává i rozvedené Jaičiho manželství, jehož bolestný neúspěch stojí v ostrém kontrastu s harmonickým, až idylickým vztahem Rjódžiho a Mika.

Magická přitažlivost mangy spočívá v tom, že se čtenář s postavami velice rychle identifikuje a pevně k nim přilne. Zdánlivě jednoduchá výtvarná složka je ve skutečnosti pečlivě selektovaným obrazem, který nám umožňuje soustředit se jen na to podstatné. A tak je to i s jazykem. Květnatých pasáží v této manze moc nenajdete. Pod kůži se zarývajících myšlenek a rozehraných rodinných konstelací je tu však víc než stránek.